Čís. 10862.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.). Předpis § 1 odst. (3) zákona má na mysli pravidelný připadl, že se vypovězený výpovědi podrobí a byt vypovídajícímu dobrovolně uprázdní, nevztahuje se však na případy kde vypovězený sám účinnost výpovědi po delší dobu (po dva roky) mařili. Potřeba vypovězeného bytu pro rodinu vypovídajícího nepředpokládá. že v něm trvale bydlí.
(Rozh. ze dne 11. června 1931, Rv I 369/31.)
Žalobce měl najatý pokoj v domě žalovaných v L. Žalovaným bylo dáno právoplatně soudní svolení k výpovědi z důvodu § 1 (2) čís. 12 zák. na ochr. náj. 48/1925 (ani potřebují bytu nutně pro sebe). Návrhu žalovaných na vyklizení žalobce bylo právoplatně vyhověno a žalobce byl nucen byt vykliditi a žalovaným odevzdati. V žalobě, jíž se domáhal znovupronajetí bytu, uváděl žalobce, že se žalovaní přestěhovali do D., kam byl prý žalovaný služebně přeložen, že se do bytu v L. nenastěhovali a že jsou proto podle § 1 odst. (3) zák. na ochr. náj. povinni, byt ten znovu žalobci pronajati a nahraditi mu škodu. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Podle názoru odvolacího soudu dovolává se odvolatel neprávem § 1 odstavce (3) zákona čís. 44/28. Svolení k výpovědi žalobce bylo žalované straně uděleno dne 2. listopadu 1927 usnesením okresního soudu v L. a stalo se právoplatným — byvši potvrzeno krajským soudem — dne 26. listopadu 1927. Okolnost, že žalobce proti exekuci vyklizením bytu navržené pronajímateli dne 4. ledna 1928 a povolené exekučním soudem v L. dne 10. ledna 1928 podal dvě oposiční žaloby, z nichž druhá byla právoplatně vyřízena teprve dne 10. prosince 1929, nemůže býti na újmu právům žalované strany ze svolení k výpovědi. Žalobce, jenž svými neúspěšnými žalobami sám způsobil průtah ve vyklizení bytu povoleným odkladem exekuce, nemůže spravedlivě využívati změny poměrů žalovaných jím tvrzené, k svému prospěchu a na škodu žalovaných. Kdyby oposiční žaloby, s nimiž žalobce ani v jedné stolici neobstál a jež se tedy ukázaly bezpodstatnými a bezúčelnými, nebyly zmařily povolenou již exekuci vyklizením bytu, byl by byt ten uprázdněn již v lednu 1928 a měli by žalovaní podře citovaného zákonného ustanovení povinnost nastěhovati se do upraveného bytu asi v měsíci březnu 1928. To jim však právě bylo znemožněno průtahem zaviněným samým žalobcem, poněvadž v té době prvžalovaný vykonával v L. ještě svůj úřad a k přemístění prvžalovaného do D. došlo až značně později. Jest proto při posuzování oprávněnosti této žaloby míti na zřeteli poměry, jež tu byly při podání exekučního návrhu na vyklizení, v lednu 1928. Vždyť při žalobcovu stanovisku docházelo by k možnosti, že ten, kdo byl vypovězen z důvodů § 1 čís. 10—16 zák. na ochr. náj., by mohl bezpodstatnými oposičními žalobami při naději na povolení odkladu exekuce věc do nekonečna prodlužovati a prostě vyčkávati, zda se snad za delší doby nedostaví změna poměrů, které povolení výpovědi přivodily, takže by pak soudní svolení k výpovědi takovým mařením svého účelu pozbývalo vlastně praktického významu, kdyby onen postup byl dán do libovůle vypovídaného. jestliže pak nárok nájemníka na ponechání bytu, o němž bylo rozhodnuto svolením k výpovědi bezpodmínečně, neoživuje ani tím, že napotom odpadla potřeba