NPD documents search: Právní prakse, 4 (1939-40) - Prohlášení účastníků ve smyslu § 7 druhého prováděcího výnosu k nařízení o židovském majetku

Prohlášení účastníků ve smyslu § 7 druhého prováděcího výnosu k nařízení o židovském majetku.

Nařízení říšského protektora ze dne 21. června 1939 o židovském majetku neobsahuje výslovného ustanovení o tom, jakým způsobem nutno prokazovat!, že účastníci určitého právního jednání nejsou židy ve smyslu tohoto nařízení. Soudní prakse se vyvinula různým způsobem, avšak nejčastěji bylo požadováno, aby tento průkaz se stal předložením křestních a oddacích listů všech předků, k nimž je nutno přihlížeti při určení, zda některá osoba jest arijského původu, po případě, šlo-li o právnické osoby, předložením úředního potvrzení. To bylo příčinou značných nesnází, ježto opatřování těchto úředních listin bylo spojeno se značným nákladem, se ztrátou času, a někdy bylo i zcela nemožné.
Druhým prováděcím výnosem ze dne 8. prosince 1939 bylo mnohým z těchto nedostatků odpomoženo, a to ustanovením § 7, v němž se praví, že k žádostem jakéhokoli druhu, majícím za předmět zápis do veřejných knih, jest připojiti prohlášení o tom, zda na právním jednání, tvořícím podklad zápisu, jsou zúčastněni židé, židovské podniky nebo židovská sdružení osob.
Přesto však lze pozorovati, že prakse opět kolísá při výkladu tohoto nového ustanovení. Zejména jest různě řešena otázka, kdo má toto prohlášení dáti a jaká forma má býti zachována.
Pokud jde o otázku, kdo má prohlásiti, že na právním jednání nejsou účastni nearijci, neobsahuje § 7 výslovného ustanovení. Vodítkem při výkladu může býti nadpis paragrafu, který mluví o prohlášení účastníků. Prohlášení musí tedy dáti osoba, zúčastněná na právním jednání. Jest však otázkou, zda mají dáti toto prohlášení všichni účastníci, nebo jen někteří, nebo stačí-li prohlášení kteréhokoli z účastníků. Soudní prakse zde počíná rozlišovati mezi účastníky, kteří svým projevem vykonávají disposici určitým právem zapsaným do veřejné knihy, a účastníky ostatními, a vyžaduje, aby prohlášení dali účastníci z prvé skupiny. Tak na př. vyžadují soudy. aby při smlouvách trhových, směnných, dluhopisech a pod. učinily prohlášení obě strany, při kvitancích, propouštěcích prohlášeních a pod. vyžadují prohlášení jen od věřitele. Jest však pochybné, zda toto rozlišování bude vždy bezpečným vodítkem, a zda ze znění citovaného ustanovení by nebylo lze dovoditi odůvodněnost prohlášení buď všech účastníků, nebo jen jediného, v tomto posledním případě zejména toho, kdo podává knihovní návrh. Neboť i v tomto případě by bylo přesně vyhověno znění zákona, požadujícího jen, aby k žádosti bylo připojeno prohlášení o neúčasti židů.
Pokud jde o formu prohlášení, jest zajisté lhostejno, je-li prohlášení obsaženo v listině, tvořícím podklad zápisu, nebo ve zvláštní listině, nebo v knihovním návrhu. Prakse však opět kolísá v otázce, zda toto prohlášení má býti opatřeno legali- sovaným podpisem či nelegalisovaným. V tomto směru neobsahuje § 7 rovněž žádného výslovného ustanovení, a bylo by lze z toho dovozovati, že legalisovaného podpisu není třeba. U pražského knihovního soudu se však legalisace požaduje, a to s odůvodněním, že jde o projev velmi důležitý, na němž závisí možnost zápisu a který je též v usnesení výslovně citován, nehledíc k tomu, že všeobecně může soud, má-li pochybnosti, žádati o legalisaci i tam, kde obvykle se nepožaduje (na př. u plných mocí). Ani této argumentaci nelze však všeobecně přisvědčiti, a spíše se zdá oprávněným stanovisko, že zásadně legalisace není třeba. Kdybychom se připojili k tomuto zásadnímu stanovisku, a dále ke stanovisku výše uvedenému, že totiž prohlášení může učiniti vždy ten, kdo podává knihovní návrh, docílili bychom snad největší pracovní ekonomie při přesném zachování zákonného předpisu. V této souvislosti lze ještě poznamenati, že někde roz- lisuji soudy mezi jednotlivými účastníky i v otázce legalisace, vyžadujíce legalisovaný podpis od účastníků, kteří podepsali legalisovaně listinu, tvořící podklad zápisu, a nelegalisovaný podpis od ostatních.
