NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10403.

Československé soudy mohou učiniti neodkladná opatření poručenská nebo opatrovnická co do péče o osobu a o jmění poručence neb opatrovance, který jest státním příslušníkem království Jugoslávie, jen tehdy, mešká-li poručenec aneb opatrovanec v obvodu Československé republiky nebo má-li tu jmění.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1930, R II 448/30.)
Poručenský soud zamítl návrhy manželského otce, by bylo vysloveno propuštění dítěte z moci otcovské a by byla zrušena otcova vyživovací povinnost. Rekursní soud odmítl návrhy manželského otce, ježto i otec i dítě jsou příslušníky jugoslávskými.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Podle druhého odstavce čl. 28 státní smlouvy s královstvím Jugoslávií ze dne 17. března 1923, čís. 146 sb. z. a n. na rok 1924 musí se československé úřady, pokud jde o státní příslušníky druhé smluvní strany, kteří se zdržují v jejich obvodu nebo tam mají jmění, omeziti jen na neodkladná opatření poručenská neb opatrovnická, a kromě toho mají o tom neprodleně vyrozuměti příslušný úřad druhé smluvní strany, jinak přísluší poručenská a opatrovnická péče o osobu a o veškeré jmění vlastních příslušníků jen úřadům každé ze smluvních stran. Již z doslovu čl. 28 oné státní smlouvy plyne jasně, že československé soudy mohou učiniti neodkladná opatření poručenská neb opatrovnická co do péče o osobu a o jmění poručence neb opatrovance, který jest státním příslušníkem království Jugoslávie, jen tehdy, mešká-li tento poručenec neb opatrovanec v obvodu Československé republiky nebo má-li tu jmění. V podstatě stejná ustanovení jsou i ve čl. 10 smlouvy s republikou Polskou ze dne 6. března 1925, čís. 5 sb. z. a n. z roku 1926 a ve čl. 23 smlouvy s královstvím Rumunským ze dne 7. května 1925, čís. 171 sb. z. a n. z roku 1926. To se ostatně srovnává i se všeobecnou zásadou § 183 nesp. říz., že tuzemský soud má ustanoviti prozatímně poručníka pro cizozemské nezletilé dítě, bylo-li cizincem zanecháno v Československé republice, což platí podle § 219 nesp. říz. i pro věci opatrovnické. V případě, o který jde, jest zjištěno, že i manželský otec nezletilé i nezletilá jsou státními příslušníky království Jugoslávie. Ze spisů jest zřejmé, že se nezletilá v době, kdy opatrovnictví nad ní bylo vedeno u československého soudu, nezdržovala vůbec na území Československé republiky, nýbrž bydlila stále se svou matkou ve Vídni, v cizozemsku, a že tu nemá jmění. Podle toho nebyly a nejsou československé soudy příslušnými, by činily nějaká — třebas jen prozatímní — opatrovnická opatření co do osoby nezletilé, ana se na území Československé republiky nezdržovala a nezdržuje. Na tom nemění nic okolnost, že její manželský otec bydlí v Československu a že se mylně pokládal za zdejšího státního příslušníka, poněvadž prozatímní příslušnost československých soudů k neodkladným opatřením opatrovnické péče o osobu jugoslávského opatrovance předpokládá — jak bylo již vyloženo —, že se opatrovanec zdržuje ve zdejším území. Tato nesporná věc jest tudíž československým soudům odňata vůbec, nikoliv jen co do opatření, která nejsou neodkladná, jak se mylně domníval rekursní soud, a to pokud jde o dobu po 6. červenci 1924, kterýmžto dnem nabyla účinnosti státní smlouva čís. 146/1924 sb. z. a n., podle čl. 28 této smlouvy a pokud jde o dobu od zřízení československého státu dne 28. října 1918 do dne 6. července 1924, podle ustanovení §§ 183 a 219 nesp. říz. Zbývá však ještě uvažovati, jaké následky to má podle zákona, že vada právě vylíčená vyšla najevo teprve šetřením, které bylo provedeno na základě podání otce ze dne 26. dubna 1930. Až do té doby byl stav věci ten, že bylo otci právoplatně uloženo, by platil pro nezletilou výživné 220 Kč měsíčně. V této příčině bylo řízení již právoplatně skončeno a podle druhého odst. § 42 j. n. mohla by jeho zmatečnost býti vyřčena nejvyšším soudem jen na návrh nejvyššího správního úřadu, v tomto případě na návrh ministerstva spravedlnosti. Ale takový návrh nebyl učiněn a otec sám není k němu oprávněn. Byl tedy nižšími soudy právem zamítnut jeho návrh, by byla pro zmatečnost zrušena veškerá v této opatrovnické věci vydaná usnesení, jimiž mu bylo uloženo platiti nezletilé výživné. Pokud však jde o návrhy, jež byly otcem nově učiněny dne 14. března a 29. března 1930, nebylo řízení o nich dosud právoplatně ukončeno, takže tu platí ustanovení prvého odstavce § 42 j. n., podle něhož má dovolaný soud v každém období řízení a také vyšší soud, vyjde-li vada teprve u něho najevo — vysloviti ihned usnesením svou nepříslušnost a spolu zmatečnost předcházejícího řízení. To se v podstatě stalo napadeným usnesením, kterým byly nevyřízené dosud návrhy otce odmítnuty pro absolutní nepříslušnost tuzemských soudů.

Citace:

Čís. 10403. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 862-864.