NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10310.

V případech, ve kterých věci byly dosud ve věřitelově moci, ale věřitel k nim neměl věcného práva, lze zříditi zástavní právo prohlášením, že věřitel bude věci držeti mocí zástavního práva (traditio brevi manu), a to jak u věd, jež mohou býti vzaty v úschovu, tak u věcí, jež nepřipouštějí hmotné odevzdání.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1930, Rv I 1915/29).
Žalobce P. opravoval roku 1927 auto Josefa H. Usnesením ze dne 5. listopadu 1927 byla žalobci povolena exekuce zabavením, uschováním a prodejem tohoto auta. Již před tímto dnem bylo auto zabaveno pro pohledávku Ludvíka K-a. Auto bylo dne 2. února 1928 ve veřejné dražbě prodáno. Při rozvrhu nejvyššího podání uplatnil žalobce smluvní zástavní právo i právo zadržovací předcházející exekučním zástavním právům. Byv poukázán s odporem proti přikázání nejvyššího podání Ludvíku K-ovi na pořad práva, domáhal se na Ludvíku K-ovi žalobou, o niž tu jde, zjištění, že mu (žalobci) přísluší smluvní zástavní právo a právo zadržovací předcházející exekučním zástavním právům, k automobilu a že žalobci přísluší před žalovaným podíl na výtěžku za exekučně prodaný automobil. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Pokud se týče smluvního práva zástavního, vyžadují §§ 451 a 452 obč. zák. jednak právní důvod práva zástavního, jednak, ano šlo o věc movitou, by se stalo její odevzdání za účelem zřízení smluvního zástavního práva buď ve smyslu § 426 obč. zák. neb § 427 obč. zák. Jest tudíž zapotřebí buď hmotného odevzdání neb odevzdání znameními. Odevzdání ve smyslu § 428 obč. zák., zejména traditio brevi manu, pokud se týče constitutum posesorium jest při zástavním právu vyloučeno. Zjištěno jest, že auto přišlo k žalobci k lakování, k opravě. Neocitlo se tudíž u žalobce proto, by mu bylo dáno do zástavy. Zjištěno jest dále, že svědek Josef H. nedal nikdy P-ovi auto do zástavy, aniž s tím souhlasil, a že nebyla o zástavě vůbec řeč. Dále jest zjištěno, že P., když ho H. za nějaký čas žádal o zápůjčku 3000 Kč, mu tyto peníze zaslal a současně mu vzkázal, že si nechá vůz v zástavě. I kdyby bylo pravdivým, že svědek H. s ponecháním auta v zástavě P-ově dodatně souhlasil, pokud se týče, že se později podle seznání P-a vyjádřil k němu slovy: »Nepotřebujete se bát o peníze, máte vůz v zástavě«, neb »Mějte vůz tak dlouho, dokud vám nezaplatím«, nelze v těchto výrocích spatřovati odevzdání auta do zástavy, neboť není to ani hmotné odevzdání ani odevzdání znameními; odevzdání prohlášením ve smyslu § 428 obč. zák. při právu zástavním místa nemá, neboť §§ 451 a 452 obč. zák. tento způsob nabývací při právu zástavním vůbec neuvádějí. V tom, že připíchnut byl na auto lístek s označením, že žalovaný jej obstavuje pro svých 16000 Kč a pro 4000 Kč žalobce, nelze spatřovati odevzdání znameními, neboť lístek ten podle udání žalobce dal tam žalovaný a nebylo ani tvrzeno, tím méně žalobcem dokázáno, že se připíchnutí lístku stalo po dohodě mezi H-em jakožto vlastníkem domnělé zástavy a žalobcem, naopak je zjištěno, že Josef H. zástavní právo k autu P-ovi vůbec zříditi nechtěl. Právní důvod k nabytí zástavního práva tu byl (zápůjčka), nedošlo však k odevzdání auta za účelem zřízení práva zástavního. Nenabyl tudíž žalobce k autu smluvního práva zástavního ve smyslu §§ 451 a 452 obč. zák.