Č. 4227.
Dávka z přepychových bytů: Pro jednotlivou osobu jest ve smyslu 2. odst. § 2 pravidel o vybírání dávky z přepychových bytů vydaných nař. č. 143 Sb. z r. 1922 přípustná toliko jedna místnost, i kdyby osoba ta měla domácnost v obecném slova smyslu.
(Nález ze dne 13. prosince 1924 č. 22308).
Věc: Městská obec Ž. proti okresní správní komisi v Ž. o obecní dávku z přepychových bytů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Marii N-ové v Ž. byla městským úřadem v Ž. z bytu, pozůstávajícího ze dvou pokojů na rok 1923 předepsána dávka z přepychových bytů částkou 200 K. Odvolání její bylo usnesením měst. zast. v Ž. z 9. února 1924 zamítnuto, ježto jde o byt používaný jednotlivcem a pozůstávající ze dvou obytných místností.
Rozhodnutím z 3. dubna 1924 vyhověla osk v Ž. dalšímu odvolání Marie N., zrušila usnesení měst. zast. a uložila purkmistrovskému úřadu, aby po novém šetření, zda poplatnice vede vlastní domácnost, znova rozhodl. Nař. rozhodnutí vychází z právního názoru, že jednotlivá osoba, která vede domácnost v obvyklém smyslu slova, totiž se sama doma stravuje, tvoří domácnost ve smyslu pravidel a může, aniž by podléhala dávce z přepychových bytů, ve smyslu odst. 2 § 2 pravidel obývati dvě místnosti, kdežto by jen při jednotlivé osobě, která nevede domácnost v obvyklém smyslu slova, totiž se doma neztravuje, činila nejvýše přípustná výměra obytných místností ve smyslu § 2 pravidel jednu místnost. Ježto při poplatnici okolnost, zda vede vlastní domácnost, nebyla zjištěna, dospěla nař. rozhodnutí k zrušení rozhodnutí nižších stolic.
§ 2 pravidel o vybírání dávky z přepychových bytů v Ž., schválených zsv-em a odpovídajících znění vzorných pravidel, vyhlášených vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb., rozlišuje v odst. druhém, který pojednává o nejvýše přípustné výměře místností dávce nepodléhajících, mezi »jednou osobou« a »domácností« a přiznává »j edné osobě« jednu místnost dávce nepodléhající, kdežto připouští při domácnosti počet místností o jednu větší, než jest počet členů domácnosti. V odst. 4. klade pak proti sobě slova »jednotlivec« a »domácnost«.
Pravidla neudávají, co rozumějí pojmem »domácnosti«, avšak z toho, že odlišuji »jednu osobu« a »jednotlivce« od »domácnosti«, jest patrno, že v pojem domácnost nemají býti zahrnuty ony případy, kde jest byt obýván jen jednou osobou. Tomu nasvědčuje i ustanovení § 3 pravidel, které vyslovuje, že domácnost ve smyslu pravidel tvoří držitel bytu a všechny osoby, které do bytu přijal. Vycházejí tedy pravidla z předpokladu, že při domácnosti ve smyslu pravidel jde o více osob, tedy vedle držitele bytu nejméně o jednu osobu, kterou držitel do bytu přijal.
Tomu neodporuje ani ustanovení odst. 4 § 3, že nájemníci, kteří nejsou u držitele bytu zcela na stravu, považují se za samostatné přednosty domácnosti. Účelem tohoto ustanovení bylo vyloučiti určité osoby, totiž podnájemce nestravující se v domácnosti pronajímatele, z počtu členů domácnosti pronajímatele, takže tito podnájemci mohou, jsou-li tu dány podmínky pravidel, založiti samostatnou, od pronajímatele odlišnou domácnost. Toto ustanovení nechtělo však vysloviti, že pokládá každého podnájemníka, který se u držitele bytu nestravuje, již z toho důvodu a bez ohledu na to, zda tu jest vůbec domácnost ve smyslu pravidel, za osobu tvořící již o sobě takovouto domácnost.
Nelze tedy ani z tohoto ustanovení dovozovati, že by se domácnost ve smyslu pravidel mohla skládati pouze z jedné osoby.
Z uvedeného výkladu pak plyne, že jednotlivec obývající byt sám, nemůže nikdy tvořiti domácnost ve smyslu pravidel, a to ani tehdy, vede-li domácnost v obvyklém smyslu slova. Jest proto pro posouzení nejvýše přípustné výměry bytu bezvýznamným, zda-li taková jednotlivá osoba vede domácnost v obvyklém smyslu slova čili nic, a přísluší jí ve smyslu odst. 2, § 1 vždy jen jedna místnost, z níž se dávka nevyměřuje.
Bylo proto nař. rozhodnutí, které se zakládá na opačném právním názoru, zrušiti podle § 7 zák. o ss.