NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 693.

Naříditi dle § 127 nesp. říz. sekvestraci nelze ohledně pozůstalostního jmění, k němuž se sporné dědické právo vůbec nevztahuje.
(Rozh. ze dne 5. října 1920, R I 832/20.)
V pozůstalosti po Janu P-ovi podala proti odevzdací listině rozklad dcera jeho Marta P-ová, tvrdíc, že jest tu otcova závěť, jež prý se ztratila a jež povolávala ji a jejího bratra každého ku polovici pozůstalosti, a zároveň přihlásila se k pozůstalosti bezpodmínečně na základě posledního pořízení. Pozůstalostní soud zrušil odevzdací listinu, přijal přihlášku Marty P-ové a poukázal ji na pořad práva ve smyslu § 126 nesp. říz. Usnesení to stalo se právoplatným (sr. č. sb. 412). Za sporu žádala Marta P-ová, by správa pozůstalosti byla odňata bratru jejímu Alfredu P-ovi a by zřízen byl správce pozůstalosti ve smyslu § 127 nesp. pat. Pozůstalostní soud návrhu vyhověl. Důvody: Byl-li jeden z dědiců poukázán na pořad práva ve smyslu § 125 nesp. říz., může každá strana žádati dle § 127 nesp. říz., by zřízen byl správce pozůstalosti. Návrhu jest vyhověti, ježto před právoplatným rozhodnutím o žalobě není zřejmo, komu z nápadníků dědictví přísluší právo ku pozůstalosti. Rekursní soud usnesení potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud žádost Marty P-ové zamítl.
Důvody:
Usnesením pozůstalostního soudu byla Martě P-ové povolena správa pozůstalosti ve smyslu § 127 nesp. pat. Avšak toto ustanovení předpokládá, že následkem odporujících si přihlášek dědických činí na totéž jmění pozůstalostní více dědiců odporující si nároky a před rozhodnutím sporu jest nejisto, komu z nich aneb v jakém poměru toto jmění připadnouti má. Dle obsahu poslední vůle zůstavitelovy, jak ji Marta P-ová potvrdila, připadnouti má této dědičce dům čp. 222 s pozemky dle místopřísežného seznání v ceně 21600 K. Naproti tomu dům čp. 47 a různé svršky připadnouti mají výhradně Alfredu P-ovi, Přes to žádá Marta P-ová, aby správa celého pozůstalostního jmění byla Alfredu P-ovi odňata a třetí osobě svěřena, ač by aspoň na onu část jmění, která dle oné poslední vůle Alfredu P-ovi připadnouti má, nároku neměla, ani kdyby ve sporu proti ostatním dědicům o existenci a platnost své poslední vůle zvítězila. Jest tedy všeobecně znějící návrh Marty P-ové, aby pro pozůstalost dosud neodevzdanou byl zřízen správce neb opatrovník, bezdůvodný. Také s hlediska posloupnosti zákonné není návrh Marty P-ové odůvodněn, poněvadž ve věcech týkajících se správy společného jmění rozhoduje dle § 833 obč. zák. většina hlasů, Martě P-ové připadají však při posloupnosti zákonné pouze 3/8 pozůstalosti, a ostatním spoludědicům matce Antonii P-ové a bratru Alfredu P-ovi dohromady 5/8 a nelze tedy proti jejich vůli činiti opatření, která se týkají pouhé řádné správy společné věci. Poněvadž tedy v tomto směru usnesení v odpor vzaté odporuje ustanovení § 833 obč. zák. a § 127 nesp. pat., bylo rekursu vyhověti a návrh Marty P-ové zamítnouti.

Citace:

č. 693. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 568-569.