Čís. 14831.

Domáhá-li se pronajímatel zaplacení na nájemci proto, že po skončení nájemního poměru najatou místnost nevyklidil a vyklizenou nevrátil, nejde o placení nájemného, nýbrž o náhradu škody.
K náhradě škody jest nájemce zavázán, protože měl podle § 1109 obč. zák. smluvní povinnost odevzdati po skončení nájmu místnosti úplně vyklizené.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1935, Rv II 642/33.)
Žalovaná firma dala žalobcům z najaté obchodní místnosti výpověď ke dni 31. březnu 1932, místnost však byla vyklizena až koncem června 1932, do kteréžto doby jí používal Richard H., jenž vedl sklad žalované do 31. prosince 1931 jako její zástupce a od té doby na vlastní účet. H. také platil za užívání místnosti žalované firmě, tedy nikoliv žalobcům, a jen za duben 1932 zaplatil přímo žalobcům, kteří však přijali platbu s výhradou, že jest placeno jménem žalované firmy. Žalobou domáhají se žalobci na žalované placení »nájemného« do konce června 1932. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nižší soudy správně usoudily, že k uzavření nájemní smlouvy mezi žalobci a Richardem H. pro dobu od 1. dubna 1932 nedošlo. Mylný jest ovšem názor, že došlo k obnovení nájemní smlouvy mlčky podle § 569 c. ř. s., neboť tento předpis má pouze na mysli takové nájemní smlouvy, které zanikají vypršením času, aniž je potřebí výpovědi ke zrušení smlouvy nebo k tomu, aby se zabránilo mlčky učiněnému obnovení jejímu (§ 1114 obč. zák. a na př. rozh. sb. n. s. 10170). V souzeném případě skončil se nájemní poměr výpovědí danou nájemnicí ke dni 31. březnu 1932, a nemohl proto býti obnoven mlčky tím, že najatá obchodní místnost v dubnovém termínu 1932 nebyla vyklizena. Avšak tato právní mylnost nemůže žalované prospěti. Žalobci nedomáhají se tu zaplacení proto, že nájemní poměr trval i po 31. březnu 1932, nýbrž proto, že tím dnem se skončil, ale žalovaný najatou místnost nevyklidil a vyklizenou nevrátil a že tím porušil smluvní povinnost, uloženou mu § 1109 obč. zák. Nejde proto o placení nájemného ve vlastním slova smyslu (§ 1100 obč. zák.), nýbrž o náhradu škody (§ 1295 obč. zák.), jejíž výše rovná se při nejmenším dosud placenému nájemnému, o něž pronajímatelé nevyklizením místnosti přišli a jež je jen jednou složkou vzniklé škody (rozh. čís. 1697 sb. n. s.) a jest zcela lhostejné, že žalobci nazývají tuto náhradu »nájemným«, neboť nerozhoduje slovný výraz, nýbrž podstata věci. K náhradě škody jest žalovaná proto zavázána, že měla podle § 1109 obč. zák. smluvní povinnost odevzdati po skončení nájmu místnosti úplně vyklizené žalobcům. Právní poměr žalované k Richardu H. je pro žalobce bez významu, protože s ním nebyli v žádném poměru, majíce jen smluvní nárok na vrácení proti žalované firmě (sb. n. s. 5605 a 6474). Není proto třeba obírati se tím, zda Richarda H. bylo považovati za »podnájemníka« nebo »zástupce« žalované firmy a zda zboží a inventář byly jeho či žalované.

Citace:

č. 14831. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 982-983.