1. Dr. Karl Brockhausen: Die österreichische Gemeindeordnung (Grundgedanken und Reformideen), VII., 240, Vídeň, Manz, 1905.
2. Dr. Karl Lamp: Das Problem der städtischen Selbstverwaltung nach österr. und preuss. Recht, 168, Lipsko, Duncker et Humblot, 1905.
Ad 1. V době, kdy z podnětu Körbrových »Studien zur Reform der inneren Verwaltung« otázka po oprávněnosti samosprávy (územní) resp. její reformy stala se předmětem živější diskusse a reformních návrhů, jako na zavolanou přichází cit. práce Brockhausenova. Spisovatel, neznalý prací českých (l. c. IV., také pozn. 5.), podjal se úkolu, jehož výsledky jsou cenným obohacením literatury o samosprávě obecní. Třeba že autor nebudoval na základech položených pro rakouské obecní písemnictví hl. Pražákem, nýbrž nově cestu si razil, nenalezneme — ku podivu — v publikaci jeho mnoho partií, které by byly vůči pracím českým opakováním poznatků známých. Vysvětlení podává se z toho, že monumentální dílo Pražákovo jde do detailů praktickou potřebou vyžadovaných, kdežto bádání Br. obmezuje se na zachycení základních principů a hledisk. K práci své přistupuje Br. beze všeho stranického zaujetí. Dokázal to již dřívější svou monografií »Vereinigung und Trennung von Gemeinden« (1893) a v diskusi o zmíněné už »vládní studii« pořádané vídeňskou »Juristische Gesellschaft« (vyšlo pod názvem: »Diskussion über die Denkschrift der Regierung: St. Z. R. der inneren Verw.«, Vídeň, Manz, 1905). V diskussi této Br. vedle sv. p. Schenka vlastně samojediný vyslovil se důrazně proti šablonovitému podtínání samosprávy (l. c. 80 sq.).
Vedlo by daleko, kdybych chtěl tuto zevrubněji podávati obsah práce Br. Omezím se na nejzajímavější body. Záslužné dílo vykonal Br. tím, že přehledným a kritickým způsobem vylíčil historii vzniku říšského zákona obecního z r. 1862 a vztah zákona toho k zákonům zemským. Dovídáme se, jak říš. zákon obec. jest dílem kompromissování, kde »die komplizierte Gesetzgebungsarbeit ein anderes Resultat ergeben hat, als von allen beteiligten Faktoren gewollt war« (l. c. V.), a jak zemské zákony obecní, přejímajíce v důležitých směrech prostě ustanovení zák. říšského, ovládány byly jinak opačnými intencemi. Trpíť proto zákonodárství obecní vnitřními »organickými« vadami, které jsou jednou z hlavních příčin málo potěšlivých zkušeností se zákony těmi učiněných. Úprava poměru osob k obci děje se s dvou hledisk: se státního (zákon domovský 1863), kteréž přebírají zemské legislace, nedbajíce toho, vyhovuje-li se takto požadavkům plynoucím z pospolitého života na určitém území — l. c. 58., 60—63. Proti hlásané zásadě, že pouze údové obce mají podíl na právech a povinnostech obce, jest skutečností ten stav, že jsou »gerade die Nichtmitglieder vermöge des lokalen Zusammenlebens in der Gemeinde unmittelbar mit ihrer Person der Gemeindenorm unterworfen und können zu allen möglichen Leistungen herangezogen werden« — l. c. 70. Zvláštní pozornost věnuje Br. výkladu o dozoru konaném k obcím jednak státem, jednak vyššími svazky kommunalními. Kdežto by bylo logickým požadavkem, aby dozor ten rozdělen byl mezi různé orgány dle toho, jde-li o obor působnosti samostatný nebo přenesený, stalo se rozdělení to dle orgánů správu obce vedoucích (zda obec. výbor nebo představenstvo), při čemž do toho hraje také zřetel k oběma oborům působnosti obecní. Ze spletitosti takové vyplývá pak podivuhodná kasuistika, která »einmal über das Ziel hinausschiesst, das anderemal ersichtliche Lücke lässt« — 187. Přes takto komplikovaný dozor není garancií úspěšného vlivu dozorčích orgánů na obec. »Die Gemeinde hat zwei Tugendwächter, die ganz von verschiedenen Rechtsanschauungen beseelt sein können« — l. c. 167. V nauce o dozoru k obcím mnohdy Br. stojí proti panujícím názorům, maje pro náhled svůj doklady historické. Také s ním nelze všude souhlasiti, než hlavní význam jeho práce tkví v tom, že poskytuje nové vhledy do života samosprávy obecní, jde do hloubky toho života a podává cenné podněty a návrhy k reformám. Kdo chce psáti o naší autonomii obecní ať už dogmaticky ať pro lege ferenda, nebude tak moci, aniž by zaujal stanovisko k myšlénkám Brockhausenovým.
Ad 2. Kdežto Br. obírá se výhradně positivním právem, neskládaje mnoho naděje do pojmů samosprávy z předu skonstruovaných, máme při Lampovi činiti s pochodem opačným. L. nejde o výklad positivního práva, nýbrž o vystižení pojmu samosprávy, specielně městské samosprávy pruské a rakouské (= německé). Pro nás má význam hlavně třetí díl přednášky L. Kdežto v 1. L. kreslí stručně historický vývoj samosprávy v Německu a Rakousku, v 2. pak kriticky oceňuje nejdůležitější směry literární, pokouší se v 3. přednášce o samostatné řešení problemu. Negativně řeší problem ten v ten rozum, že máme co činiti s pouhým organisačním principem (l. c. str. 82), a pojem samosprávy že nedá se vystihnouti materielními znaky, t. j. úkoly, jichž obstarávání samosprávným svazkům jest svěřeno.
Positivně spočívá samospráva dle L. na pojmu osobnosti (l. c. 91), není však žádným subjektivním právem ani sumou takových práv, nýbrž právní možností, schopností, »auf Grund sich ergebender konkreter Tatbestände subjektiv verpflichtet und berechtigt sein zu können« (l. c. 92). Pokud, ku př., v obci nevyskytne se chuďas potřebující podpory, není pro obec subjektivního práva určiti způsob podpory chudinské; také proti státu vzniká subjektivní právo obce jen na základě konkretního zasažení státní moci do kompetenční sféry obce. Neváhám říci, že se L. nepodařilo vyložiti samostatně pojem samosprávy.
Poukazem na pouhý organisační princip není nic pomoženo. O tom není převážné pochybnosti, že jde o organisační princip. Organisačním principem jest však také úprava rozhodování monokratického nebo kollegialního u státních úřadů a p. Také stát může trestati jen, když nastane konkretní případ deliktu. Tím vším se nevyvrátí ten fakt, že přes to je zásadní rozdíl mezi obcí a ku př. politickým úřadem, mezi samostatným oborem působnosti a přeneseným (aspoň u nás). L. si celou otázku učinil velice jednoduchou. Tomu odpovídá cena jeho pokusu.
Dr. Jiří Hoetzel.