Čís. 1331.

Smlouvy nájemní, uzavřené pod rozvazovací výminkou, jsou uzavřena určitou dobu a podléhají ochraně zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. а n.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1921, Rv I 941/21.) Žalobce pronajal v červenci 1920 žalovanému byt s tím, že nájemní poměr se zruší, jakmile žalovaný obdrží učitelské místo. Žalobě o vyklizení procesní soud prvé stolice vyhověl, shledav splněnu podmínku rozvázání nájemní smlouvy. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Ujednání stalo se po účinnosti zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., a nutno smlouvu tu dle § 2 odstavec třetí cit. zákona pokládati za smlouvu, uzavřenou na čas neurčitý, k jejímuž zrušení jest třeba výpovědní lhůty, zvlášť určené nebo v místě obvyklé. Jest tudíž také třeba k jejímu zrušení výpovědi dle tohoto zákona a může býti smlouva nájemní zrušena pouze výpovědí, soudně povolenou. O také povolení nebylo žádáno, jest tudíž také neodůvodněnou žaloba o vyklizení těchto místností, poněvadž není zde soudně povolené výpovědi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde jen o právní posouzení nájemní smlouvy, která uzavřena byla pod rozvazovací podmínkou, takže splněním podmínky má skončiti nájemní poměr. Že je taková smlouva přípustná, nelze popírati, jiná je však otázka, jak s ní zákon o ochraně nájemníků nakládá. Smlouva, o niž jde, tu jest úmluva, že nájemní poměr se zruší, jakmile žalovaný obdrží učitelské místo, stala se dle vlastního udání žalobců po 3. červenci 1920, tedy teprve za platnosti zákona o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., jenž nabyl účinnosti dne 3. května 1920 (§ 33). dle tohoto zákona smlouvy nájemní uzavřené za jeho platnosti na neurčitou dobu, při kterých tedy ke zrušení nájemního poměru třeba jest výpovědi (§ 1116 obč. zák.), podléhají předpisům jeho, zvláště tedy i stanovením §§ 1 a 4, dle nichž výpověď možno dáti jen z důležitých. důvodů a jen se svolením soudu. Smlouvy nájemní uzavřené za jeho platnosti na určitou dobu, při nichž tedy dle normálního, t. j. práva výpovědi třeba nebylo, protože pomíjely uplynutím doby samy sebou (§ 1113 obč. zák.), pokládají se nyní dle § 2 odstavec třetí zákona o ochr. náj. za uzavřeny na dobu neurčitou a ruší se nyní proto rovněž jen výpovědí, jež může dána býti pronajímatelem rovněž jen z důležitých zákonných důvodů a jen se svolením soudu dle §§ 1 a 4 zákona. Ale o smlouvách uzavřených pod podmínkou zákon nemluví, vykazuje v tom mezeru, i jest otázka, zda se taková smlouva podstatně rovná buď smlouvě na dobu určitou nebo smlouvě na dobu neurčitou, a je-li tedy nájemce rovněž účasten dobrodiní zákona o ochraně nájemníků čili nic. Odvolací soud má za to, že přísluší pokládati za smlouvu na dobu neurčitou, ale s tím nelze souhlasiti. Neboť smlouva na dobu neurčitou nerozvazuje se právě pro tuto překážku sama sebou, nýbrž má potřebí k rozvázání svému výpovědi (1116 obč. zák.), smlouva s podmínkou rozvazovací rozvazuje se však podmínky sama (§§ 696 a 897 obč. zák.), aniž třeba výpovědi. V právě proto rovná se podstatně smlouvě na dobu určitou, která rozvazuje se sama, bez výpovědi, jenže právě uplynutím určené doby. A skutečně není smlouva s rozvazovací podmínkou ničím jiným, než smlouvou na jistý čas, jenže čas ten k není určen jmenovitou dobou (na určitý počet měsíců a roků, nebo do určitého kalendářního data), nýbrž nějakou budoucí událostí, o které se neví, kdy nastane, a někdy ani, zda nastane. Příbuznost je tedy na snadě, a proto už sám zákon právo omezené na dobu určitou a právo omezené podmínkou rozvazovací co do účinku a pominutí klade na roveň (§§ 708 a 897 obč. zák.). Ustanovení podmínky obsahuje v sobě i ustanovení času, a lze proto totéž omezení vyjádřiti buď jako podmínku nebo jako doložení času, na př. řekne-li se »jestliže se A vdá«, je to forma podmínky, řekne-li se vsak »až se vdá«, je to forma doložení času. Proto sám zákon v § 704 obč. zák. praví, že čas, o kterém není jisto, zda přijde či ne (»až se vdá«). pokládá se za podmínku. V daném případě byla smlouva omezena vlastně také doložením času, neboť dle vlastního udání žalobců doložka zněla: »až obdrží učitelské místo«, ale poněvadž se nevědělo, zda událost nastane, pokládá se to dle předpisu zákona za podmínku. Záleží tudíž jen na tom, že se smlouva tu i tam rozvazuje automaticky; bez výpovědi. Proto také obč. zákon v hlavě o smlouvě nájemní jedná jen o pominutí smlouvy uplynutím času (§ 1113) a výpovědí (§ 1116), přecházeje mlčením případ pominutí podmínkou rozvazovací, neboť tento jest kryt předpisem o případu prvém. Jest také zajisté v duchu zákona o ochr. náj., aby se ochrana poskytla i takovému nájemci, neboť jistě nedá se souditi, že zákonodárce chtěl jej vyloučiti: přiznal-li dobrodiní zákona tomu, kdo najal byt na př. na jedno čtvrtletí, jistě má stejný, ne-li lepší nárok na ně i ten, jenž najal na dobu až do určité události, jež možná nastane teprve v daleké budoucnosti anebo snad vůbec nenastane. Musí tedy žalobci dáti výpověď dle § 1 a 4 zákona. Na zdejší rozhodnutí ze dne 19. října 1920 R I 866/20 se dovolávati nemohou, neboť tam šlo o smlouvu o vyklizení, tedy skutečnost právo zrušující, kdežto zde běží o smlouvu nájemní, tedy skutečnost právo zakládající. Rozhodnutí z 26. října 1920 R I 878/20 pak souhlasí s rozhodnutím v přítomné věci ze dne 6. září 1921 R I 1086/21 a nemá tedy s touto otázkou rovněž co činiti. Docela nemístné je, mluví-li dovolání o porušení daného slova žalovaným. Zákon právě z různých důvodů zbavuje druhdy povinnosti dané slovo splniti, zde (§ 2 odst. 3 zák.) z důvodů nouze bytové, jinde z jiných příčin, na př. když osvobozuje od splnění slibu darovacího nebo rukojemského, jenž se nestal v zákonné formě.

Citace:

Čís. 1331. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 858-860.