Také pokud jde o kolkování prohlášení není jednoty v názorech. Někde se vyžaduje kolkování kolkem za 5 K, ponejvíce se však uplatňuje názor, který lze pokládati za správnější, že totiž prohlášení kolku nepodléhá; jen je-li obsaženo ve zvláštní listině přikládané ke knihovnímu návrhu, je nutno ji kolkovati jako přílohu kolkem za 2 K.
Co se týče vlastního textu prohlášení, vyžaduje pražský knihovní soud, aby v prohlášení byly výslovně uvedeny dvě skutečnosti, a to především, že osoby dávající toto prohlášení nejsou židy, a za druhé, že na právním jednání, tvořícím podklad zápisu, nejsou zúčastněni židé, židovské podniky, ani židovská sdružení osob. Prohlášení by mohlo tedy zníti asi takto:
»Podepsané zúčastněné strany prohlašují místopřísežně, že nejsou židy ve smyslu § 6 nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. června 1939, a dále prohlašují podle § 7 druhého prováděcího výnosu k nařízení o židovském majetku ze dne 8. prosince 1939, že na tomto právním jednání, tvořícím podklad knihovního zápisu, nejsou zúčastněni židé, židovské podniky, ani židovská sdružení osob.«
Vladimír Kubeš.
I. poznámka redakce:
§ 7 druhého prováděcího výnosu Reichsprotektorova k nařízení o židovském majetku stanoví, že k žádostem o zápis do veřejných knih musí býti přiloženo prohlášení o tom, »ob an dem der Eintragung zugrunde liegenden Rechtsgeschäfte Juden, judischn Unternehmungen oder jüdische Personenvereinigungen beteiligt sind«. Jelikož tento předpis mluví o »prohlášení« (Erklärung), a mluví o »právním jednání« (Rechtsgeschäft), je zapotřebí uvědomiti si nejprve právní povahu obou pojmů. »Prohlášení« neznamená průkaz ani výsledek nějakého šetření, nýbrž toliko »tvrzení« něčeho, co prohlašující již sám z vlastní zkušenosti zná. Obsahem prohlášení tedy budou především jen okolnosti týkající se osoby, která prohlášení dává. Je ovšem myslitelno, že prohlašující zná i poměry týkající se ostatních osob účastných na právním jednání, avšak ve většině případů tomu tak nebude a prohlašující vydá prohlášení, týkající se někoho jiného než jeho samého, jen tehdy, může-li o poměrech tvořících obsah prohlášení spolehlivě něco tvrditi a vzíti na sebe plné ručení za obsah tvrzení. Zásadně tedy má každý z účastníků právního jednání dávati prohlášení jenom za sebe.
»Právní jednání« jest široký pojem, zahrnující jak jednostranné akty, tak smlouvy, a rovněž tak soluci obligačních závazků, zkrátka vesměs výsledky různých projevů vůle různých subjektů. Byl-li každý subjekt legitimován jen k určitému projevu vůle (nabídka, přijetí nabídky) a tvoří-li tyto projevy vůle dohromady jako výsledek příslušné právní jednání, pak není pochyby, že prohlásí-li každý ze subjektů, na právním jednání zúčastněných, údaje předepsané v § 7 jen za svou osobu, tedy jen pokud se týkají jeho (právně relevantního) projevu vůle, budou tato prohlášení dohromady tvořiti prohlášení o celém právním jednání, jaké má na mysli cit. § 7.
Doporučujeme tedy, aby každý dal prohlášení ve smyslu § 7 cit. výnosu jenom ohledně svého vlastního smluvního projevu, čili jen ohledně onoho úseku právního jednání, k němuž sám je legitimován.
