NPD documents search: Právník, 66 (1927) - Ochrana živnostenského vlastnictví a nekalá soutěž.

Praktické případy

O platnosti sňatků uzavřených v Rusku po 20. prosinci 1917.
— Předpis § 268 c. ř. s. nevztahuje se na otázku platnosti manželství (§§ 5 odst. 3 a 371 trest. řádu). Civilní soud není tudíž naprosto vázán výrokem trestního soudu o platnosti manželství. Co do otázky formy uzavření manželství v cizině platí zásada »locus regit actum« s tou výjimkou, že byl-li jeden ze snoubenců zdejším příslušníkem stačí, byla-li zachována forma, jakou předpisuje zákon zdejší (§§ 4 а 37 obč. zák.)
Obě sporné strany Ljuba A-ová а V. A. uzavřely dne 29. července 1918 sňatek manželský podle obřadu pravoslavného podle potvrzení arcikněze resp. diakona chrámu Narození Kristova města Aleksandrova ze dne 2. resp. 15. listopadu 1918, později pak, když přišli do Čech, ač manželství toto nebylo ani rozvedeno ani rozloučeno, uzavřel V. A. druhý sňatek manželský dne 22. července 1923 církevně u českobratrského evangelického sboru v Žižkově s A. M-ou.
V. A. byl rozsudkem z. s. tr. v P. odsouzen pro zločin dvojnásobného manželství podle § 206 tr. zák. v úvaze, že prvý sňatek byl platným.
Když na to bylo zavedeno u z. s. civ. v P. řízení o neplatnost druhého manželství v roce 1923 uzavřeného, namítal žalovaný V. A., že prvý sňatek v Rusku uzavřený nebyl platným.
Soud prvé stolice žalobu Ljuby A-ové na uznání neplatnosti druhého manželství uzavřeného v roce 1923 s A. M-ou zamítl nepokládaje se vázaným předpisem § 268 c. ř. s. se zřetelem k výjimečnému ustanovení §u 5 odst. 3 trestního řádu a poukázav na sdělení ministerstva spravedlnosti ve Věstníku z roku 1923 pod čís. 75, podle něhož církevní sňatky uzavřené v Rusku po 20. 12. 1917 nejsou sovětskou vládou uznávány za platné bez ohledu na státní příslušnost snoubenců a že sovětská vláda uznává za platné sňatky pouze ty, jež byly uzavřeny před sovětskými úřady a to rovněž bez ohledu na státní občanství osob vstupujících v manželství.
Soud 2. stolice rozsudek tento potvrdil. Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobkyně, zrušil rozsudky nižších soudů a odkázal věc do prvé stolice, aby dále jednala a znovu rozhodla.
Důvody. Především dlužno zaujati stanovisko k otázce, je-li či není-li civilní soud v řízení o neplatnost manželství vázán podle §u 268 c. ř. s. obsahem pravoplatně odsuzujícího trest, nálezu.
Kdežto prvý soud vyloučil použití §u 268 c. ř. s. vzhledem k výminečnosti předpisu §u 5 odst. 3 trest. řádu, vychází odvolací soud z názoru, že platí ustanovení §u 268 c. ř. s. také v řízení o platnosti manželství, poněvadž zvláštní předpisy upravující toto řízení byly uvedeny v soulad s předpisy civ. ř. s. nařízením min. spr. ze dne 9. 12. 1897 č. 283 ř. z. na základě čl. 55. úvod. zák. k с. ř. s., že však soudu civ. náleží, aby z moci úřední dbal podstaty věci; poněvadž pak dále z rozsudku trest. s. jde pouze na jevo, že žalovaný uzavřel nejprve dne 29. 7. 1918 sňatek na Rusku a dne 22. 7. 1923 manželství s A. M-ou na Žižkově, ale poněvadž nebylo nad veškerou pochybnost zjištěno, zda první sňatek byl platně uzavřen, bylo v tomto řízení o neplatnost druhého manželství bez ohledu na trest. nález samostatně zjistiti skutečnosti, zda první manželství trvá po právu čili nic a dospěl pak k témuž názoru jako prvý soud a z jeho důvodů, že platným není.
