Čís. 3983.

Mezi opomenutím zodpovědného redaktora ve smyslu čl. III. zák. čís. 142/1868 (mezi jeho nedbalostí) a mezi následkem opomenutí (uveřejněním článku trestného obsahu) musí býti příčinná souvislost. Zodpovědný redaktor ručí jen, nedostál-li povinnosti řádného a obvyklého dozoru na obsah tiskopisu.
Vyřadí-li redaktor článek z obsahu čísla, které má vyjíti, avšak článek je přece proti jeho zařízení otištěn, nebo zakáže-li tisk, ale číslo jest přes to vytištěno a rozšiřováno, nemůže býti po případě činěn trestně zodpovědným za obsah onoho čísla časopisu.
Kdežto pojem vybízení (§ 15 čís. 1 a 4 zák. na ochr. rep.) vyjadřuje přímé působení v určitém směru způsobem naléhavějším, není činnosti takové třeba k spáchání zločinu podle § 15 čís. 2 (3) zákona, kdež jest pojmem »podněcování« rozuměti jakékoliv působení na vůli nebo na cit neurčitého počtu lidí, jímž má býti (třebas i nepřímo) vyvoláno rozhodnutí porušiti zákon.
Při podněcování ke zločinu úkladů o republiku ve smyslu § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. stačí k objektivní stránce zločinu, že byl nebo mohl býti článkem (výrokem) ve čtenáři (posluchači) vzbuzen dojem, že nezákonná činnost (revoluce, násilný převrat) jest vhodným prostředkem k odstranění domnělých překážek pro dosažení cíle, ktetý byl líčen jako žádoucí.
(Rozh. ze dne 30. října 1930, Zm II 4/30). Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Augustina K-a do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 8. října 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné péče podle čl. III. zákona čís. 142/1868 ř. zák. a § 42 zákona na ochranu republiky, i zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byli podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěni z obžaloby Antonín M. pro zločiny výzvy k trestným činům podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky a Alois M. pro přečin zanedbání povinné péče podle čl. III. zákona čís. 142/1868 ř. zák. a § 42 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného Augustina K-a uplatňuje výtky zmatečnosti podle § 281 čís. 4 a 9 písm. a) tr. ř. Jest odůvodněná. Obžalovaný hájil se při hlavním přelíčení tím, že jako zodpovědný redaktor periodického tiskopisu »J.«, v jehož č. 1 ze dne 7. ledna 1926 byl závadný článek otištěn, tento článek nečetl a do tisku nedal, že naopak článek vyšel v listě proti jeho pokynům. Při uzávěrce listu (vychází v T.) nebyl dne 4. listopadu 1926 doma, nýbrž v J. u lékařské prohlídky a zdržel se při roentgenování v nemocnici. Telefonoval proto do redakce, by rukopisy neodesílaly (časopis se tiskne v B.), pokud nepřijde a je nepřečte. Byl-li článek odeslán do tisku, stalo se tak proti jeho příkazu. O tom, že onen telefonický rozkaz byl dán a že proti rozkazu byly rukopisy odeslány, navrhl výslech svědků. Tento průvodní návrh byl zamítnut jako zbytečný; rozsudek praví, že pro soud jest rozhodná jen skutečnost, že článek vyšel, neboť za časopis musí někdo ručiti a ručí vždy zodpovědný redaktor bez ohledu na to, zda dal nebo nedal interní rozkazy, které mohly zmařiti trestný čin. S tímto odůvodněním zamítavého usnesení jakož i s právním názorem nalézacího soudu nelze souhlasiti. Podle čl. III. zákona čís. 142/1868 ř. zák. odpovídá redaktor periodického tiskopisu trestného obsahu, nelze-li přičítati vinu na zločinu nebo přečinu podle obecných pravidel trestního zákona, za zanedbání pozornosti jen, pokud při jejím povinném užití nebyl by tiskopis s trestným obsahem vytištěn. Zákon tím vyjadřuje, že mezi opomenutím redaktora, jeho nedbalostí, a mezi následkem opomenutí, uveřejněním článku trestného obsahu, musí býti příčinná souvislost, že tudíž zodpovědný redaktor neručí vždy, jak míní rozsudek, nýbrž jen, nedostál-li povinnosti řádného a obvyklého dozoru na obsah tiskopisu. Vyřadí-li proto redaktor článek z obsahu čísla, které má vyjíti, ale článek je přece proti jeho zařízení otištěn, nebo zakáže-li tisk, ale číslo jest přece vytištěno a rozšiřováno, nemůže býti činěn trestně zodpovědným za obsah onoho čísla časopisu, ovšem jen, dokáže-li