Před pracovní soud nepatří spor o odměnu majitele auta protijinému autodopravci, který žalobci pouze zadal část dovážky svěřené žalovanému podnikatelem stavby.Odvolací soud zrušil rozsudek první stolice a žalobu odmítl, poněvadž mezi stranami jde o poměr pracovní a nikoli o smlouvu o dílo, když žalobce tvrdí v žalobě, že byl zjednán od žalovaného, aby vozil svým autem štěrk a písek na silnici za mzdu stejné výše, jako tomuto platila podnikatelská firma K., a že ho žalovaný zkrátil na této mzdě o zažalovaný peníz, takže jest pro spor ten výlučně příslušným soud pracovní. (§ 1 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.)Na rekurs žalovaného zrušil nejvyšší soud toto usnesení odvolacího soudu a uložil mu, aby rozhodl o odvolání nepřihlížeje k důvodu odmítnutí, a odůvodnil nejvyšší soud toto své rozhodnutí takto: Podle § 1 zákona číslo 131/1931 Sb. zák. a nař. jsou pracovní soudy výlučně příslušny, aby rozhodovaly o sporech z poměrů pracovního, služebního nebo učebního, vzniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakož i mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Základní podmínkou této příslušnosti jest, že jde mezi stranami o smluvní služební poměr, a že lze žalovaného pokládati za zaměstnavatele žalobcova, neb obě strany za zaměstnance třetí osoby. Nejvyšší soud vyslovil v četných rozhodnutích (Sb. n. s. č. 4292, 5451, 10402, 13159, 13557) zásadu, že při smlouvě služební jde o práci pod vedením a podle příkazů zaměstnavatelových, o osobní povinnost pracovní a o osobní nárok na práci, o závazek zaměstnancův ručiti za péči, ale nikoli za zdar či nezdar práce, tedy o osobní a hospodářské podřadění zaměstnaného do organisace zaměstnavatelova podniku.V případu, o nějž jde, vysvětlily strany při svém výslechu vzájemný poměr smluvní v tom smyslu, že žalovaný převzal vůči podnikatelské firmě K. závazek, že bude dovážeti na stavbu silnice štěrk a jiný materiál svým nákladním autem za určitou úplatu hodinovou a dodaní pohonných látek, a že převedl část těchto úkonů na žalobce, jenž je prováděl opět svým nákladním autem, částečně sám, většinou však svým šoférem, ale při tom nevyšlo na jevo, že by žalovaný byl dával žalobci nebo jeho šoféru nějaké příkazy o způsobu provádění prací.To zařídil si žalobce nebo jeho šofér sám, pouze musil býti dosažen smluvený výsledek činnosti žalobcovy, to jest dopravení materiálu z nádraží na stavební místo na silnici. Žalobce pracoval takto nezávisle na žalovaném a ručil sám za správnou dopravu materiálu na místo pracovní. Žalobce byl zřejmě samostatným podnikatelem, k firmě K. nebyl vůbec v právním poměru, ježto nesjednal s touto firmou žádnou smlouvu.Šlo proto v daném případě o smlouvu o dílo a spor nepatří před pracovní soud.(Rozh. nejv. soudu z 19. 1. 1935, R II 625/34/1.)V. s. r. Karel Křepelka.