V této sporné otázce přiklonil se dovolací soud k názoru prvé stolice. Jak jest již z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na první pohled patrno, uznává na jedné straně, že civ. soudce jest nálezem trest. soudu vázán, na druhé straně však současně hájí názor, že civ. soudu náleží zkoumati z úřední povinnosti pravou podstatu věci, vyskytnou-li se přes to pochybnosti o platnosti manželství. Obojí vedle sebe nemůže obstáti, toť zajisté patrno. Odvolací soud přidržuje se zřejmě důvodů dřívějšího rozhodnutí nejv. s. č. 140 Sb. n. s., které však opomenulo řešiti naši otázku ze stanoviska §u 5 odst. 3 a § 371 odst. 2 tr. ř., jehož ustanovení jsou tu v prvé řadě směrodatnými.
Předpisem §u 5 odst. 3 tr. ř. jest stanoveno, že v tom případě, jde-li o předurčující otázku platnosti manželství, má býti rozhodnutí civ. soudu pro to příslušného vzato za základ trest. nálezu. To předpokládá, že takové rozhodnutí se již stalo nebo že řízení o tom bylo již zavedeno anebo soudce svým oznámením dal k tomu podnět. V obou poslednějších případech má tr. soudcem býti vyčkáno rozhodnutí příslušného civ. soudu, po případě naléháno na jeho urychlení. Také podle §u 371 odst. 2 tr. ř. jest rozhodnutí o neplatnosti manželství vyhraženo civ. soudu.
Nelze ovšem tvrditi, že by ve všech případech a za všech okolností musil předcházeti výrok civ, soudu a že by tr. soud nemohl v řízeni pokračovati a nalézti rozsudkem odsuzujícím, tolik však jest jisto, že nebylo-li civ. soudem o platnosti manželství již rozhodnuto, tr. soudce nesmí pouštěti se v rozhodování o této předurčující otázce tenkráte, když bud již se koná o ní řízení před civ. soudem nebo když při řešení otázky té vzniknou pochybnosti, nebo když jde o překážku manželství, k níž sluší míti zřetel z povinnosti úřední. Ve všech těchto případech jest na tr. soudu, aby, jak již bylo uvedeno, v případě prvém vyčkal rozhodnutí civ. soudu a aby v obou ostatních případech dal podnět k zavedení řízení o neplatnosti manželství před soudem civ. а k vydání rozhodnutí, jež pak musí vzíti za základ svého rozhodnutí. (Storch, Říz. trestní 1. díl 144—147; Dr. S. Mayer. Říz. trestní 1. str. 40.)
Odvolací soud poukázal na to, že § 268 c. ř. s. zní všeobecně a že zvláštní předpisy upravující toto řízení byly uvedeny v soulad s předpisy civ. ř. s. nařízením min. spr. ze dne 9. 12. 1897 č. 283 ř. z. Ustanovení §u 268 c. ř. s. spočívá, jak vidno z motivů, ve snaze, aby se při stejnosti zásad důkazního hodnocení zabránilo z důležitých příčin, hlavně z ohledu na důvěru ve spravedlnost a právní jistotu, opakování a přezkoumávání celého průvodního řízení tr. soudu před soudem civ. Avšak předpisy §§ů 5 odst. 3 a 371 tr. ř. jsou povahy kategorické, přicházejí v prvé řadě v úvahu přikazujíce ve smyslu shora uvedeném řešení specielní předurčující otázky platnosti manželství rozhodnutí civ. soudu pro to jedině příslušného.
