Č. 2910.

Spolkové právo. — Zdravotnictví: O rozsahu dozorčího práva státního co do správy domů čsl. společnosti Zlatého Kříže v Karl. Varech. — II. Zmíněná společnost je legitimována ke stížnosti na nss do rozhodnutí min. zdrav., kterým stanoveny byly zásady pro propůjčování míst v lázeňském domě této společnosti.
(Nález ze dne 26. listopadu 1923 č. 11456/22).
Prejudikatura: Boh. 2780 adm.
Věc: Československá společnost Zlatého kříže v Praze proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o vnucenou správu lázeňských domů společnosti Zlatého kříže v Karlových Varech,
Výrok: Naříkané opatření, pokud se vztahuje na provoz lázeňského domu Československé společnosti Zlatého kříže, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Lázeňské domy Zlatého kříže v Karlových Varech, o něž v přítomném sporu běží, jsou dle zápisu z 19. května 1905 ve vl. č. 1656 st. parc. č. 1169 a 1170 kat. obce Karlovy Vary zapsány do vlastnictví spolku »Verein vom Goldenen Kreuze in Wien«. Tento spolek přetvořil se podle stanov osvědčených výn. býv. min. vnitra z 18. listopadu 1906 ve svaz zemských spolků Zlatého kříže pod jménem »Oesterr. Gesellschaft voní Goldenen Kreuze« se sídlem ve Vídni, na který dle § 1 stanov přešlo veškeré jmění movité i nemovité, jež dosud náleželo spolku »Verein vom Goidenen Kreuze«.
Po převratu ustavil se v Praze podle stanov uznaných výnosem čsl. min. vnitra z 31. prosince 1919 spolek »Československá společnost Zlatého kříže«, jenž — jak praví § 1 jeho stanov — vznikl po rozklade říše rakouské odlukou členstva příslušného do státu čsl. od »Rakouské společnosti Zlatého kříže ve Vídni« a převzetím částky ze společného jmění této jmenované společnosti při likvidaci na ně připadající«.
Sub. dto Vídeň 4/6 1920-Praha 19/4 1921 uzavřena byla mezi Rak. a Československou společností Zlatého kříže smlouva o rozdělení majetku dřívější jednotné společnosti a o provozu léčebných domů obou společností. Podle smluveného klíče připadla Čsl. společnosti m. j. z lázeňského domu v Karlových Varech t. zv. villa s dílcem zahrady s inventářem.
Již před tím výnosem ze 26. května 1919 min. zdrav. v dohodě s min. soc. péče a min. vnitra, »vykonávajíc jemu náležející nejvyšší dozor v oboru veřejného zdravotnictví,« uvalilo na »domy zřízené pro zdravotně lázeňské účely jednotlivými spolky, jichž sídlo je mimo hranice republiky čsl. a které nyní jakožto spolky cizozemské činnost svoji na území zdejšího státu vyvíjejí nemohou« — mimo jiné také na lázeňské domy Zlatého kříže v Karl. Varech — dočasnou nucenou správu, a ustanovilo správcem domů posléze uvedených Dra M., lázeňského lékaře v Karl. Varech.
Opatření to předcházela meziministerská porada o budovách Zlatého a Bílého kříže, zjištěná v protokolu z 22. května 1919, cit. ve stížnosti, při níž min. zdrav. — z důvodu, že uvedené budovy vzhledem k jich účelu dlužno považovati v první řadě jako zařízení lázní, třeba dosud v soukromém vlastnictví stojící — prohlásilo se oprávněným a povinným učiniti potřebná opatření, aby budovy ty za vhodného státního dozoru účelu svému byly zachovány, a za tím účelem ustanoviti v jednotlivých domech správce, jimž přikáže, aby budovy převzali v dočasnou správu a dle místních poměrů učinili vhodné návrhy o jich dalším použití.
