NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6701.

Státní zaměstnanci: I. »Povinnost pečovati o výživu rozvedené manželky« ve smyslu § 6, odst. 5 zák. č. 394/22 může býti založena také soudním smírem. — II. Nároku na drahotní přídavek na rozvedenou manželku podle § 6, odst. 5 zák. č. 394/22 nemá státní zaměstnanec, který je povinen přispívati na výživu rozvedené manželky toliko částkou, kolik činí drahotní přídavek na manželku, a jen potud, pokud přídavek ten bere.
(Nález ze dne 7. září 1927 č. 18468).
Věc: Jaroslav V. v P. proti ministerstvu národní obrany stran drahotního přídavku na rozvedenou manželku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, vojenský gážisla z povolání v činné službě, žádal podáním ze 6. února 1926 o přiznání drah. přídavku na rozvedenou manželku podle § 6 odst. 5 zák čís. 394/22 z důvodu, že jeho manželství bylo dne 19. listopadu 1925 rozvedeno a že podle uzavřeného smíru jest povinen přispívati na výživu rozvedené manželky částkou 252 Kč měsíčně. K žádosti přiložil opis soudního smíru uzavřeného dne 19. listopadu 1925 před zem. soudem civ. v Praze v tomto znění: »Jednání o návrhu strany žalované na povolení prozatímního opatření dne 19. listopadu 1925. Strany uzavřely však ve věci samé následující soudní smír: Obě strany navrhují, aby jim byl povolen dobrovolný rozvod jejich dne 3 října 1922 na farním úřadě v R. dle ritu řím.-kat. uzavřeného manželství od stolu a lože. I. Žalovaný Jaroslav V. dále navrhuje, že bude platiti žalobkyni Růženě V. na její výživu měsíčně předem 252 Kč počínaje od 1. prosince 1925. II. Poněvadž žalovaný Jaroslav V. bere na svou manželku drah. přídavek v uvedené částce 252 Kč, přestane jeho povinnost tento, jakož i jiný aliment své manželce platiti v případě, že žalovaný tento přídavek více pobírati nebude. III. Pro případ, že by uvedený drah. přídavek per 252 Kč byl snížen, povinen bude žalovaný své manželce tento snížený aliment platiti. IV. Pro případ, že žalovanému přestane státní správa voj. vypláceti vůbec drah. přídavek na manželku, zanikne též jeho povinnost alimentační vůči žalobkyni Růženě V. a tato výslovně prohlašuje, že v případě tomto se vzdává nároku výživné od žalovaného požadovati.«
Nař. rozhodnutím nevyhovělo mno st-lově žádosti z důvodu, že vzhledem k obsahu smíru není tu absolutní povinnost pečovati o výživu rozvedené manželky ve smyslu § 6 odst. 5 cit. zák. č. 394/1922, že tato povinnost závisí na splnění podmínky odkládací (přiznání drah. přídavků na ženu), kteráž splněna není.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, namítajíc, že smír byl uzavřen se zřetelem k tomu, že drah. přídavky mohou býti ženatým stát. zaměstnancům v budoucnosti odňaty, že tu tedy nešlo o podmínku suspensivní, nýbrž o podmínku resolutivní toho smyslu, že st-lova povinnost alimentační přestane, změní-li se jeho majetkové poměry zrušením drah. přídavků pro ženaté, že zákon nerozeznává mezi absolutní a relativní povinností alimentační, nýbrž zná prostě jen povinnost, jež v daném případě smírem založena byla a jež nemůže býti činěna závislou na libovůli úřadu poukazujícího drah. přídavky.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
§ 6 odst. 5 zák. č. 394/1922 stanovil: Rozvedení zaměstnanci buďte, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, na roveň postaveni ženatým, jinak ovdovělým zaměstnancům. Přispívají-li však na výživu rozvedené manželky částkou menší, než činí rozdíl mezi příslušným drah. přídavkem dle vyšší a nižší rodinné třídy, obdrží pouze částku, kterou skutečně přispívají.
Toto ustanovení zákonné jest ustanovením výjimečným i jest nutno vykládati je striktně. Podle znění ustanovení toho hradí stát svému zaměstnanci majetkovou újmu, jež mu vzniká z povinnosti alimentovati rozvedenou manželku a to částkou, kterou zaměstnanec na výživu skutečně přispívá, nejvýše však částkou, jež by zaměstnanci příslušela z titulu přídavku na manželku nerozvedenou a trvá nárok na přídavek ten jen potud, pokud trvá zaměstnancova alimentační povinnost a tím i jeho majetková újma. Předpokladem jest tedy, aby zaměstnanec měl z plnění alimentační povinnosti majetkovou újmu v případě, že by drah. přídavku na rozvedenou manželku nepobíral, čili aby zaměstnanec měl povinnost manželku alimentovati i v tom případě, že by na rozvedenou manželku žádného přídavku nepobíral. V tomto smyslu jest tedy předpokladem nároku na tento přídavek skutečně absolutní povinnost k alimentování rozvedené manželky, jak žal. úřad uvedl.
Při tom nelze však souhlasiti s názorem, jejž projevil žal. úřad v odv. spise, že alimentační povinnost ve smyslu cit. zák. může býti založena pouze rozsudkem a nikoli také soudním smírem jakožto dobrovolným smluvním závazkem o povinnosti, která podle o. z. o. nestíhá každého rozvedeného manžela, — neboť § 6 odst. 5 zák. č. 394/1922, mluvě o povinnosti pečovati o výživu, v tomto směru nerozlišuje a soudního rozsudku nepožaduje, tak že jest pak rozhodným pouze ustanovení § 1 č. 5 exek. řádu, dle něhož smír uzavřený před civ. soudem o nároku soukromoprávním, jest exek. titulem a tedy alimentační povinnost zákonem uznávanou a exekučně vynutitelnou zakládá. Z toho však, co bylo výše uvedeno, jde, že alimentační povinnost, jakou má na mysli § 6 odst. 5 zák. č. 394/1922, nezakládá každý soudní smír' uzavřený o nároku podobném, nýbrž jen takový, který stipuluje alimentační povinnost manželovu jako závazek, který bez výhrady má býti splněn z majetku manžela zavázavšího se nikoli dle smíru, jenž tuto celou majetkovou újmu převaluje na jiný subjekt.
V konkrétním případě nebere však st-l ve smyslu smíru tak, jak byl uzavřen, na sebe žádné absolutní povinnosti k alimentování své manželky, uznávaje povinnost tu jen v tom rozsahu a potud, pokud bude pobírati dotyčný drah. přídavek od státu, takže v daném případu uzavřený smír převaluje celou majetkovou újmu na stát a její možnost u st-le vylučuje. Smírem podobným není tedy splněn zákonný předpoklad pro přiznání přídavku toho.
Při opačném výkladu, jaký dává zákonu stížnost, popírajíc postulát absolutní povinnosti k alimentování, disponoval by při rozvodu manžel státními prostředky dle své vůle, maje možnost zavazovati se bez jakékoli vlastní majetkové újmy k alimentování i v případech, kde by podle zákona ani k alimentování přidržen býti nemohl.
Je-li tedy rozhodnou pouze absolutní povinnost alimentační, pak jest nerozhodno, je-li podmínka, na níž podle smíru závisí st-lova alimentační povinnost, podmínkou suspensivní či resolutivní.

Citace:

č. 6701. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 155-157.