NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15113.

K § 1486 čís. 3 obč. zák.
Tříletá promlčecí lhůta podle § 1486 čís. 3 obč. zák. platí také pro nárok ošetřovatele a poskytovatele výživy na náhradu neladů ošetřovacích a vyživovacích podle § 1042 obč. zák. vznesený proti osobě povinné podle zákona k ošetřování nebo k výživě.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1936, Rv II 220/36.)
Žalující zemský fond přednesl, že výlohy spojené s ošetřováním nemajetného otce žalované v zemském ústavu pro nervově choré v O. ode dne 30. května 1913 až do jeho úmrtí dne 26. října 1931, činily zažalovanou částku. Tvrdě, že žalovaná, která jest majetná, byla povinna tyto náklady sama hraditi, domáhá se jich zaplacení na ní podle § 1042 obč. zák. Prvý soud uznal podle žaloby jen částečně, pokud zažalované náklady nebyly promlčeny ve lhůtě 3leté. Odvolací soud vyhradiv svému usnesení právní moc, uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Podle § 1486 čís. 3 obč. zák. promlčují se sice ve třech letech pohledávky za stravování, ošetřování a léčení v ústavech, které slouží k tomuto účelu a stejnému promlčení podléhají podle § 1480 obč. zák. pohledávky zadržených vyživovacích příspěvků. V tomto případě však jde o nárok podle § 1042 obč. zák. na náhradu toho, co žalující vynaložil za žalovanou k tomu podle zákona povinnou a pro takový nárok neplatí zvláštní doba promlčecí podle §§ 1480, 1486 obč. zák., nýbrž podléhá taková pohledávka řádnému 30letému promlčení podle § 1479 obč. zák. (rozh. čís. 10899 Sb. n. s.). Při posouzení zažalovaného nároku bylo tudíž přihlížeti k nákladům žalujícího, uplatňovaným za celou dobu od 30. května 1913 až do 26. října 1931.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu a v otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech:
Jest přisvědčiti žalované, že v souzeném případě, ačkoliv jde o nárok dle § 1042 obč. zák., neplatí 30letá lhůta promlčecí (§ 1478 obč. zák.), nýbrž lhůta tříletá dle § 1486 čís. 3 obč. zák. (viz rozh. čís. 14009 Sb. n. s.). Jde o nárok, jejž uplatňuje zemský fond jako zástupce zemského ústavu pro nervově choré z důvodu výživy a ošetřování otce žalované. Dle § 1486 čís. 3 obč. zák. promlčují se však všecky pohledávky vzniklé převzetím do výživy, ošetřování, léčení, vychování a vyučování osobami, které se tím zabývají, nebo ústavy, jež slouží tomuto účelu. Toto ustanovení je všeobecné, takže se týče jak nároků, které příslušejí oprávněnému proti osobě ošetřované, tak i nároků, příslušejících dle § 1042 obč. zák. ošetřovateli a poskytovateli výživy proti osobě, která po zákonu byla k ošetřování nebo k výživě povinována, ať již jako syn nebo dcera, ať již jako otec nebo matka, neboť i nárok proti těmto osobám jest nárokem na náhradu nákladů ošetřovacích a vyživovacích a podléhá proto téže tříleté lhůtě promlčecí. Ostatně by postrádalo vší logiky, aby nárok ústavu proti osobě požívající ošetření se promlčoval ve lhůtě 3leté, kdežto nárok druhořadý proti osobami subsidiárně zavázaným trval dále po celou dobu 30 let. Toto výjimečné v § 1486 čís. 3 obč. zák. obsažené ustanovení jest plně odůvodněno, nýbrť jde o osoby, které na se berou povinnost poskytovali výživu nikoli v ojedinělém případě, nýbrž pravidelně po živnostensku za účelem docílení zisku, a o dobročinné ústavy. Dá se u nich čekati, že vynaloží potřebnou péči i při vymáhání náhrady výživného a nedopustí, aby náklady ty prodlením času vzrostly, nýbrž, že vymáhati budou náhradu nákladů těch dle povahy vyživovacích příspěvků v krátkých úsecích časových, poněvadž jen tak se snadno unese plnění vyživovací povinnosti a náhrada nákladů na výživu, vynaložených, kdežto náhradní nárok, týkající se vyživovacích dávek, trvajících déle tří roků, může se státi svojí výší nedostižným a může ohroziti existenci povinného. Na judikát čís. 81 ze 17. prosince 1873, Gl. U. 5177 nelze se odvolávali, poněvadž nové znění § 1486 čís. 3 obč. zák. bylo stanoveno třetí dílčí novelou z roku 1916, čímž nastala změna v právu před tím platném (viz výklad prof. Svobody k § 1042 obč. zák. v komentáři Klangově k obč. zák. str. 936).

Citace:

Čís. 15113. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 428-429.