Čís. 1333.

Byla-li po zaplacení zažalované pohledávky obmezena žalobní prosba na útraty, nelze užíti předpisů o řízení ve věcech nepatrných, převyšují-li útraty 100 K.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1921, R II 451/21.)
Žalovaná zaplatila za sporu zažalovaných 818 K, načež žalobkyně obmezila žalobní prosbu na útraty, jež jí procesní soud prvé stolice přiznal penízem 508 Kč 50 h. Do rozsudku vznesla žalovaná odvolání, jež rekursní soud jako stížnost zavrhl. Důvody: Podaný opravný prostředek je jednak opožděn, jednak nepřípustný. Dle § 453, odstavec druhý, c. ř. s., má o právní věci býti jednáno a rozhodnuto dle zásad bagatelního řízení, byl-li obmezením původní žalobní prosby zažalovaný nárok snížen na obnos nepatrný (nepřevyšující 100 Kč). I v tomto případě obmezil žalobce za řízení prvé stolice prosbu na »Náhradu útrat«. Jedná se proto o »bagatelní rozsudek«. Bagatelní rozsudek (prohlášený v přítomnosti obou stran, jako v tomto případě) stává se účinným proti stranám již pouhým prohlášením. To se v tomto případě stalo dne 23. května 1921. »Odvolání«, podané proti tomuto rozsudku teprve dne 4. října 1921, jest pozděno. Nehledíc k tomu, nelze proti bagatelnímu rozsudku uplatňovati jako důvod odvolací porušení předpisů o místní nepříslušnosti (§§ 501 — 477, čís. 3 c. ř. s.) podléhají-li tyto předpisy dohodě stran.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu a uložil rekursnímu soudu, by pomina odmítající důvody, o opravném prostředku znovu rozhodl.
Důvody:
Výklad daný druhou stolicí § 453 odstavec druhý c. ř. s. nelze sdíleti. Ustanovení toto předpokládá, že obmezen byl peníz nebo hodnota sporného předmětu na 100 Kč nebo pod ně, ale vždy na částku, jež dle § 448 c. ř. s. může býti předmětem řízení bagatelníha. Tomu však není tak když po zaplacení zažalované částky byla prosba žalobní obmezena na útraty sporu, jež se pak stávají hlavním předmětem sporu, věcí samou, a náklady tyto hranici § 448 c. ř. s. převyšují, jako v tomto případě. Proto soud druhé stolice neprávem odmítl opravný prostředek z důvodů formálních a, jelikož se věcí samou nezabýval, nebylo než rekursu vyhověti a rozhodnouti, jak shora uvedeno.

Citace:

Čís. 1333. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 861-862.