NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6782
.
Závodní výbory: 1. Závodní výbor je oprávněn spolupůsobiti při hromadném propouštění dělnictva, t. j. působiti svou radou a to předem na rozhodnutí správy závodu o propuštění takovém. — 2. Záv. výbor je oprávněn stěžovati si k rozh. komisi, nebylo-li uvedené právo jeho zachováno. — 3. Rozhodčí komise je příslušná rozhodovati o odbytném pro propuštěného dělníka, třebas tento byl propuštěn při propuštění hromadném.
(Nález ze dne 10. října 1927 č. 20076/26).
Věc: Firma H. H. a spol. v Č. proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech ve S. o propuštění zaměstnanců.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Záv. výbor zřízený v závodě st-lčině podal k rozh. komisi dle zák. o záv. výborech ve St. stížnost, v níž vytýkal správě závodu, že dne 29. května 1926 oznámila záv. výboru, že propustí z práce 15 dělníků ze souhrnného počtu 90 zaměstnanců, což ihned také provedla, a že týž počet dělníků bude propuštěn dne 5. června 1926, a poznamenala, že v této záležitosti nedá si od nikoho poroučeti ani spolupůsobiti. Dále stěžoval si záv. výbor, že mezi propuštěnými je i dělník Tomáš P., pracující v závodě déle než 3 léta a žádala, aby dle § 3 zák. o záv. výb. bylo rozhodnuto o znovupřijetí tohoto dělníka do práce.
Rozhodčí komise po provedeném ústním líčení vyslovila nař. nálezem 1. že správa závodu tím, že dne 29. května 1926 při hromadném propuštění dělnictva nepřipustila spolupůsobení závodního výboru způsobem poradním, jednala proti zák. o záv. výb., 2. že jest povinna propuštěnému dělníku Tomáši P. vyplatiti jeho mzdu připadající na 3 týdny.
O stížnosti firmy do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost namítá, že při hromadném propuštění dělnictva není povinností podnikatele, aby žádal záv. výbor o dobrozdání nebo jej o toto dobré zdání upomínal, a že stačí, jestliže svůj úmysl záv. výboru oznámí, což v daném případě se také skutečně stalo, neboť řiditel K. ještě před propuštěním dělnictva záv. výboru příslušné oznámení učinil. Námitka tato jde však mimo, neboť i nař. rozhodnutí konstatuje, že úmysl podnikatelčin propustiti část dělnictva byl záv. výboru oznámen dříve, než k provedení úmyslu toho došlo, a nevyslovuje, že podnikatelka je povinna záv. výbor o dobrozdání zvlášť žádati nebo upomínati, nýbrž shledává závadu v tom, že prvé oznámení neobsahovalo jmen dělníků k propuštění určených, tedy že bylo neúplné, druhé oznámení že však bylo opožděné, ježto se stalo teprve bezprostředně před propuštěním dělníků, kdy již záv. výbor neměl času hlasem poradním spolupůsobiti. Proti tomu stížnost námitek neformuluje, zejména netvrdí, že oznámení bez udání jmen stačí, ani že oznámení učiněno bylo včas, tak aby záv. výbor mohl do věci zasáhnouti, případně že nezáleží na tom, kdy oznámení se učiní. Bylo proto námitku, jak stížnost ji formuluje, zamítnouti jako bezpředmětnou. I kdyby však bylo snad možno ve stížnosti viděti též námitku, že oznámení tak, jak podnikatelem bylo učiněno, po zákonu stačí a že podnikatel nemá povinnosti oznámiti záv. výboru jména dělníků, jež hodlá propustiti, a že nemusí také záv. výboru poskytnouti časově možnost, aby před propuštěním dělníků mohl svým usnesením zaujmouti stanovisko k oznámenému propuštění, byla by námitka taková bezdůvodná, neboť je—li právem záv. výboru spolupůsobiti hlasem poradním při hromadném propuštění zaměstnanců, pak je povinností podnikatele, aby toto spolupůsobení záv. výboru umožnil.
