Čís. 1595.

Má-li manželka sama s dostatek vlastních prostředků na výživu, nemůže se domáhati nového spořádání majetkových poměrů (výživného) ve smyslu § 19 rozl. zák.
(Rozh. ze dne 29. března 1922, Rv II 9/22.)
V roce 1916 bylo manželství stran rozvedeno a manžel uznán povinným, platiti manželce výživné měsíčních 130 K. Pozdějším žalobám, jimiž domáhala se manželka zvýšení výživného, bylo soudy vyhověno. Rovněž žalobě o zvýšení výživného o dalších 400 K měsíčně, zadané v roce 1921, (manželství bylo zatím v nesporném řízení rozloučeno) oba nižší soudy vyhověly. Odvolací soud uvedl v důvodech: V prvé řadě uplatňuje odvolatel důvod nesprávného právního posouzení, který shledává hlavně v tom, že soud prvé stolice nesprávně si vyložil okolnost, že již před podáním žaloby bylo manželství žalobkyně a žalovaného rozloučeno; opíraje rozhodnutí o § 91 obč. zák., neuvědomil si prý soud prvé stolice právní účinky rozluky dle zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. a jest použíti zmíněného § 91 právně mylným. Než odvolací soud sdílí úplně tento právní názor prvého soudu a má za to, že rozluka manželství nezměnila ničeho na povinnosti žalovaného, vyživovati manželku, která nebyla rozvodem vinna, dle § 91 obč. zák. Zcela správně poukázal soud prvé stolice na okolnost, že manželství bylo vzhledem k předcházejícímu soudnímu rozvodu rozloučeno dle § 15 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n., kteroužto rozlukou otázka viny vůbec dotčena nebyla. Shledává-li odvolatel tento důvod nejasným, poukazuje se na odůvodnění rozhodnuti nejvyššího soudu ze dne 21. července 1920, kterým manželství stran bylo právoplatně rozloučeno a v kterém výslovně bylo stanoveno, že výrok o rozluce nedotýká se nikterak otázky viny; výrok o vině manžela na rozvodu zůstal i nadále v platnosti, třeba nebyl převzat do výroku o rozluku, jak jest tomu v případě § 17 cit. zák., neboť při rozluce dle § 15 cit. zák. převzetí výroku o vině do rozsudku o rozluce nařízeno není. Rozhodnutím tímto byla sice manželi, uznanému rozvodem vinným, přiznána aktivní legitimace k žádosti o rozluku, nebylo však tím ničeho změněno na dosavadní povinnosti žalovaného manžela, živiti rozvedenou manželku dle ustanovení § 91 obč. zák., tedy bez ohledu na její majetkové poměry. Nebýti rozluky, byl by se žalovaný manžel sotva v zásadě bránil zvýšení výživného, neboť předcházejícími rozsudky bylo výživné pro manželku zvýšeno v poměru k dvanáctkráte vyšším příjmům žalovaného a ne jinak byla by se věc jevila i v tomto sporu, kde jest důkazním řízením zjištěno, že příjmy žalovaného doznaly od té doby opětného podstatného zvýšení, které odůvodňuje zplna zvýšení výživného o 350 K měsíčně. Neprávem vylučuje odvolatel v tomto případě použití ustanovení § 19 cit. zákona, které dovoluje z důležitých důvodů kterémukoliv z rozloučených manželů žádati za nové spořádání majetkových poměrů pořadem práva, a to poukazem na první větu tohoto § 19, dle něhož prý po rozluce zůstávají v platnosti jednak ujednání stran, jednak rozhodnutí soudu, vydaná v řízení nesporném dle § 106 obč. zák., a konečně rozsudky dle § 108 obč. zák., rozhodnutí zemského civilního soudu v Brně ze dne 8. dubna 1920 prý však takovýmto rozsudkem dle § 108 obč. zák. není. Není příčiny nepřihlížeti v tomto případě také k ustanovení § 19 cit. zák., neboť cit. rozhodnutí zemského soudu jest nepochybně rozhodnutím soudním dle § 108 obč. zák., již proto, že v důvodech svých výslovně se odvolává na ustanovení §§ 91, 108 a 117 obč. zák. Vzhledem k tomuto právnímu názoru jak soudu prvé stolice, tak i odvolacího soudu, není příčiny zajímati se blíže o majetkové poměry žalující manželky a netřeba proto také důkazů v tom směru nabídnutých, v jichž nepřipuštění spatřuje odvolatel kusost řízení jako další důvod odvolací.
Nejvyšší soud nevyhovčl dovolání.
Důvody:
Jde o rozluku po rozumu § 15 rozl. zák. Vyslovena rozluka, než nedotčena zůstala otázka viny, i vyživovací povinnos žalovaného (§ 91 obč. zák.), v mezích dosavadního upravení soudního. Pokud této povinnosti se týče, plyne to jasně z § 19 rozl. zák., jenž stanoví, že ujednání stran a rozhodnutí soudu dle §§ 106 a 108 obč. zák. zůstávají i po vyslovené rozluce v platnosti, jest-li se strany jinak nedohodly a že kterýkoliv z rozloučených manželů může žádati z důležitých důvodů za nové uspořádání majetkových poměrů pořadem práva. Nepozbyl tedy platnosti rozsudek, jímž byla vyživovací povinnost určena a jenž jest zásadně založen v ustanoveních §§ 91, 108, 117 obč. zák. Rozsudek ten jest dojista pokládati za rozhodnutí dle § 108 obč. zák. v § 19 rozl. zák. citovaného, to tím více, ježto § 108 dovolává se výslovně všeobecného předpisu § 117 obč. zák. Že zlepšení majetkových (výdělečných) poměrů manžela lze pokládati za důležitý důvod, z kterého možno žádati za nové spořádání majetkových poměrů, zejména též výživného, ve smyslu § 19 rozl. zák., správně vyložily nižší soudy. Pro toto nové spořádání neplatí ovšem již zásada, že majetkové poměry manželky jmenovitě případné zlepšení těchto poměrů, zůstati musí mimo úvahu, dlužno spíše vycházeti z právního stanoviska, že má-li manželka sama dostatečné vlastní prostředky vyživovací, nemůže se domáhati nového spořádání majetkových poměrů (výživného) ve smyslu § 19 rozl. zák. Pro opačný názor neposkytuje zákon žádné opory. Dovozovati tento právní názor ze zásady § 91 obč. zák., není přípustno, poněvadž úprava nároků, příslušejících rozloučené manželce, byla již dohodou stran pokud se týče soudcovským výroken provedena, tak že v případě § 19 rozl. zák. nejde již o vyřešení této otázky, nýbrž o to, by z důvodů slušnosti poměry podstatně změněné nebyly pro jednoho manžela nezaslouženou výhodou a pro druhého nezaslouženou újmou, — zejména by hospodářsky slabší strana neklesla pod tíhou poměrů podstatně změněných, ač druhá strana bez svého ohrožení mohla ji zachrániti. Otázku, zdali tomu tak v daném případě, nutno však ponechati stranou, poněvadž žalovaný v tom směru v prvé stolici ničeho nepřednesl, a námitky, vznesené teprve v řízení opravném, nemohou dle §§ 482, 504 c. ř. s. dojíti рovšimnutí. Jinak se poukazuje na důvody rozsudku odvolacího soudu v podstatě správné.

Citace:

č. 1595. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 345-347.