Že předpis §u 268 c. ř. s. zní všeobecně, nevadí, neboť předurčující otázka platnosti manželství jest upravena zvláštními ustanoveními v tr. řádě a civ. řád ve sporech o platnost manželství zachoval v platnosti posavadní starší předpisy, jež byly sice uvedeny v soulad s předpisy nového civ. řádu s., ale s výhradou těch zvláštností, jež vyplývají z ustanovení všeob. obč. zák., úvod. zák. k с. ř. s. a z posavadních ustanovení těchto zvláštních starších zákonů; okolnost pak, že ustanovení §§ů 5 a 371 tr. ř. nebyla a nemohla býti zrušena, nebo změněna minist. nařízením ze dne 9. 12. 1897 č. 283 ř. z., nevyžaduje bližšího odůvodnění.
Zejména v řízení o platnost či neplatnost manželství, jde-li o překážky manželství kotvící v právu veřejném, jest vycházeti ze zásady oficiálnosti a zásady vyšetřovací. Podle §u 8 min. nař. č. 283/1897 ř. z. má býti přihlíženo k předpisům §§ 94—102 obč. zák. a podle §u 14 dv. dekr. č. 1595 Sb. just. z. z roku 1819 jest rozhodné okolnosti úplně vyšetřiti, důvody pro neplatnost manželství zcela objasniti, platnost manželství proti každému svévolnému odporování v ochranu vzíti a jednání tak říditi, aby buď neplatnost manželství byla jasně prokázána nebo nemožnost tohoto důkazu byla mimo veškerou pochybnost uvedena. Též § 28 zák. č. 320/1919 Sb. z. a n. přikazuje vyšetřiti z úřední povinnosti neplatnost manželství, jsou-li mu v cestě překážky tam uvedené, zejména pokud se týče jeho formy (§§ 8 a 12 odst. 3 téhož zákona, viz rozh. č. 4693 Sb. n. s.).
Zásada oficiálnosti a zásada vyhledávací, která zde platí tudíž měrou nejrozsáhlejší a je provedena zcela důsledně (Hora Čsl. civ. právo proc. 3. díl, str. 190—192), bránila by tedy tomu, aby civ. soud dal se vázati nálezem tr. soudu, jenž proti předpisu §u 5 tr. ř. vyřešil si též předurčující otázku platnosti manželství a při tom dokonce ani nepočínal si do všech krajností podle těchto zásad.
Dovolání uplatňující důvod č. 4 §u 503 c. ř. s. není tedy potud v právu, pokud míní, že civ. soud je naprosto vázán, vyslovil-li tr. soud svým nálezem, že první manželství žalovaného jest platné a že nemůže tuto otázku již přezkoumávati.
Nemožno souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že z rozsudku trest. s. jde pouze na jevo, že žalovaný uzavřel nejprve dne 29. 7. 1918 sňatek na Rusku a dne 22. 7. 1923 manželství s A. M-ou na Žižkově, a že prvnější manželka v čase uzavření druhého manželství byla a jest posud na živu, tedy jakoby z tr. rozsudku nevycházelo, že první manželství se pokládá za platně uzavřené. Vždyť jinak by nebyl mohl obžalovaného uznati vinným zločinem dvojženství a z důvodů tr. rozsudku plyne jasně, že obhajoba obžalovaného, že prvý sňatek na Rusi nebyl platný, byla pokládána za úplně lichou a že obžalovaný dobře věda, že jeho prvý sňatek je platný a dosud nerozvázán, vešel ve druhý sňatek.
Než to nezbavuje civ. soudce povinnosti, aby ve svém úředním šetření samostatně pátral po platnosti či neplatnosti manželství způsobem zcela vyčerpávajícím.
Právem vytýká rozsudek odvolacího soudu, že tr. soud, jenž, jak již uvedeno, vůbec ani nebyl oprávněn k řešení této předurčující otázky, nedbal námitky obžalovaného, kterou se při hlavním přelíčení hájil, že jeho první sňatek není sice rozvázán, ale že jest v Rusku neplatný a že nedbal návrhu obhájcova, by dotazem na ministerstvo spravedlnosti bylo zjištěno, zda manželství uzavřená v letech válečných v Rusku jsou platná. Právem tedy nižší soudy v tomto sporu řešily bez ohledu na rozsudek tr. soudu tuto otázku, zda jest pokládati první manželství žalovaného za neplatné.
