Čís. 16583.

I. Vykonavatel poslední vůle má v mezích vytčených předpisem § 816 obč. zák. právní postavení účastníka pozůstalostního řízení (§§ 6, 37 zák. č. 100/1937 Sb. z. a n.) zejména při zjišťování pozůstalostního jmění, jež se děje soupisem pozůstalosti za předpokladu § 92 nesp. pat., a jest oprávněn k návrhům a k opravným prostředkům směřujícím k správnému postupu při soupisu.
II. Jde-li o pozůstalost veřejného společníka veřejné obchodní společností, jest podle § 106 nesp. pat. předložiti při zřízení soupisu jeho pozůstalosti účetní uzávěrku o jeho společenském podílu ke dni úmrtí, ať dědíc vstoupil do řečené společnosti na místě zůstavitele, či nikoli, ať úmrtím zůstavitele došlo k zrušení společnosti, či zda společnost dále trvá s dědicem. Zůstavitelův podíl na společnosti ke dni jeho úmrtí jest zjistiti tak, jako by bylo došlo v den jeho úmrtí k vystoupení zůstavitele ze společnosti. Pro vyšetření jeho společenského podílu je rozhodující právní poměr mezi zůstavitelem a dosavadními společníky, t. j. především společenská smlouva, a nemá-li ona smlouva v té příčině žádného ustanovení, předpis § 106 nesp. pat.
Ustanovuje-li společenská smlouva, že úmrtím společníka »vypadne« toliko on resp. jeho pozůstalost ze společnosti a upraví-li se nároky zemřelého společníka shodně s čl. 130, odst. 1 až 3 obch. zák., jest za účelem vypořádání zemřelého společníka předložiti přesnou likvidační bilancí (i když jde pouze o fiktivní realisaci aktiv a pasiv o skutečném stavu majetku společností ke dni společníkova úmrtí) podle zásad o kupecké inventuře.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1937, R I 639/37.)
Srov. rozh. 14305, 8712, 4179. Zůstavitel Gustav L., zemřelý dne 1. srpna 1933, byl veřejným společníkem veřejné obchodní společnosti provozované dosud pod firmou Emanuel L., obchod s chmelem v Ž. V závěti ze dne 24. ledna 1933 ustanovil universální dědičkou svou manželku Emilii L. a dále mimo různé odkazy a přání nařídil, že pozůstalostní jmění, které zbude po smrti dědičky, připadne rovnými díly do vlastnictví zákonným dědicům zůstavitelova otce Davida K. a zákonným dědicům rodiny W. Vykonavatelem poslední vůle ustanovil Dr. Rudolfa M. Mimo zůstavitele byl druhým veřejným společníkem Alfred L. Po úmrtí Emanuela L. prohlásila universální dědička, že nezamýšlí pokračovati ve společenském poměru se zbývajícím společníkem, předložila likvidační bilanci, týkající se uvedené firmy, v níž byl vypočten zůstavitelův společenský podíl ke dni 1. srpna 1933 (ku dni žalobcova úmrtí) částkou 1101730 Kč 83 h, a navrhla, aby bylo upuštěno od přezkoumání předložené bilance znalci oboru účetnictví, ježto ji uznává za správnou. Pozůstalostní soud prohlásil usnesením, že bere na vědomí dědičkou předloženou likvidační bilanci'jako účetní uzávěrku podle § 106 nsp. pat., že ji bere za základ projednání pozůstalosti a že upouští k návrhu dědičky od přezkumu dotčené bilance znalci obou účetnictví, ježto jí dědička uznává za správnou a byla sepsána účetním odborníkem prof. Josefem K., který je u soudu ustanoveným soudním znalcem oboru účetnictví. Rekursní soud k rekursu vykonavatele poslední vůle zrušil napadené usnesení a uložil pozůstalostnímu soudu, aby vyžádal od universální dědičky likvidační bilanci k 1. srpnu 1933 ve smyslu čl. 133 obch. zák. a dal předloženou bilanci, bude-li třeba, hledě na §§ 92 č. 3 a 106, odst. 2, nesp. pat., přezkoumati přísežnými znalci za účasti vykonavatele poslední vůle.
Nejvyšší soud obnovil usnesení pozůstalostního soudu, pokud byla bilance vzata na vědomí, jinak nevyhověl dovolacímu rekursu Emilie L.
Důvody:
Ježto dovolací stěžovatelka především vytýká, že vykonavatel poslední vůle nebyl vůbec oprávněn k rekursu proti usneseni pozůstalostního soudu, jímž bylo rozhodnuto o tom, zdali bilance protokolované firmy Emanuel L., předložená pozůstalou vdovou ke dni zůstavitelova úmrtí, vyhovuje podmínkám § 106 nesp. pat. a zdali je nutno, dáti ji přezkoumati přísežnými znalci, jest nejdříve řešiti otázku, zdali vykonavatel poslední vůle jest účastníkem pozůstalostního řízení (§ 6 zák. č. 100/1937 Sb. z. a n.), co se týká soupisu pozůstalosti. Na tu otázku jest odpověděti kladně. Právní postavení vykonavatele poslední vůle je vymezeno ustanovením § 816 zák., podle něhož mu náleží, aby jako zmocněnec zůstavitelova nařízení sám vykonal nebo liknavého dědice k jejich výkonu