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc s poukazem, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud, poukázav k ustanovením §§ 451 a 452 obč. zák., míní, že ke skutečnému nabytí zástavního práva k movité věci jest zapotřebí buď hmotného odevzdání neb odevzdání znameními, že však odevzdání podle § 428 obč. zák., zejména traditio brevi manu, pokud se týče constitutum posesorium jest při zástavním právu vyloučeno. S tím, pokud jde o tradici brevi manu, nelze souhlasiti. Ve případech, ve kterých věci byly dosud ve věřitelově moci, ale věřitel k nim neměl věcného práva, lze zříditi zástavní právo prohlášením, že věřitel bude věci držeti mocí zástavního práva (§ 428 druhý případ obč. zák.). Tato t. zv. traditio brevi manu jest vlastně hmotným odevzdáním, jelikož při tomto způsobu odevzdání má věřitel zastavenou věc ve své moci, jenom že do jeho moci se nedává teprve při zřízení zástavního práva, an ji věřitel měl ve své moci již dříve. V takovém případě postačí, by zastavená věc byla ponechána ve věřitelově moci, ovšem musí býti prokázáno, že důvodem tohoto ponechání ve věřitelově moci jest zajištění jeho pohledávky zástavním právem. To platí, nechť jde o věci, které mohou býti vzaty v úschovu (§ 451 obč. zák.), neb o věcí, které nepřipouštějí hmotné odevzdání (§ 452 obč. zák.). Že tomu tak, plyne i z úvahy, že podle § 426 obč. zák. může sice vlastnictví věcných práv vůbec, vyjmouc případy v zákoně ustanovené, býti nabyto jen právním odevzdáním a převzetím, že však zákon nikde nestanoví, že právní důvod nabývací a způsob nabývací musí časově splývati v jedno, najmě, že nabývací způsob nesmí předcházeti právnímu důvodu nabývacímu. Věcné právo vzniká, jakmile nastanou oba předpoklady jeho vzniku. Odvolací soud zjistil, že auto, o něž jde, přišlo k žalobci k lakování, tudíž k opravě, že oprava byla provedena a stála 800 Kč, že za nějaký čas žádal Josef H. písemně P-a o zápůjčku 3000 Kč, kterou mu tento zaslal a současně vzkázal, že si nechá auto za zápůjčku v zástavě. Dále uvádí napadený rozsudek, že »i kdyby bylo pravdivým (tedy nečiní v této příčině přesné zjištění), že H. s ponecháním auta v zástavě P-ově dodatně souhlasil, pokud se týče, že se později podle seznání P-a vyjádřil k němu slovy: »Nepotřebujete se báti o peníze, máte vůz v zástavě!« nebo »Mějte vůz tak dlouho, dokud vám ho nezaplatím«, nelze v těchto výrocích spatřovati odevzdání auta do zástavy, neboť to není ani hmotné odevzdání ani »odevzdání znameními«, a že »odevzdání prohlášením podle § 428 obč. zák. nemá při zástavním právu místa, neboť §§ 451 a 452 obč. zák. tento způsob nabývací při zástavním právu vůbec neuvádějí«. Je však již svrchu vyloženo, že tento právní názor odvolacího soudu dovolací soud nemůže schváliti, a že, je-li pravdivým to, co odvolací soud z důvodu domnělé nezávažnosti opomenul zjistiti, šlo by o tradici brevi manu a bylo by podle okolností, které s tohoto právního hlediska teprve musí býti objasněny, po případě zástavní právo dovolatelovo pokládati za uskutečněné. V této souvislosti jest ještě neobjasněna celá řada otázek, k nimž odvolací soud z příčiny svého mylného názoru právního vůbec nepřihlížel.

Citace:

Čís. 10310. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 693-695.