V praksi bude se věc jeviti takto:
1. K vydání výmazní kvitance je legitimován věřitel. Věřitel tedy ve výmazní kvitanci prohlásí místopřísežně, že není Židem a že »na svolení výmazu« nejsou zúčastněni Žid, židovské podniky, ani židovská sdružení osob.
Ke knihovní žádosti je legitimován vlastník zavazené nemovitosti. Tento dá příslušné prohlášení do knihovního návrhu, v němž uvede, že není Židem a že má »na tomto knihovním návrhu« nejsou zúčastněni Židé atd.
Jestliže ovšem obě strany se znají a znají i všechny vedlejší poměry, mohou učiniti příslušné prohlášení i společně, tedy navzájem za sebe.
2. Jde-li o trhovou smlouvu, jest prodávající legitimován k prodeji a kupující ke koupi. Doporučuje se proto, aby v trhové smlouvě byla příslušná doložka formulována takto: »Prodávající prohlašuje místopřísežně, že není Židem ve smyslu § 6 nař. o židovském majetku a že na prodeji nejsou zúčastněni Židé, židovské podniky, ani židovská sdružení osob a kupující prohlašuje rovněž místopřísežně, že není Židem ve smyslu cit. nař. a že na koupi nejsou zúčastněni Židé, židovské podniky ani židovská sdruž. osob.« V knihovní žádosti pak stačí uvésti, ať již ji podává ta neb ona strana, že se »co do prohlášení ve smyslu § 7 druhého prov. výnosu Reichsprotektorova k nařízení o židovském majetku poukazuje na příslušnou doložku v přiložené trhové smlouvě, v níž jest obsaženo právní jednání, které je základem navrhovaného zápisu.«
3. Jde-li o zápis do obchodního rejstříku, k němuž se zhusta nepřikládá žádná listina, bude nutno. aby prohlášení obdobné případu 2. bylo uvedeno v návrhu na zápis. Vstupuje-li tedy na příklad do veřejné obchodní společnosti nový společník, jest postupovati takto:
Návrh jsou legitimováni podati jednak dosavadní společníci a jednak nově vstupující společník společně. Dosavadní společníci v něm prohlásí místopřísežně, že »nejsou Židy a že na veřejné obchodní společnosti a jejím souhlasu ke vstupu nového společníka nejsou zúčastněni Židé, židovské podniky ani židovská sdružení osob«. Nově vstupující společník uvede, že »prohlašuje místopřísežně, že není Židem a že na jeho vstupu nejsou zúčastněni atd.«.
4.Podobně i v jiných případech, kdy půjde o právní jednání skládající se z více projevů vůle různých subjektů.
Komu ovšem jsou známy i poměry druhé strany, ten může dáti všeobecné prohlášení, jak výše uvedeno drem Kubešem.
II. poznámka redakce:
Jde-li o vklad zástavního práva v pořadí poznámky, jest možno, že jak poznámka, tak dlužní úpis pochází z doby před účinností 2. prov. výnosu k nařízení o židovském majetku.
Má-li býti po účinnosti 2. prov. nařízení žádáno o vklad, jest zapotřebí, přiložiti prohlášení podle § 7 2. prov. nař. Toto prohlášení musí však pocházeti také od dlužníka. Není vyloučeno, že dlužník odepře je podepsati a tím vzniká nebezpečí, že věřitel promešká jednoroční lhůtu k vkladu zástavního práva bez své viny, ač v době zápisu poznámky pořadí a zřízení dlužního úpisu nic neomeškal (jus quaesitum). Jak má v tomto případě věřitel postupovat!?
Podle slovního výkladu § 7 mu nepomůže ani, když předloží průkaz o tom, že vlastník hypotéky a on sám jsou arijci, poněvadž nikde není připuštěno, aby předepsané prohlášení bylo nějak nahrazeno. To jest ovšem důsledek velmi nebezpečný a doporučovalo by se, aby peněžní ústavy na příslušných místech požádaly o vydání ustanovení i pro podobné případy.

Citace:

Prohlášení účastníků ve smyslu § 7 druhého prováděcího výnosu k nařízení o židovském majetku. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 149-153.