NPD documents search: Právní prakse, 4 (1939-40) - Povolování platebních lhůt v soudních sporech.

Povolování platebních lhůt v soudních sporech
.
Nařízení ze dne 7. X. 1939, Ř. z. I, str. 2004, platí podle § 4 i pro řízení před soudy Protektorátu. Jeho účelem je poskytnouti v odůvodněných případech úlevu dlužníkům, majícím plniti v těžkých hospodářských poměrech války své závazky, založené v době předválečné.
Úleva se poskytuje ve formě platební Ihůty nejvýše tříměsíční a to ve sporech o plnění peněžité, z hypotéky, pozemkového neb rentového dluhu.
Právní poměr, jenž je základem sporu, musil býti založen přede dnem 1. IX. 1939. Je nutno rozlišovat vznik právního poměru samotného od vzniku jednotlivých nároků, na něm se zakládajících. Proto sem spadá ku př. žaloba o zaplacení činže za I. kvartál 1940, pakliže nájemní poměr sám byl založen před 1. IX. 1939, žaloba o zaplacení anuity za I. půlletí 1940, byla-li hypotekární zápůjčka poskytnuta před 1. IX. 1939, žaloba na zaplacení mzdy neb platu za dobu po 1. IX. 1939, jde-li o pracovní poměr vzniklý před tímto datem.
Platební lhůta se poskytuje jedině na návrh buď ústní neb písemný. Tento nemusí býti podepsán advokátem. Návrh lze učiniti kdykoliv za řízení. Dobu zvolí dlužník podle konkrétní situace. Tam, kde jde o nárok celkem nesporný, kde tedy došlo k žalobě nikoliv pro opačný právní názor žalovaného, nýbrž pro neschopnost okamžitě zaplatiti, podá žalovaný, chce-li se vyrvarovati zbytečných procesních útrat, návrh ihned po podání žaloby písemně či do protokolu při I. roku resp. I. ústním jednání. Poněvadž pak »platební lhůtu jest povoliti jen, je-li jí naléhavě třeba v zájmu dlužníka a lze-li ji podle stavu poměrů od věřitele spravedlivě požadovat i«, nabídne o těchto okolnostech osvědčení. V tomto případě mohlo by též býti použito ustanovení § 3 cit. nař., podle něhož »byl-li uplatňovaný nárok co do důvodu i výše nesporný a přely-li se strany jen o způsob nebo dobu platební lhůty, může soud náklady zcela neb zčásti navzájem zrušiti, jeví-li se to slušným podle stavu věci a se zřetelem na poměry účastníků«. Pokud jde o otázku, zdali slovem náklady jsou míněny jen náklady šetření o majetkové situaci dlužníka a věřitele, či náklady procesní vůbec, uvádí Dr. K. Loula ve svém komentáři v 10. čísle Nových zákonů a nařízení, že výjimečná povaha nařízení svědčí výkladu restriktivnímu, slovní znění a úvaha, že při povolení lhůty žalovaný vlastně částečně zvítězil v otázce, v níž se přel, doporučují použití širší. Je snad důležitější v daném případě klásti větší váhu na účel nařízení než na jeho výjimečnost. Poněvadž účelem je poskytnouti úlevu dlužníkovi na úkor majetného věřitele, doporučoval by se výklad širší.
V případě delšího sporu, jehož výsledek je nejistý, stačí vyčkati s návrhem až po vyslechnutí všech svědků. Názor na naléhavou potřebu dlužníkovu a možnost spravedlivého požadování od věřitele získal by soudce jednak z výslechu stran, jednak z celkového přehledu po právě provedeném procesu.
Lhůtu lze povoliti pro celý nárok neb jeho část. Působí jako poshovění povolené věřitelem, vznikla by tedy povinnost platiti úroky z prodlení.
Rozhodnutí o návrhu lze odporovat rekursem, pokud hodnota nároku, pro který byla lhůta povolena neb odepřena, přesahuje 5000 K. Revisní rekurs je nepřípustný. Nařízení mluvíc o rekursu předpokládá jako formu rozhodnutí usnesení. Pravidelně bude ovšem výrok o povolení či odepření lhůty součástí rozsudečného nálezu. V našem případě má to ten význam, že postačí rekurs, bude-li se odporovati toliko výroku o platební lhůtě a s druhé strany ten, že by došlo asi k odmít- nutí odvolání podle §§ 471 č. 2 a 474 odst. 2 jako nepřípustného, jestliže by odvolatel ve sporu pod 5000 K brojil pod rouškou odvolání pouze proti rozhodnutí o lhůtě.
Nařízení toto má značný význam pro dlužníky. Tak zejména u krajských soudů bylo vedeno dosti »protahovaček«. Z rozsudků se dlužníci, snažící se oddáliti svou platební povinost, odvolávali a týrali odvolací soud nemožnými důvody. Nyní naopak platební tíseň, tento vlastní, pečlivě zakrývaný animus agens mnohých odvolání, stane se hlavním argumentem rekursu, který je nadto prostředkem pro dlužníka daleko levnějším.
Zbyněk Tauchman.
Poznámka redakce:

K této glose upozorňujeme na dva různé názory týkající se otázky, zda nařízení ze 7. X. 1939 platí před soudy Protektorátu pro kohokoli nebo jen pro Němce. V Soudcovských listech 1/1940 na str. 8 obírá se touto otázkou podrobně autor označený J. T. a dospívá k výkladu, že výhod nařízení ze 7. X. 1939 mohou se dovolávali jen státní příslušníci Říše. Naproti tomu JUDr. Hanuš v témže čísle na str. 10—11 předpokládá, že výhody platí pro kohokoliv. Prakse rozhodla se pro názor poslední, a pokud jest nám známo, používá předpisů nařízení bez ohledu na to, zda jde o Němce či nikoli.

Citace:

Povolování platebních lhůt v soudních sporech.. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 155-157.