NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 13638.

Služební pragmatika (zákon ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. zák.).
Obmezení služebních platů suspendovaného zřízence nenastává přímo ze zákona jako následek suspense, nařízené přednostou služebního úřadu, nýbrž jen, bylo-li vysloveno disciplinární komisí. Takové obmezení z důvodu suspense může býti účinný teprve od doby, kdy bylo vysloveno usnesením disciplinární komise.
Ustanovení § 89 služ. pragm. neposkytuje služebnímu úřadu též oprávnění, zadržeti podřízenému část služebních platů ke krytí schodků.
Lhostejno, že obecní zaměstnanec nepodal proti usnesením obecního zastupitelstva o zadržení části služebních požitků stížnost k vyšším správním úřadům, stačí, že se proti zadržení platu, jež mu bylo oznámeno, bránil žalobou u řádného soudu.
(Rozh. ze dne 13. června 1934, Rv I 347/32.) Žalobce byl trvale ustanoveným zřízencem žalované obce ve smyslu zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920, Rozhodnutím disciplinární komise žalované obce byl obmezen žálobcův plat na dvě třetiny. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované obci, by mu vyplatila část jeho služebního platu, již mu zadržela za dobu od 1. dubna 1930 do konce února 1931. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl, vycházeje z právního názoru, že disciplinární komise žalované obce byla oprávněna obmeziti žalobcův služební plat i za dobu minulou, ovšem jen na dvě třetiny, a že žalovaná obec, pokud zadržela žalobci z jeho služebního platu více než jednu třetinu, byla k tomu oprávněna podle § 89 zákona ze dne 25. ledna 1914 čís. 15 ř. z.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Právní názor odvolacího soudu jest v obou směrech mylný. Rozhodnutí disciplinární komise žalované obce ze dne 26. února 1931 o obmezení žalobcova platu na dvě třetiny nemá zpětného účinku. Doslov §§ 145 a 146 zákona čís. 15/1914 ř. z. (služební pragmatika), jichž jest podle § 2 vládního nařízení ze dne 14. srpna 1920 čís. 483 sb. z. a n. užíti obdobně i v disciplinárním řízení proti trvale ustanoveným zřízencům obecním, svědčí jasně o tom, že obmezení služebních platů suspendovaného zřízence nenastává přímo ze zákona jako následek suspense, nařízené přednostou služebního úřadu, nýbrž jen tehdy, když bylo vysloveno disciplinární komisí. (Viz rozhodnutí čís. 7749 sb. n. s.) Je-li však podle zákona třeba výslovného výroku disciplinární komise, pak nelze pochybovati o tom, že takové obmezení z důvodu suspense může býti účinným teprve od té doby, kdy bylo usnesením disciplinární komise vysloveno (srv. o tom též nálezy nejvyššího správního soudu čís. 3614 a 4574 sb. Bohuslavovy). Názor, že disciplinární komise může podle § 146 zákona čís. 1/1914 ř. z. obmeziti služební platy i pro dobu minulou, je tedy mylný a rozhodnutí disciplinární komise žalované obce ze dne 26. února 1931, pokud v něm bylo vysloveno, že se potvrzuje obmezení žalobcových platů, usnesené obecním zastupitelstvem žalované obce dne 6. srpna 1930, jest proti žalobci bezúčinné, což bylo již prvým soudem správně vystiženo. Jest nerozhodné, že žalobce proti tomuto rozhodnutí disciplinární komise nepodal stížnost. Vždyť bylo vydáno v době, kdy byl již projednáván spor, v němž se žalobce domáhal zaplacení zadržených služebních platů a v němž soud jest oprávněn zkoumati i formální otázku, zdali disciplinární komise žalované obce byla podle platných předpisů vůbec oprávněna vydati rozhodnutí, o které tu jde. (Viz rozh. čís. 1189, 7749, 12873 sb. n. s.) Není však třeba zkoumati, zda rozhodnutí disciplinární komise žalované obce ze dne 26. února 1931 jest proti žalobci účinné, pokud jde o dobu po jeho vydání, protože předmětem tohoto sporu jsou platy zadržené jen až do konce února 1931.
Neobstojí ani právní názor odvolacího soudu, že žalovaná obec byla podle § 89 zákona čís. 15/1914 ř. z. oprávněna zadržeti žalobci část jeho služebního platu. Ustanovení § 89 odst. (2) zákona čís. 15/1914 ř. z. předpokládá, že zaměstnanec byl odsouzen k náhradě škody administra- tivním nálezem. Takový administrativní nález může podle § 89 odst. (1) služ. pragm. vydati služební úřad, jemuž přísluší oprávnění ukládati podřízeným podle platných předpisů náhradu útrat nebo škod. V dopisech žalované obce ze dne 12. května 1930 a ze dne 15. srpna 1930 nelze vůbec spatřovati administrativní nález odsuzující žalobce k náhradě škody, neboť se v nich žalobce k žádné náhradě škody neodsuzuje, nýbrž jen se mu v nich oznamuje zadržení části jeho platu. Ani odvolací soud v těchto dopisech nespatřoval takový náhradní nález, nýbrž vyslovil právní názor, že nebylo vůbec potřeba dalšího administrativního řízení a náhradního nálezu, ježto prý byla žalovaná obec podle § 89 služ. pragm. oprávněna zadržeti žalobci část jeho služebních požitků ke krytí případných schodků na základě toho, že žalobce sám v trestním řízení tyto schodky ve výši nejméně 6800 Kč uznal a svou povinnost k náhradě škody v příčině jich nemohl popříti. Dovolatel vytýká napadenému rozsudku v tomto směru rozpor se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.). K tomu jest uvésti, že žalovaná obec v řízení v prvé stolici vůbec netvrdila, že žalobce svou povinnost k náhradě škody uznal, nýbrž že přednesla jen, že žalobce v trestním řízení doznal, že zpronevěřil 6800 Kč a že z toho nahradil pouze 700 Kč. Odvolací soud nebyl tudíž oprávněn sám od sebe zjišťovati žalobcovo uznání povinnosti k náhradě škody. Toto jeho zjištění není kryto přednesem žalované strany, důkaz o něm nebyl veden ani připuštěn a proto nelze k němu přihlížeti, ježto se příčí zásadě projednací. (Srovnej rozh. čís. 7651, 10866 sb. n. s.) Mimo to názor odvolacího soudů, že ustanovení § 89 služ. pragm. poskytuje služebnímu úřadu též oprávnění, zadržeti podřízenému část služebních platů ke krytí schodků, jest nesprávný, neboť o takovém oprávnění se v § 89 služ. pragm. vůbec nemluví, nýbrž jen o vydání nálezu odsuzující k náhradě škody. Zadržení části platů ke krytí schodku a vydání nálezu odsuzujícího k náhradě škody, jemuž lze odporovati určovací žalobou, jsou přece opatření naprosto rozdílná.
Nezáleží ani na tom, že žalobce proti usnesení obecního zastupitelstva o zadržení části služebních požitků nepodal stížnost k vyšším úřadům správním, neboť postačilo, že se žalobce proti zadržení platu, jež mu bylo oznámeno, bránil žalobou podanou u řádného soudu, povolaného k rozhodování podle § 24 zákona čís. 16/1920 sb. z. a n.

Citace:

Čís. 13638.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 715-717.