NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 15262.

Za trvání služebního poměru nemůže se zaměstnanec platné vzdáti nároku na plat.
(Rozh. ze dne 5. června 1936, Rv I 602/36.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy do 15. března 1935, kdy, jak tvrdí, byl žalovanou bezdůvodně propuštěn. Žalobou domáhá se proto na žalované mimo jiné náhrady mzdy za výpovědní lhůtu. Proti žalobě namítla žalovaná, že propustila žalobce důvodně, ježto ztratila k němu pro jeho chování důvěru, a dále, že žalovaný prohlášením ze dne 19. ledna 1935 se vzdal všech svých nároků ze služebního poměru proti žalované. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud částkou 1970 Kč.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání potud, že přiznal žalobci ještě částku 1155 Kč.
Důvody:
Žalobce byl v době podpisu prohlášení ze dne 19. ledna 1935 ve službách žalované firmy, ježto jeho pracovní poměr byl založen dopisem ze dne 26. listopadu 1934 a trval do dne 15. března 1935. Podle dotčeného již prohlášení bylo se žalobcemi účtováno, byl zjištěn v jeho prospěch zůstatek 2205 Kč a žalobce prohlásil, že kromě tohoto zůstatku nemá žádných požadavků z jakéhokoli titulu vůči žalované firmě. Ve sporu jde o plat za dobu od 26. listopadu 1934 do 1. ledna 1935 a o tomto nároku není zmínky ve svrchu uvedeném vyúčtování. Podle § 4 zákona čís. 154/34 Sb. z. a n. má zaměstnanec, nebylo-li nic jiného ujednáno hromadnou neb jednotlivou smlouvou, nárok na plat přiměřený poměrům a rozsahu podniku, a pevné služné jest podle § 10 nejpozději mu vypláceli na konci každého kalendářního měsíce. Toto právo nemůže býti smlouvou zkráceno, ani zrušeno (§ 53 cit. zák.), a to ani dodatečnou úmluvou. Z těchto ustanovení vyplývá, že se zaměstnanec za trvání služebního poměru nemůže platně vzdáti příslušejícího mu nároku na plat a nesejde na tom, v které formě se to stalo, zda vzdáním se ve smyslu § 1444 obč. zák. či, jako v souzeném případě, uznávací smlouvou. Platná jsou jen ujednání, uzavřená při skončení pracovního poměru, pokud jde o úpravu hmotných nároků, vzniklých teprve následkem tohoto skončení (čís. 3750, 8157 Sb. n. s.), ježto takovými ujednáními svobodná vůle zaměstnance (§ 869 obč. zák.) není ohrožena. Uznávací smlouvou, o kterouž jde, nebyl tedy dotčen nárok žalobcův na plat za dobu od 26. listopadu 1934 do 1. ledna 1935, jejž stanovil první soud na 875 Kč a nikoliv v celé požadované výši 1155 Kč. Ježto žalobce v rozhodné době byl ve službách žalované firmy, náležel mu tedy plat, a ježto proti výši přisouzené částky nebylo námitek, bylo tedy žalobci částku 875 Kč přisouditi a k tomu ještě další částku 280 Kč, kterou odpočítal odvolací soud od svého přísudku prvního soudu jen v mylném předpokladu, že mu přiznal za dotčený plat celkem 1155 Kč.

Citace:

Čís. 15262.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 647-648.