Č. 9323.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. — Řízení správní: * O opravném prostředku proti platebnímu výměru okresní nemocenské pojišťovny, předpisujícímu dle zák. o nemocenském, invalidním a starobním pojištění č. 221/24 pojistné nižší než 200 Kč, rozhoduje v době účinnosti zák. o organisaci politické správy č. 125/27 okresní úřad s platností konečnou.
(Nález ze dne 15. června 1931 č. 22027/29.)
Prejudikatura: Boh. A CCCXCIII/30.
Věc: Ústřední sociální pojišťovna v Praze proti zemskému úřadu v Praze o invalidní a starobní pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dodatečným platebním výměrem z 30. ledna 1929 předepsala zemědělská nemocenská pojišťovna v P. Čeňku H. za příspěvkové období od 1. července 1928 do 31. prosince 1928 za Boženu L. pojistné nemocenské 73 Kč 60 h a invalidní a starobní 113 Kč 05 h. Stížnosti, kterou do výměru toho podal zaměstnavatel, nevyhověl okresní úřad v P. výměrem z 25. února 1929. Dalšímu odvolání z tohoto výměru podanému zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím částečně vyhověl a rozhodl, že Čeněk H. jest povinen zaplatiti pojišťovně toliko nemoc, pojistné 73 Kč 60 h, poněvadž Bož. L. vzhledem k ustanovení § 6 lit. f) zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 jako osoba, nepřekročivší 16. rok svého věku, jest vyňata z povinného pojištění invalidního a starobního.
Rozhoduje o stížnosti Ústřední sociální pojišťovny v Praze do tohoto rozhodnutí podané, pokud se týká pojištění invalidního a starobního, musil se nss z povinnosti úřední zabývati především otázkou, zda nař. rozhodnutí bylo vydáno úřadem, k tomu kompetentním. Po této stránce pak uvažoval takto:
Rozhodnutí okr. úřadu v P. bylo vydáno dne 25. února 1929, tedy po 1. prosinci 1928, kteréhožto dne v zemi České a Moravskoslezské nabyl účinnosti zákon o organisaci politické správy č. 125/27 (srov. § 1 zák. č. 92/28). Podle hlavy druhé, bodu 3, zák. č. 125/27 všeobecné právní předpisy, jakož i právní předpisy v jednotlivých zemích nebo župách zůstávají v platnosti, pokud tomuto zákonu nebo vládním nařízením na jeho základě vydaným neodporují. Z ustanovení tohoto plyne a contrario, že dnem účinnosti zák. č. 125/27, t. j. dnem 1. prosince 1928 pozbyly platnosti všechny právní předpisy, které ustanovením tohoto zákona odporují. Článek 8 cit. zák., jednající o opravných prostředcích, ustanovuje v odst. 3., že při sporech, jejichž předmětem jest pouze peněžité plnění nepřesahující částky 200 Kč, jest odvolání nepřípustné. Rozhodnutí I. stolice v takovýchto sporech jest tedy konečné, takže žádný úřad vyšší stolice není příslušný, aby je mohl instančně přezkoumati. Ustanovení toto dáno jest v zákoně organisačním, jakým jest tento zákon, a vztahuje se bez výjimky na všechna rozhodnutí (opatření a nálezy) politických úřadů bez rozdílu, v jaké jejich působnosti, zákonem jim přikázané, rozhodnutí ta byla vydána, tedy také na rozhodnutí o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění podle § 239 zák. č. 221/24, a nelze se proto dovolávati zásady: Lex generalis non derogat legi speciali. V daném případě šlo o spor, jehož předmětem bylo peněžité plnění částky 200 Kč nepřesahující, neboť výměr pojišťovny, zaměstnavatelem v odpor vzatý, zněl na pojistné nemocenské, invalidní a starobní v úhrnné částce 186 Kč 65 h. Byl-li podle § 239 zák. č. 221/24 proti tomuto platebnímu výměru pojišťovny jako nositelky pojištění (§ 189) připuštěn opravný prostředek, nehledíc k výši peněžního plnění, t. j. pojistného, které jím bylo předepsáno, odporuje tento předpis, pokud jde o platební výměry, znějící na částku 200 Kč nepřesahující ustanovení čl. 8 odst. 3 zák. č. 125/27, jež připouští opravný prostředek jen tehdy, přesahuje-li peněžité plnění 200 Kč, a pozbyl proto v tomto rozsahu ve smyslu 3. bodu druhé hlavy zák. č. 125/27 dnem účinnosti tohoto zákona platnosti.
Na této právní situaci nebylo změněno nic pozdějším zákonem č. 184/28, jímž byl novelován zák. č. 221/24, neboť z toho, že zák. č. 184/28 nezměnil § 239 zák. č. 221/24, a že tento § byl také pojat ve svém původním, nezměněném znění do přílohy k vyhlášce min. soc. péče ze 17. listopadu 1928 č. 185 Sb., vydané podle zmocnění daného ve 2. odst. § 138 zák. č. 184/28, nelze nic dovozovati, zejména nikoli, že by byla z toho zřejmá vůle zákonodárcova, aby § 239 platil dále, a že by byl takto derogován odst. 3. čl. 8 zák. č. 125/27. Zákon dřívější může býti zrušen nebo změněn zase jen zákonem pozdějším nebo po zdější normou mající moc zákona. Zákon č. 184/28 jest arci pozdější než zákon č. 125/27, leč neobsahuje žádného ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že by jím bylo derogováno ustanovení 3. odst. čl. 8 zák. č. 125/27 a, jak řečeno, nelze tak zejména usuzovati z toho, že nezměnil § 239 zák. č. 221/24; neboť okolnost tato k úsudku takovému nestačí; vyhláška pak min. soc. péče a příloha k ní č. 185/28 nemá vůbec povahy pravotvorné normy, nýbrž jest pouhou republikací ustanovení zák. č. 221/24, ve znění vyplývajícím ze změn předsevzatých zákonem č. 184/28. Vyhláška ta není proto projevem vůle zákonodárcovy, není tedy pramenem práva, a tím, že jest v ní republikován § 239 zák. č. 221/24, nemohla ještě nastati derogace odst. 3. čl. 8 zák. č. 125/27 Sb. K tomu by bylo třeba projevu vůle zákonodárcovy v platné normě zákonné, jakou však řečená vyhláška není, a vůle ta ani v zák. č. 184/28 vyjádřena není. Není zde tedy předpokladu pro použití zásady: Lex posterior derogat legi priori. Jestliže podle předcházejících vývodů ustanovení § 239 zák. č. 221/24 o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění bylo čl. 8 odst. 3. zák. č. 125/27 derogováno potud, že při sporech, jejichž předmětem jest pouze peněžité plnění nepřesahující částky 200 Kč, jest odvolání nepřípustno, pak předpokladem pro rozhodovací kompetenci zem. úřadu jako stolice odvolací ode dne účinnosti cit. zákona bylo, aby opravný prostředek k němu vznesený byl podán ve sporu, v němž předmět peněžitého plnění přesahoval částku 200 Kč, neboť jen v tomto případě byl zemský úřad příslušný, aby o opravném prostředku rozhodl. V daném případě předpoklad tento však splněn nebyl, ježto předmět sporu částky této nepřesahoval. Nař. rozhodnutí, které bylo vydáno žal. úřadem jako odvolacím úřadem dne 27. června 1929, tedy již za účinnosti zákona č. 125/27, bylo podle toho vydáno úřadem k rozhodnutí o nepřípustném odvolání nekompetentním, a z tohoto důvodu musilo býti zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9323. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 989-991.