pronajímatele, jest v souzeném případe žalobní nárok tím méně oprávněn, ano uprázdnění bytu, a to ze zmíněných příčin, nastalo teprve po tak značné době, téměř po dvou letech. Než, nehledíc ani k tomuto stanovisku odvolacího soudu, nejsou ani jinaké vývody odvolání — vytýkající prvému rozsudku nesprávné právní posouzení — případné. Vždyť podle zjištění prvého soudu jest bezvadně prokázáno, že ihned druhý den po vystěhování se žalobce byl pokoj dán do pořádku, doplněn nábytkem, vytápěn, a byla i okolnost, že oba žalovaní pokoje toho již o vánocích roku 1929 až do 6. ledna 1930 a pak i v dalších měsících s jistými časovými intervaly používali, prvým soudem náležitě zjištěno. Není nijak zapotřebí, by žalovaní nepřetržitě a ustavičně po celý čas a po celé dny byli v pokoji nastěhováni, a to snad oba. Postačí, že žalovaní pro své osobní poměry bytu toho v L. nutně potřebují, poněvadž bylo nepochybně zjištěno, že mají nezdravý byt v D. a že se druhá žalovaná a dvě malé děti obou žalovaných, na jichž zdravotní stav má být v D. nepříznivý vliv, v L. častěji zdržují a pokoje toho rovněž tak jako prvžalovaný ve dnech, kdy mešká v L., používají. Jest lhostejno, že pokoj ten není každodenně jimi obýván, když jest jim pokoje toho třeba k ochraně důležitých právních statků (zdraví). Odvolatel uplatňuje vlastně většinou okolnosti, které by snad byly měly jakýsi význam pro výpovědní řízení, kde ovšem nestačí při důvodu § 1, čís. 12 zák. o ochr. náj. potřeba pronajímatele bytu vůbec a kde se vyžaduje osvědčení potřeby zvláště kvalifikované, jejíž neuspokojení by bylo s to ohroziti vypovídající stranu na důležitých právních statcích. Že však tu o takový případ jde, bylo svrchu dovoženo. Žalovaní v témže místě dva byty nemají a prokázali postačitelně, z jakých oprávněných příčin reservní byt v L. míti musí. Ostatně nejde ani o druhý byt, který by stálé potřebě ženatého úředníka s dvěmi dětmi postačoval. Nelze však z toho důvodu odkazovati ho s rodinou na přechodné ubytování v hotelu, ano, jak již dolíčeno, jde o častější a trvalejší pobyt žalované strany s dětmi v L. Nejsou tedy případné vývody odvolání, proč prý žalovaní pokoje toho nepotřebují, pokud se týče že prý v něm nastěhovaní nebyli a nastěhováni nejsou. Rozhodnutí čís. 9782 odvolatelem citované na tento případ nedopadá, ježto tam jde o zcela jiný skutkový podklad. V souzeném případě pronajímatel — jak dolíčeno — bytu používá k účelu, pro který výpověď byla povolena. Odvolatel nemůže se ke škodě žalovaných dovolávati žádosti podané na okresní úřad v L. dne 23. června 1928, tedy v době, v níž měli žalovaní již dávno býti v bytě nastěhováni a kdy přemístění prvžalovaného do D. bylo již žalované straně buď známo, aneb kdy s nimi již musela počitati. Krom toho nebyly však tehdy žalované straně ani známé závady v bytě v D., jež ovšem mohla zjistiti teprve později, až se tam nastěhovala. Ostatně trvá odvolací soud na názoru, že dobou pro nastěhování se žalovaných do sporného pokoje může býti jedině doba prvních dvou až tří měsíců 1928, a že jen při obmeškání v této době by mohly pro žalovanou stranu vzniknouti následky tvrzené odvolatelem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Nižší soudy vyložily v podstatě správně ustanovení odstavce (3) § 1 zák. o ochr. náj. ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., a dovolací soud souhlasí též s jejich právním názorem, že se předpisu tohoto dovolává žalobce ve svůj prospěch neprávem. Bylo zjištěno, že žalovaným bylo dáno právoplatné soudní svolení k výpovědi žalobce z důvodu § 1 odst. (2) čís. 12 zákona čís. 48/1925 již 26. listopadu 1927, že však žalobce svými oposičními spory znemožnil odevzdání bytu a že teprve 10. prosince 1929 dosáhli žalovaní exekučního vyklizení a odevzdání bytu. Ustanovením § 1 odst. (3) zákona čís. 48/1925 sb. z. a n. mělo býti sice zamezeno, by pronajímatel nezneužíval dobrodiní zákonem o ochraně nájemců v § 1 (2) čís. 12 mu poskytnutého, avšak tu jde o případ právě opačný, že nájemce po dva roky znemožňoval provedení dané mu výpovědi a použití vypovězeného pokoje žalovanými k účelu výpovědí sledovanému, kteří bytu potřebovali nutně pro sebe, oposičními žalobami proti povolené vyklizovací exekuci, z nichž prvá byla nejvyšším soudem odmítnuta a druhá právoplatně zamítnuta rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 25. října 1929. Kdyby se byl žalobce podrobil výpovědi a byt po skončení nájemního poměru, usnesením rekursního soudu ze dne 26. listopadu 1927 do 31. prosince 1927 prodlouženého, žalovaným odevzdal, byli by žalovaní mohli pokoje pro sebe již začátkem roku 1928 použiti, to však žalobce neodůvodněnými spory mařil až do 10. prosince 1929, kdy byl exekučně donucen pokoj vyklidili a žalovaným odevzdati. Předpis § 1 odst. (3) zákona čís. 48/1925 sb. z. a n. má na mysli pravidelný případ, že se vypovězený výpovědi podrobí a byt vypovídajícímu dobrovolně uprázdní, a stanoví na zneužití výpovědi pronajímatelem určité právní následky, kdyby nepoužil bytu k účelu, pro který mu byla výpověď povolena. O takový případ však v souzené věci nejde a žalobce nemůže se dovoíávati ve svůj prospěch ochrany § 1 odst. 3 zákona čís. 48/1925, když sám účinnost výpovědi po dva roky mařil, ani okolnosti, že v této době žalovaný byl v září 1928 služebně přeložen z L. do D., — z níž dovozuje, že žalovaní vypovězeného pokoje pro svou rodinu již nutně nepotřebují, — ježto ocitá se při tom v rozporu se zjištěními nižších soudů, že žalovaní hned po odstěhování se žalobce pokoj pro sebe zařídili a že dosud ho používají pro svou rodinu, tedy k účelu, pro který byl vypovězen (§ 1 odst. (2) čís. 10 zák.), poněvadž byt, který dostali v D., jest nezdravý, vlhký a že též lékařsky byla doporučena žalované i jejímu děcku změna bytu i drsného podnebí horského a že proto nadále používají pokoje v L. tím, že v něm za roku žalovaná častěji bydlí. Za tohoto stavu věci nesejde na tom, že žalovaný má též zmíněný závadný byt v D., poněvadž rozhodnou tu je potřeba sporného pokoje pro jeho rodinu a ta byla nižšími soudy zjištěna, a dovolání přezírá předpis § 1 odst. 2 čís. 12, pokud se snaží zjištěnou nutnou potřebu sporného pokoje pro rodinu žalovaných nahradili předpokladem trvalého bydlení v něm. Nárok žalobcův, opírající se o předpis § 1 odst. (3) zák. čís. 48/1925 není tudíž opodstatněn a odvolací soud neposoudil s právního hlediska věc vadně, potvrdiv rozsudek prvého soudu, zamítající žalobu.

Citace:

Čís. 10862. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 832-836.