Čís. 4427.

Nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n. má na mysli jen takové pohledávky a závazky, které byly splněny za souhlasu obou stran a bez výhrady, a nikoliv případy, kde věřitel zaplacení odepřel přijati nebo přijal je jen s výhradou.
Bylo-li soudem povoleno přerušení sporu dle nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., a žalobce si do povolujícího usnesení nestěžoval, není mu zabráněno, by se nedomáhal pokračováni ve sporu z důvodu, že nebylo zákonných podmínek ku přerušení sporu.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1924, R I 973/24).
Usnesením ze dne 28. listopadu 1923 přerušil rekursní soud řízení dle nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. Žalobce si do tohoto usnesení nestěžoval, navrhl však napotom, by v řízení bylo pokračováno, ježto tu nebylo důvodu k přerušení. Soud prvé stolice tomuto návrhu vyhověl, rekursní soud jej zamítl. Nejvyšší soud obnovil usnesení první stolice.
Důvody:
Je nesporno, že jde o závazky, na které se vztahuje § 11 písm., c) vl. nař. ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n. pokud se týče vyhlášky min. fin. ze dne 4. února čís. 4001/161/II/3/1922, uveřejněná v úředním listu ze dne 11. února 1922 čís. 34. Není proto spornou měna, ve které jest tyto závazky splniti, neboť stanoví § 11 písm. c) tohoto vl. nař., že i v těchto případech dlužno úroky a splátky, dospělé ku splatnosti po odluce měny československé od měny rakousko-uherské splatiti ve měně československé. Ustanovení to podle poslední věty prvého odstavce §u 11 a uvedeného vl. nař. ovšem se netýče pohledávek již zaplacených. Ale o takové pohledávky tu nejde, neboť vládní nařízení má na mysli jen takové pohledávky a závazky, které byly splněny za souhlasu stran a bez výhrady, a nikoliv případy, kde věřitel, ať již důvodně či bezdůvodně, zaplacení odepřel, pokud se týče přijal jen s výhradou, jak patrně za účelem odstranění veškerých pochybností výslovně bylo stanoveno v §u 2 odst. (1) čís. 7 a odst. (2) vl. nař. ze dne 7. srpna 1922 čís. 265 sb. z. a n. Z toho plyne, že v tomto případě vůbec nebylo podmínek pro přerušení sporu podle §u 2 vl. nař. ze dne 21. dubna 1921 čís. 173 sb. z. a n. a slušelo proto návrhu žalobkyně, by v řízení bylo pokračováno, vyhověti, jak správně učinil prvý soud. Nevadí, že usnesení rekursního soudu ze dne 28. listopadu 1923 nebylo napadeno dovolacím; rekursem, neboť, slušelo-li vyhověti žádosti, kdyby případné příčiny přerušení byly odpadly, slušelo tak učiniti tím spíše, jakmile se ukázalo, že jich tu vůbec nebylo. Žalobkyně na odůvodnění svého návrhu právem se dovolává §u 1 vl. nař. ze dne 4. dubna 1924 čís. 154 sb. z. a n., který ustanovení vládního nařízení ze dne 21. dubna 1921 čís. 173 sb. z. a n. rozšiřuje též na pohledávky po 26. únoru 1919 postoupené, ale vyjímá případy, o které tu jde, a to zřejmě proto, že byly upraveny jinak již dřívějším vl. nař. ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n.

Citace:

č. 4427. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 713-714.