»Spolupůsobiti« znamenal však aktivně se účastniti na disposici zaměstnavatelově a nikoli chovati se pouze pasivně nebo vžiti prostě disposice zaměstnavatelovy na vědomí. Předmětem této aktivní účasti záv. výboru jest hromadné propuštění zaměstnanců a obsahem aktivní účasti je funkce poradní. Míti poradní funkci při určité disposici znamená však na tvoření disposiční vůle radou působiti a musí poradní účast nejen disposici samu časově předcházeti, nýbrž obsah zamýšlené disposice musí býti poradci dostatečně znám, aby mohl se o ní vysloviti. Poněvadž však záv. výbor jedná podle § 23 zák. o záv. výb. jen způsobem kolegiálním, musí mu správa závodu poskytnouti možnost, aby o svém poradním votu mohl se včas usnésti a správě závodu je sděliti.
Způsob, jakým majitelka závodu učinila záv. výboru sdělení o propuštění zaměstnanců, nevyhovovalo však požadavkům právě vytčeným. Vyslovila tedy žal. rozhodčí komise právem, že st-lka svým postupem zkrátila záv. výbor v právu zákonem jemu zaručeném.
Stížnost dále uvádí, že podnikatel není povinen dbáti poradního hlasu záv. výboru, a že i když se rozhodne proti poradnímu votu je- ho, nepřísluší záv. výboru právo stížnosti k rozh. komisi, z čehož st-lka dovozuje, že záv. výbor vůbec nemá práva stěžovati si k rozh. komisi z toho důvodu, že při hromadném propuštění dělnictva nebylo vyslechnuto jeho poradní votum. Výtka tato je však bezdůvodná, neboť z toho, že záv. výbor nemůže bráti v odpor u rozh. komise hromadné propuštění dělnictva, stalo-li se proti jeho dobrozdání, ještě neplyne, že nemůže domáhati se ani toho, aby zaměstnavatel poskytl mu příležitost, aby při tomto propuštění mohl svým poradním hlasem spolupůsobiti, jak to ustanovuje § 3 lit. g) zák. o záv. výb., neboť právní nárok záv. výboru na slyšení může existovat, i když zaměstnavatel má volnost poradním votem se neříditi. Na ochranu tohoto svého práva může však záv. výbor beze vší pochybnosti dovolati se i rozh. komise, neboť dle § 26 zák,. o záv. výb. přísluší rozhodčí komisi rozhodovati spory mezi podnikatelem a záv. výborem z důvodu činnosti záv. výboru, tedy i spory o kterékoli právo záv. výboru zákonem propůjčené, tudíž i spor o právo poradné účasti při hromadném propuštění zaměstnanců. Je tedy nesprávný názor stížností hájený, že k tomu, aby řečené právo záv. výboru bylo provedeno, zbývala pouze cesta řízení trestního naznačená v § 29 cit. zák.
Stížnost napadá konečně výrok rozh. komise o odbytném, resp. náhradě ušlé mzdy dělníku Tomáši P. a vytýká, že rozh. komise nebyla příslušná vydati tento výrok, ježto šlo o hromadné propuštění dělníků a nikoliv o propuštění jednotlivého dělníka. Námitka tato je bezdůvodná, neboť rozh. komise rozhodla v daném případě o nároku zaměstnance déle 3 let v záv. pracujícího dle § 3 lit. g) zák. o záv. výb., k čemuž dle téhož ustanovení kompetentní byla. Zdali přiznala dotčený nárok právem či nikoliv též dělníku, jenž propuštěn byl nikoliv jednotlivě, nýbrž při hromadném propuštění dělníků, nemá významu pro otázku kompetence rozh. komise, nýbrž pro otázku zákonnosti merita jejího rozhodnutí. V tom směru však nss nař. rozhodnutí přezkoumati nemůže, neboť jde o rozhodnutí adm,. úřadu o nárocích práva soukromého vydané v mezích jeho kompetence, následkem čehož jeho přezkoumání je dle § 105 úst. listiny a zák. z 15. října 1925 č. 217 Sb. vyhrazeno řádným soudům, a vymyká se dle § 3 lit. a) zák. o ss kognici nss-u.

Citace:

č. 6782. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 293-295.