Právo civilní.
Rytíř Randa Antonín, Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém, VI. vydání opravené a rozšířené se zřetelem na nové zákony, zvláště pak na III. částečnou novellu k ob. z. obč. Redakci opatřil advokát Dr. Vojtěch Kasanda. V Praze 1917. Nákladem České Akademie. Str. XX + 340.
Předmluva tohoto 6. vydání slavného Randova spisu připomíná účastenství podepsaného referenta v redakci. Mohlo by mně snad tudíž býti vytýkáno, že píše tyto řádky posuzuji jistou měrou i svoji práci vlastní. Než poněvadž výsledky mého spolupůsobení jeví se ve spisu samém jen měrou zcela nepatrnou, domnívám se, že tento referát nelze mně vytýkati.
Obstarati novou redakci Randova spisu svěřenou samým autorem bylo jistě věcí obtížnou a choulostivou. Spis byl Randou samým redigován nejposléze r. 1899. Šlo tedy o to, aby byl přizpůsoben soudobým potřebám. Při tom jest uvážiti početnost nových předpisů, překotnost zákonodárství v nejnovějších dobách a jí způsobené obtíže interpretační, jakož i to, že nové předpisy zasahují do starého práva způsobem nejrozmanitějším a to leckdy tak, že i dobrý znalec obč. práva takového zásahu neočekává. Ale s druhé strany, z důvodů, které jsou každému patrny a o kterých tedy není potřebí se šířiti, musilo jíti o to, aby Randův spis zůstal spisem Randovým. Redaktor musil se vyvarovati toho, aby doplňuje spis nesetřel jeho rázu a aby snaha po doplnění díla se nezvrhla ve snahu po jakémkoli jeho zlepšování, třeba sebe lépe míněném, snahu tím nebezpečnější, že autor spisu, rozžehnav se s námi při samém počátku redakčních prací, nebyl by se o změnách mohl vysloviti. Máme-li vše to na zřeteli, nebude pochybno, že je dostatečně opřena thése, která redakční práci nazvala obtížnou a choulostivou.
Práce této zhostil se redaktor způsobem velmi čestným. Veškeru látku prozkoumal co nejsvědomitěji. Co bylo možno vytěžiti z novějších publikací Randových, vytěžil plně. Tam, kde při výkladu novějších předpisů nebylo možno opříti se o Randu, vetkal výsledky svého studia do staré osnovy tak, že výklady Randovy opírající se o právo témuž přístupné zůstávají každému dobře znatelny. Nebrání tedy nová redakce nikomu, kdo ve snaze opírati se právě o Randu chce přistoupiti k samostatnému rozboru předpisů, které Randovi již nebyly přístupny. Co do merita oněch samostatných výkladů redaktorových, sluší uznati, že jsou předneseny jasně a seriosně a že jsou přesvědčivě motivovány. Naveskrz by arci s nimi referent souhlasiti nemohl. V té příčině připomíná zejména kapitolu o právu sousedském (str. 57 sl.). Odchylky, které tu pozůstávají mezi redaktorem a referentem, lze ostatně seznati srovnáním příslušné partie spisu a referentova článku v Právníku 1916, str. 729 sl. Při tom bylo by ještě připomenouti, že sotva lze spatřovati v § 364a výjimku ze všeobecné zásady, že náhradou škody je povinen ten, kdo škodu zavinil (str. 60). Spíše lze tu spatřovati odchylku od zásady §§ů 1294 a 1305, která podmínkou povinnosti k náhradě škody prohlašuje jednání protiprávné. Sr. k tomu moje pojednání v Právníku 1917, str. 705 sl. a nyní Klang, Bemerkungen zu den sachenrechtlichen Bestimmungen der Zivilnovellen, str. 44, s jehož formulováním arci taktéž bych se nemohl srovnati.
Opravdové pochybení může referent, opíraje se arci o jediné pročtení spisu, vytknouti jen jediné. Při výkladech o stavení vydržení na str. 150 ušel pozornosti redaktorově § 6 řádu o zbavení svéprávnosti. Randa hledě jednak k § 1494, jednak k nedostatku zvláštních ustanovení jinakých, mohl tvrditi, že šílenost, blbost i marnotratnictví rovnají se, pokud se týká stavení vydržení, nezletilosti. Nyní citovaný § 6 v odst. 1. ustanovil výslovně, že § 1494 platí o osobách, které byly zcela nebo z části zbaveny svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost, kdežto pak v 2. odst. téhož §u, jenž mluví o osobách částečně zbavených svéprávnosti pro marnotratnictví, pijáctví a navyklé nadužívání nervových jedů, § 1494 již citován není. Bude tedy nyní říci, že pokud se týká stavení vydržení (promlčení) choroba duševní je postavena na roveň nezletilosti, nikoli však marnotratnictví, pijáctví a navyklé nadužívání nervových jedů. Jako však všechna (aspoň materielní) ustanovení řádu o zbavení svéprávnosti (sr. k tomu Právník, 1918, str. 181), zavdává i § 6 podnět k některým pochybnostem. § 1494 mluví o šílených a blbých, pokud nemají zákonného zástupce, § 6, odst. 1 ř. o zb. sv. o osobách, které jsou pro choromyslnost nebo slabomyslnost zcela nebo částečně zbaveny svéprávnosti. Grammatický výklad tohoto ustanovení vedl by na to, že při těchto osobách není rozhodno, zdali zákonného zástupce mají čili nic. Ale výklad historický (sr. vládní osnovu č. 536 přílohy k sten. protokolům posl. sněm. XXI. zas. 1911 na str. 33, kdež se připomíná, že proti osobě pro choromyslnost nebo slabomyslnost zcela nebo z části zbavené svéprávnosti staví se promlčení jen tehdy, když nemá zákonného zástupce) i výklad systematický vedou nás na rozhodnutí jinaké, t. j. rozhodnutí, že § 1494 vztahuje se přímo na osoby choromyslné svéprávnosti nezbavené, nepřímo pak (působením § 6 cit.) na osoby svéprávnosti pro choromyslnost nebo slabomyslnost (zcela nebo z části) zbavené, které nemají zákonného zástupce. Při tom však bude pochybno, zdali choromyslným ve smyslu § 1494 sluší rozuměti jen osoby jmenované v 1. odst. § 1 ř. o zb. sv. či také osoby jmenované v 2. odst. téhož §u.
K.