Čís. 16508.

I. Strany nejsou oprávněny navrhnouti, aby dovolání bylo prohlášeno za přípustné podle § 502, odst. 3, c. ř. s. ve znění čl. I č. 2 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n., prodlouženého čl. I zák. č. 314/1936 Sb. z. a n.
II. Odvolací soud není oprávněn dodatečně prohlásiti dovolání za přípustné dodatečným rozhodnutím, a to ani v podobě »doplňovacího«: rozsudku.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1937, Rv I 2392/36.)
Odvolací soud potvrdil rozsudkem ze dme 6. prosince 1935 rozsudek soudu prvé stolice, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání nemovitosti, kterýžto předmět sporu byl oceněn částkou 5000 Kč. Při tom odvolací soud neprohlásil v rozsudku dovoláni za přípustné pro zásadní význam rozhodnutí (čl. I č. 2, zákona č. 251/1934 Sb. z. a n.), nýbrž teprve dodatečně po ústními jednání odvolacími, rozhodnutím ze dne 18. června 1936, jež označil jako rozsudek doplňovací, prohlásil dovolání za přípustné pro zásadní význam, rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců.
Důvody:
Podle § 502, odst. 3, c. ř. s. v doslovu čl. I č. 2 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n., prodlouženého čl. I zák. č. 314/1936 Sb. z. a n. byla omezena přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže předmět sporu, o němž by měl dovolací soud rozhodnouti, nepřevyšuje na penězích nebo peněžité hodnotě 7000 Kč, ledaže by odvolací soud v rozsudku prohlásil dovolání za přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadního významu. Odvolací soud uvedeného oprávněni v rozsudku nepoužil, jak v odvolám bylo, ovšem neprávem, navrhováno, ježto zákon v té příčině takového práva stranám nedává, takže bylo dovolání podle čl. I č. 2 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n. a § 507 c. ř. s. odmítnouti, ježto předmět sporu na peněžité hodnotě činí 5000 Kč a jde o dovolání do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Jest podotknouti, že se odvolací soud ovšem dodatečně usnesl, že dovolání jest přípustné, ale k tomuto jeho usnesení, které neprávem nazval rozsudkem doplňovacím (§ 423 c. ř. s.), nelze přihlížeti hledíc na jasně znění § 502, odst. 3, c. ř. s. v doslovu čl. I č. 2 zákona č. 251/1934, prodlouženého čl. I zák. č. 314/1936 Sb. z. a n., podle něhož se musí výhrada dovolání státi v rozsudku, takže nelze o ní rozhodovati ani samostatným usnesením, ani, doplňovacím rozsudkem. To plyne též z § 416, odst. 2, c. ř. s., podle něhož soud jest vázán svými rozhodnutím, jakmile je prohlášeno. To se v souzeném případě stalo při ústním jednání odvolacím dne 6. prosince 1935, zejména když pro vydání doplňovacího rozsudku scházejí zákonité předpoklady § 423 c. ř. s., ježto nejde o nárok, o kterém by mělo býti rozhodnuto podle skutkové podstaty rozsudku.

Citace:

č. 16508. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 621-621.