Čís. 1342.

Dědicové mohou i před dojitím úmrtního zápisu notáře oznámiti soudu, že si pozůstalost projednali sami (čl. 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 13. prosince 1921, R I 1039/21.)
Poručník nezl. dědice oznámil pozůstalostnímu soudu, že si projedná pozůstalost sám, ač soud dosud neodevzdal pozůstalost notáři nebo nevydal usnesení, že projedná pozůstalost sám. Pozůstalostní soud návrhu vyhověl a stanovil žadateli tříměsíční lhůtu k projednání pozůstalosti. Rekursní soud k rekursu notáře změnil napadené usnesení v ten smysl, že nevzal na vědomí uvedené oznámení poručníkovo. Důvody: Stěžovatel uplatňuje právem, že soud prvé stolice neřídil se předpisy čl. 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. Podle těchto předpisů měl prvý soud oba úmrtní zápisy vzhledem k tomu, že jak po Františce W-ové, tak i po Karlu W-ovi zůstalo jmění, dodati stěžujícímu si notáři, nechtěl-li se zachovati dle ustanovení posledního odstavce a provésti projednání pozůstalosti sám. V tomto- případě, t. j. kdyby tak sám učiniti chtěl, bylo by ovšem dotyčné usnesení doručiti notáři a všem dědicům, jimž přísluší proti němu právo rekursu. Dědicové, pokud se týče jejich zástupci mohou podle druhého odstavce, odevzdá-li soud úmrtní zápis notáři, do 14 dnů potom, kdy se jim dostalo vyrozumění o úmrtí neb obsílky ku projednání, oznámiti notáři, písemně neb ústně že si sami pozůstalost projednají. Toto oznámení lze tedy učiniti jen v případě, když úmrtní zápis (pozůstalostní spisy) odevzdány byly soudem k projednání notáři, a jen tomuto, nikoliv však soudu, když soud se usnesl, že pozůstalost sám projedná a spisy za tím účelem u soudu ponechá, nebo když dosud takového usnesení neučinil a spisy notáři neodevzdal. Bylo tudíž vzhledem k ustanovením čl. 9. citovaného zákona na soudu prvé stolice, aby buďto se usnesl, měl-li k tomu závažných dřív on, že pozůstalost sám projedná a usnesení to notáři a dědicům doručí, aneb úmrtní zápisy dodal k projednání notáři, jemuž pak dědicové v stanovené lhůtě oznámiti mohli, že si projednají pozůstalost sami. Poněvadž soud prvé stolice oznámení dědice (jeho zákonného zástupce), že pozůstalost projedná si sám, k soudu přijal, a lhůtu k předložení projednání udělil, aniž by shora uvedené usnesení dle posl. odst. čl. 9. cit. zák. učinil, neb úmrtní zápisy notáři byl dodal, jeví se rekurs notářův býti odůvodněn.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnosti. Dle článku 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n., mohou dědicové nejpozději do 14 dnů po tom, kdy se jim dostalo vyrozumění o úmrtí neb obsílky ku projednání, oznámiti notáři, že si sami pozůstalost projednají. Toto moto zákonné předpokládá, že úmrtní zápisy notáři byly již dodány a že pozůstalostní soud v tomto bodu dostál svým povinnostem. Nestalo-li se tak, mohou dědicové i před dojitím úmrtního zápisu soudu oznámiti, že si sami projednají pozůstalost, neboť uvedený článek 9. stanoví pouze poslední lhůtu k tomuto oznámení a nemá na mysli, protahovati uplatňování práv dědiců, vyplývajících z ustanovení §§ 117 a 152 patentu o nesporném řízení, jež zákonem ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. а n., nebyly změněny. Jinak musily by spisy zbytečně býti zasílány notáři a strany musily by vůči tomuto opakovati přání před soudem již projevené. V tomto případě měl prvý soudce, jak správně uvádí druhá stolice, úmrtní zápisy ihned zaslati notáři; neučinil-li tak, nemůže toto porušení zákona býti na újmu dědičce, ani jí zabrániti, by zmíněné oznámení neučinila soudu pozůstalostnímu, to tím méně, jelikož uvedený článek 9. zmíněného zákona dřívějšího oznámení nezakazuje. Že pozůstalostní soud v tomto případě nezamýšlel projednati pozůstalost sám a se usnésti ve smyslu posledního odstavce uvedeného článku 9., vychází z toho, že oznámení poručníka vzal na vědomost a mu udělil k projednávání pozůstalosti tříměsíční lhůtu. Za tohoto stavu věci není potřebí, by prvý soudce se znovu usnášel neb dodal spisy notáři.

Citace:

Čís. 1342. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 881-883.