Čís. 1241.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
I orgánové spotřebního spolku mohou se dopustiti na členech spolku jednání, trestných dle zákona o válečné lichvě.
(Rozh. ze dne 25. června 1923, Kr I 345/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 17. ledna 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 11 čís. 4 a přestupkem dle §u 7 (1) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovozuje, opírajíc se o důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že obžalovaný jako správce konsumního družstva nemůže býti v tomto případě vůbec podmětem trestných činů lichevních, protože se v této své funkci proti členům spolku vůbec nemohl dopustiti lichvy, která předpokládá dva hospodářské podměty s protichůdnými zájmy — (na př. obchodníka a spotřebitele) a vykořisťování stísněné situace jedné strany stranou druhou; konsumní spolky jako sdružení osob k společnému nákupu zboží a jeho rozdělení mezi členy tvoří prý se svými členy hospodářskou jednotu; členové sami jsou odběrateli a podnikateli zároveň; hospodaří pro sebe a rozdělují si přebytek dle výše nákupu a ručí za schodek svými podíly. Správce konsumu je pouhým jejich orgánem, který jich ve své funkci nikdy nemůže vykořisťovati. Stížnost není odůvodněna. Již první soud správně poukázal na to, že lichevní zákon má platnost všeobecnou, nečiní rozdílu mezi obyčejným obchodníkem a konsumním spolkem (jeho orgány). Proti poškozování se strany orgánu spolku musí býti člen konsumního spolku chráněn stejně jako jiný spotřebitel proti obyčejným obchodníkům nebo vyrabitelům. Nelze nahlédnouti, proč by členové konsumních spolků byli hůře postavení než ostatní neorganisovaní konsumenti a proč by byli vylučováni z ochrany lichevního zákona, který má za účel zabezpečiti předměty potřeby všem konsumentům bez ohledu na jich poměr k prodávajícímu. Nelze porozuměti, proč by jednotliví členové spolku, kteří jsou nuceni, zaplatiti za odebrané zboží přehnaně vysoké ceny (zvýšené na př. pletichářským pokoutním nákupem správce konsumu), přispívali placením vysoké nákupní ceny, která je v každém případě poškozuje, ke zvýšení zisku nebo zmenšení ztráty ostatních členů spolku. Správně poukázal první soud na to, že účastenství jednotlivých členů spolku při nákupu zboží je velmi nerovnoměrné (nejen proto, že počet členů domácnosti jednotlivých členů je nestejný, ale i proto, že nákup vůbec není pro členy obligatorní), takže o spravedlivém vyúčtování přebytků mezi členy, o němž se zmiňuje stížnost, v tom smyslu, že by odčinilo a vyrovnalo nestejnoměrnosti při nevýhodných nákupech, nemůže býti řeči. Již ztěchto úvah plyne, že je dobře možné a myslitelné vykořisťování členů spolku jeho orgány a že je odůvodněna ochrana, kterou lichevní zákon i v tomto směru poskytuje. Rozsudek prvního soudu, jemuž stížnost jinak žádných výtek nečiní, vykládá tedy správně zákon, vyslovuje, že i orgánové konsumního spolku jsou způsobilými subjekty trestních činů lichevních.

Citace:

č. 1241. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 318-319.