NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Čís. 806.

Svádění k neuposlechnutí povolacího rozkazu (§§ 48, 56, odstavec druhý, branného zákona republiky Československé ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n.) nelze se již dopustiti, jakmile byl branec presentován a presenční službu nastoupil; přichází tu v úvahu zločin dle § 222 tr. zák.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1922, Kr I 1071/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Václava T-а do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne. 28. června 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §§ 56 a 48 zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n. Důvody:
Dle odstavce čís. 5 § 281 tr. ř. kárá stížnost, že rozsudek jest nejasný a neúplný a že odporuje sám sobě; tyto vady shledává stížnost v tom, že rozsudek se nevyslovuje přesně a určitě o tom, byl-li František Š. 13. prosince 1920 k vojenské službě v Praze presentován čili nic, a za jakým účelem a jakým způsobem byl povolán do T., dále v tom, že si rozsudek odporuje, zjišťuje nejprve, že František S. nastotupil dne 13. prosince 1920 službu vojenskou v Praze a hned potom, že dostal se dvěma branci poukaz, aby (nastoupili) odjeli za vojenskou službou do T. a tam se u vojenského velitelství do 16. prosince 1920 přihlásili. Stížnosti dlužno dáti za pravdu v tom, že rozsudek jest nejasným a že trpí vnitřním rozporem. Obě vady spočívají v tom, že z rozsudku není nad veškeru pochybnost zřejmo, zda nastoupil František Š. presenční službu v Praze či měl ji nastoupiti teprve v T. Poněvadž se presenční služba nastupuje jen jednou, nemohl ji Š. nastoupiti postupně v Praze i v T. Pro otázku viny má okolnost presentace význam potud, že přečinu dle §§ 48 a 56, druhý odstavec, branného zákona (neuposlechnutí povolacího rozkazu a svádění k němu) nelze se již dopustiti, jakmile byl branec presentován a presenční službu nastoupil. Přes to však vytknuté vady nemohou přivoditi rozhodnutí, pro obžalovaného příznivějšího, což je základním předpokladem pro uplatňování opravného prostředku se strany obžalovaného. Stížnost stojí totiž na stanovisku, že Š. nastoupil vojenskou službu v Praze, že byl 13. prosince 1920 presentován a že jako zařazený branec nemohl býti po svém zařazení (13. prosince 1920 večer) předmětem přečinu dle §§ 48 a 56, druhý odstavec, bran. zák. Tento náhled uplatňuje stížnost s hlediska čís. 10 § 281 tr. ř..; při tom však přehlíží, že svádění (třeba bezvýsledné) zařazeného brance, tedy osoby vojenské, která vykonala již vojenskou přísahu, к neuposlechnutí vojenského rozkazu, zakládá zločin dle § 222 tr. zák. V tomto případě zjišťuje rozsudek, že branec Š. po svém zařazení (nastoupení služby v Praze) dostal rozkaz — rozsudek praví neodborně »poukaz« — aby odjel s jinými ještě dvěma branci do T. za vojenskou službou a tam se přihlásil do 15. prosince 1920 u příslušného vojenského velitelství. Obžalovanému bylo známo z vlastního sdělení Š-ova, že má jeti (dle daného rozkazu) za vojenskou službou do T., a přes to ho úmyslně přemlouval, aby na vojnu nejezdil, tedy daného služebního rozkazu úmyslně nesplnil. Osoba vojenská, která se zdráhá neb úmyslně opomene, vykonati daný rozkaz služební, dopouští se zločinu dle § 149 tr. zák. voj.; kdo ji k tomu svádí, třeba bezvýsledně, dopouští se zločinu dle § 222 tr. zák. Vychází-li tudíž v tomto případě napadený rozsudek z předpokladu, pro obžalovaného příznivějšího, že totiž nebyl Š. presentován v Praze 13. prosince, nýbrž že měl býti presentován teprve dne 16. prosince 1920 v T., a shledal-li v přemlouvání obžalovaného, aby Š. na vojnu vůbec nejezdil, tedy aby povolacího rozkazu neuposlechl vůbec a zvláště ne do tří dnů po uplynutí stanovené lhůty, která se končila 19. prosince 1920 — pouze přečin dle §§ 56 a 48 bran. zák., nemůže si obžalovaný stěžovati, že se mu tímto posouzením věci stala křivda, ježto, kdyby byl soud vycházel z druhé alternativy, o kterou se opírá zmateční stížnost, že se presentace stala dne 13. prosince v Praze, byl by přišel v úvahu trestný čin mnohem těžší, než kterým byl uznán obžalovaný vinným, totiž zločin dle § 222 tr. zák. Předpokladem zmateční stížnosti obžalovaného jest však, aby zde byla možnost, přivoditi rozhodnutí pro obžalovaného příznivější. Této možností v tomto případě není, pročež nezbývalo než zmateční stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti.

Citace:

č. 16084. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 617-619.