poháněl. Třebaže je tudíž jeho úkol zákonem podstatně omezen a nepřísluší mu další oprávnění rovnající se postavení dědických účastníků vůbec, musí mu přece v mezích uvedeným ustanovením vytčených býti dána možnost, aby provedl úmysly zůstavitelovy. Vyplývá to zejména i z ustanovení § 95 nesp. pat., podle něhož jest obeslati k soupisu pozůstalosti též vykonavatele poslední vůle, je-li zřízen (rozh. č. 14305 Sb. n. s.). Tím se zajišťuje postavení účastníkovo zejména za tím účelem, aby mohl posouditi, zdali pozůstalé jmění a dluhy byly správně zjištěny, poněvadž to má pro něho význam pro posouzení, zda a pokud ustanovení poslední vůle jsou splněna. Nelze ho tedy vyloučiti z účasti na zjištění pozůstalostního jmění v pozůstalostním řízení, jež se děje soupisem pozůstalosti za předpokladů § 92 nesp. pat., a nevybočují z mezí jeho úkolů zákonem stanovených ani jeho návrhy ani stížnosti, směřující k správnému postupu při soupisu pozůstalosti. Právem vyřídil proto rekursní soud věcně rekurs vykonavatele poslední vůle.
Pozůstalostní soud rozhodl pravoplatně již usnesením ze dne 13. října 1933, č. j. D 383/33-12, že v souzeném případě nutno zříditi soupis pozůstalosti (§ 92 nesp. pat.). Podle § 97 nesp. pat. má inventář obsahovati přesný a úplný seznam veškerého, movitého a nemovitého jmění, v jehož držení byl zůstavitel v době úmrtí, a musí obsahovati také cenu pozůstalého majetku v době úmrtí. jde-li o pozůstalost společníka společnosti, jest podle § 106 nesp. pat. za tímto účelem předložiti účetní uzávěrku o podílu společníka ke dni úmrtí. Zákon tu nijak nerozeznává, zda dědic vstoupil do společnosti na místo zůstavitele čili nic, a rovněž nezáleží po té stránce na tom, zdali úmrtím společníka (zůstavitele) skutečně došlo ke zrušení společnosti, a zda společnost přes to trvá dále. Podíl zůstavitelův na společnosti ke dni jeho úmrtí je zjistiti tak, jakoby bylo v den úmrtí došlo k jeho vystoupení ze společnosti. Pro vyšetření jeho podílu jest rozhodující právní poměr mezi zůstavitelem a zbylými společníky, tedy předem společenská smlouva a nemá-li v té příčině ustanovení, předpis § 106 nesp. pat. (rozh. č. 10208 Sb. n. s.). V souzeném případě obsahuje společenská smlouva v článku XVII ustanovení, že úmrtím společníka jen on po případě jeho pozůstalost ze společnosti vypadne, a čl. XXIII upravuje nároky společníkovy pro tento případ shodně s čl. 130, odst. 1 až 3, obch. zák. Základní myšlenkou těchto ustanovení je však vypořádání vystouplého společníka se společností. Za tím účelem jest předložiti přesnou likvidační bilanci (— i když jde pouze o domněnku fiktivního realisování veškerých aktiv a pasiv —) o skutečném stavu majetku společnosti ke dni úmrtí podle zásad o kupecké inventuře. Výsledek vypočteného podílu jest pak částkou, na niž měl vystupující nárok na celkovém výsledku společnosti až do okamžiku rozhodujícího pro vypořádání. Ke zřízení této bilance je především povolána podle stavu věci společnost sama, třebaže náklady jejího zřízení postihují pozůstalostní podstatu; není však právní překážky, aby také dědic potřebnou bilanci ve shodě se společností dal zříditi a předložil ji soudu, jak se to prý stalo v souzeném případě. Bilance, předložená universální dědičkou ke dmi úmrtí zůstavitelova, odpovídá formálně náležitostem likvidační bilance a také vykonavatel poslední vůle nenamítá, že z ní nelze seznati hodnotu zůstavitelova podílu na společenském jmění, nýbrž vytýká kromě formálního nedostatku podpisu společnosti jen, že není správná a úplná zejména proto, že účet inventáře a effektů nebyl rozveden (»aufgelost«). Tato námitka směřuje pouze proti hmotné správnosti výsledků bilance; k jejímu přezkoumáni netřeba vyžádati si novou bilanci, nýbrž nutno předloženou bilanci dáti přezkoumati přísežnými znalci ve smyslu § 106, odst. 2, nesp. pat., po připadě za účasti vykonavatele poslední vůle, jak rekursní soud nařídil.
Za toho stavu věci bylo proto dovolacímu rekursu částečně vyhověti a změniti a změniti usneseni rekursního soudu, pokud nařídil předloženi nové bilance, v ten způsob, že bylo obnoveno usneseni prvého soudu, pokud vzal předloženi bilance na vědomi, naproti tomu nebylo dovolacímu rekursu v další části vyhověno, ježto přikaž k přezkoumáni předložené bilance vzhledem na okolnosti případu je zákonem odůvodněn.

Citace:

č. 16583. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 812-815.