se, že jeho rozkazy byly do té míry určité a že byly dány osobám jsoucím s ním ve služebním nebo jiném poměru, takže mohl právem očekávati, že jim bude vyhověno, a zvěděv, že časopis byl přes to proti jeho disposicím a rozkazům vytištěn, projevil dostatečnou snahu zabrániti, by nebylo započato s rozšiřováním časopisu takto vydaného do doby, dokud nezjistí nezávadnost jeho obsahu. Průvodní návrhy obžalovaného sloužily proto v podstatném směru k zákonné obhajobě stěžovatelově, a soud, nevyhověv jim, porušil zásadu § 3 tr. ř., jíž šetřiti káže podstata řízení. Bylo proto vyhověti zmateční stížnosti obžalovaného Augustina K-a.
I zmateční stížnost státního zastupitelství jest odůvodněná. Podle skutkových zjištění rozsudku vyšel v čís. 1 periodického, na K. tištěného a vydávaného časopisu »S.« ze dne 5. ledna 1926, jehož zodpovědným redaktorem byl obžalovaný Alois M., článek »K organisační práci«, podepsaný obžalovaným Antonínem M-em. Zda je pisatelem článku skutečně obžalovaný Antonín M., rozsudek vůbec nezjišťuje. Zabývá se jen s obsahem pozastavených statí a dospívá k závěru, že v nich nelze spatřovati podněcování ke zločinu úkladů o republiku. Toto zjištění smyslu a účelu článku odůvodňuje obsahem přípisu zemské správy politické a dovozuje z něho, že závadná místa neobsahují vybízení k násilné revoluci, k nezákonnému převzetí moci pracující třídou a k násilnému převzetí státního aparátu; rozsudek spatřuje v nich jen vybízení, by komunistická organisace začala více pracovati pro uskutečnění svých ideálů organisováním k vůli dosažení větší politické moci ve státě, což prý ještě neznamená vybízení k revoluci a k násilné změně ústavy republiky. Z odůvodnění toho jest zřejmo, že nalézací soud vycházel z nesprávného právního pochopení povahy a významu zákonných znaků zločinu podle § 15 čís. 2 zákona na ochr. rep. Používání pojmu »vybízení« jako důvodu pro to, že tu není »podněcování« ke zločinu úkladů o republiku, jest důkazem, že si prvý soud s dostatek neuvědomil ono jemné odstupňování činností, které zákon na ochranu republiky stihá trestní pohrůžkou. Kdežto výraz »vybízí« (§ 15 čís. 1 a 4 zák. na ochr. rep.) vyjadřuje přímé působení v určitém směru způsobem naléhavějším, není činnosti takové třeba k spáchání zločinu podle § 15 čís. 2 zákona na ochr. rep., kdež jest pojmem »podněcování« rozuměti, jak již opětovně bylo judikaturou zrušovacího soudu vysloveno, jakékoliv působení na vůli nebo na cit neurčitého počtu lidí, jímž má býti (třebas i nepřímo) vyvoláno rozhodnutí porušiti zákon. S hlediska tohoto významu zákonného znaku »podněcování« nalézací soud vůbec neposuzoval obsah závadného článku, pokud se týče zjišťuje, že tu »podněcování« není, měl na zřeteli jinou činnost, než kterou zákon vyjadřuje, totiž »vybízení«. Okolnost ta jest důležitá vzhledem k zjištěné skutečnosti, že se v závadném článku mluví o revoluční činnosti (»Kdyby vše šlo podle našeho přání, kdyby lidé chápali naši myšlénku, pak bychom již dávno měli po revoluci. Proto však, že to tak snadno nejde ...., jde nám o moc, o převzetí společnosti do rukou pracující třídy .... Strana komunistická .... převezme celý státní aparát«). Při podněcování ke zločinu úkladů o republiku ve smyslu § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. stačí k objektivní stránce zločinu, že byl nebo mohl býti článkem (výrokem) ve čtenáři (v posluchači) vzbuzen dojem, že nezákonná činnost (revoluce, násilný převrat) jest vhodným prostředkem k odstranění domnělých překážek pro dosažení vytčeného cíle, cíle, který byl líčen čtenáři (posluchači) jako žádoucí, a mohlo-li tak býti otřeseno jeho rozumovým i mravním názorem o zavržitelnosti podobných prostředků a vyvolána nálada k podobné činnosti. Není vyloučeno, že při posuzování závadného článku s tohoto hlediska, jež jedině odpovídá významu zákonného znaku »podněcování«, byl by nalézací soud dospěl k jinému úsudku o smyslu a o významu závadného článku, než když pojem »podněcování« zaměnil s »vybízením«.

Citace:

Čís. 3983. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 539-542.