Dovolatelka hájí názor, že, pokud platnost manželství závisí na formě, platí též u manželství v cizině uzavřeného předpisy zdejšího práva podle zásady lex fori, poněvadž jde o předpisy vížící (jus cogens). Pokud se týče této otázky, dlužno podotknouti tolik:
Ohledně uzavření manželství v cizině platí zásada: locus regit actum. To vyplývá z té okolnosti, že § 4 obč. zák. propůjčuje závaznou moc předpisům našeho práva též mimo obvod jejich působnosti jen potud, pokud omezují osobní způsobilost jednající osoby, a že podle §u 37 obč. zák. právní jednání v cizině, třeba na nich se zúčastní zdejší příslušník, posuzují se podle zákona místa, kde právní jednání se stalo. Totéž platí o formě uzavření manželství, ale posavadní praxe připouští zde výjimku, že byl-li jeden ze snoubenců zdejším příslušníkem, stačí, byla-li zachována forma, jakou předpisuje zákon zdejší (sr. rozh. nejv. soudu č. 3903 Sb. n. s.).
Dovolání jest proto opodstatněno, pokud se táže, na základě jakého zák. ustanovení došel odvolací soud k názoru, že církevní sňatek uzavřený v Rusku po 20. 12. 1917 není platný. Soud druhé stolice odvolává se pouze na sdělení ministerstva spravedlnosti ve Věstníku z roku 1923 pod čís. 75, podle něhož církevní sňatky uzavřené v Rusku po 20. 12. 1917 nejsou sovětskou vládou uznávány za platné bez ohledu na státní příslušnost snoubenců a že sovětská vláda uznává za platné sňatky pouze ty, jež byly uzavřeny před sovětskými úřady a to rovněž bez ohledu na státní občanství osob vstupujících v manželství.
Avšak manželství, bylo-li uzavřeno podle zákonných norem platných v té době, nemůže býti zbaveno své platnosti již proto, že pozdější vládní režim jich neuznává, leda že by onomu sdělení mělo býti tak rozuměno, že nyní platné zákonné předpisy na Rusi neuznávají církevní sňatky za platné, nýbrž jen sňatky uzavřené před sovětskými úřady nebo církevní sňatky, byly-li předepsaným způsobem v občanském úřadě zaregistrovány. Z onoho sdělení, na něž oba nižší soudy své rozhodnutí staví, nijak ani nevyplývá, zda a jaké právní předpisy se staví proti platnosti manželství V. A-а s Ljubou K. uzavřeného dne 29. 7. 1918 na Rusi a bylo tyto okolnosti tím více vyšetřiti, jelikož podle předloženého potvrzení arcikněze chrámu Narození Kristova v Alexandrově a podle přísežné výpovědí Ljuby K-é v tr. řízení byl tento sňatek uzavřen podle obřadu pravoslavného v kostele způsobem slavnostním a za přítomnosti dvou svědků.
Bude tedy, pokud jest to možno, zjistiti, zda první sňatek žalovaného v Rusku byl za takových náležitostí uzavřen, aby mohl býti jako platně uzavřený pokládán, či zdali, z jakých důvodů a podle jakých na Rusi platných zákonných předpisů takové manželství není platným. Vyšetřiti bude dále také, zdali V. A. byl v době uzavření prvého sňatku státním příslušníkem tehdy ještě trvajícího státu Rakousko-uherského a zdali způsob uzavření tohoto jeho sňatku odpovídal aspoň zákonným předpisům tehdy v tomto státě plativším a platnost sňatku podmiňujícím, zejména, pokud se týče ustanovení §§ 69—75 obč. zák.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 17. března 1926 Rv I 1924/25. Dr. Grešl.

Citace:

Ochrana živnostenského vlastnictví a nekalá soutěž.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, s. 754-754.