Výnosem z 5. května 1922 min. zdrav, pro obsazování míst v lázeňském domě Zlatého kříže v Kartových Varech vytyčilo vnucenému správci tyto zásady:
1. 10% veškerých míst jako místa úplně bezplatná obsazuje min. zdrav., jež určuje v prvé řadě nemajetným a do čsl. republiky příslušným členům Zlatého kříže, a kdyby žadatelů takových nebylo, chudým a do čsl. republiky příslušným zaměstnancům veřejným, jakož i členům jich rodin, nemajetným úředníkům soukromým a nemajetným vrstvám vůbec;
2. 25% celého stavu obložného (v hlavní sezóně) a 20 % (mimo ni) vyhrazuje se hostům plně platícím. 3. Zbývajících 65% (v hlavní sezóně), 70% (mimo ni) jest zadávati v tomto pořadu:
a) 25% členům Zlatého kříže (členům do čsl. republiky nepříslušným jen potud, pokud vyhrazený počet míst není plně obsazen příslušníky čsl.);
b) 20% (v hlavní sezóně) 25% (mimo ni) členům Bílého kříže, jakož i nemajetným zaměstnancům veřejným a členům jich rodin, dále nemajetným úředníkům a vrstvám nemajetným vůbec, při čemž jest v prvé řadě bráti zřetel na nemajetné zaměstnance státní, po té pak rovnoměrně na příslušníky jmenovaných vrstev ostatních;
c) 20% členům nemocenských pokladen a jiných humanitních institucí.
Do opatření toho podává stížnost Čsl. Společnost Zlatého kříže vytýkajíc, že opatření postrádá zákonného podkladu, odporuje stanovám Společnosti a statutárnímu určení domu Zlatého kříže a poškozuje práva členů Společnosti.
Nss uvažuje o této stížnosti musil nejprve zkoumati stížní legitimaci Čsl. společnosti Zlatého kříže, kterou žal. úřad popírá.
Žal. úřad stojí na stanovisku, že rozvrh majetku býv. Rakouské společnosti Zlatého kříže může se státi jenom mezistátní smlouvou dle čl. 273 mírové smlouvy St. Germainské; dokud se tak nestalo, nemůže žádný právní subjekt a tedy ani stěžující si společnost pokládána býti za successora v majetek onen. Smlouva uzavřená mezi rakouskou a čsl. společností o rozvrhu majetku toho vzhledem k cit. ustanovení mírové smlouvy St. Germainské nemá účinnosti.
Naproti tomu uvážil soud:
Stěžující si společnost je řádně ustavena jako spolek podle stanov uznaných výn. min. vnitra z 31. prosince 1919 a oprávněna na základě nich vyvíjeti svou statutární působnost. K ní náleží podle § 2 stanov m. j. zřizovati lázeňské domy, nemocnice, útulny rekonvalescentů a míst k zotavení pro úředníky státní i zemské atd. a opatřovati jim tamže bezplatný pobyt, lékařské ošetření a event. i stravu. Za tímto účelem Společnost smlouvou ze 4. června 1920 a 19. dubna 1921 opatřila si jeden z karlovarských lázeňských domů Rakouské společnosti Zlatého kříže, aby v něm svou statutární působnost vykonávala.
Nss nemá důvodu, pokládati smlouvu tuto za neplatnou. Stanovisko hájené žal. úřadem v jeho odvodním spisu bylo zdejším nál. Boh. 2780 adm. uznáno nesprávným. Jiný důvod pro neplatnost smlouvy oné však se neuvádí, a není tedy příčiny o její platnosti a účinnosti pochybovati.
Tvrdí-li nyní společnost — a to je jádrem její stížnosti — že nař. rozhodnutím objekt, který takto získala k realisování svých statutárních účelů, proti její vůli nezákonným způsobem svému statutárnímu určení se odnímá, nelze jí upírati legitimaci, aby se proti tomu domněle nezákonnému zasahání do své právní sféry bránila stížností u nss-u.
Ovšem možno přiznati st-lce stížní legitimaci jenom pokud uplatňuje nezákonnost nař. rozhodnutí ohledně lázeňského domu, jejž smlouvou svrchu uvedenou získala pro sebe. Pokud rozhodnutí vztahuje se i na lázeňský dům, jejž převzala Rakouská společnost Zlatého kříže, nepřísluší st-lce legitimace, aby je naříkala, poněvadž rozhodnutí v tomto směru nedotýká se nijak její právní sféry (§ 2 zák. o ss). Poukazuje-li snad na to, že representuje členy býv. spolku »Oesterreichische Gesellschaft vom Goldenen Kreuze« ve Vídni, kteří jsouce příslušní do čsl. republiky po státním převratu odlukou od tohoto spolku se osamostatnili, a že jí z toho důvodu přísluší nárok na ideální část celého dosud nerozděleného společného jmění jmenované rak. společnosti, vystihuje tím snad správně faktické poměry a požadavky ekvity, nemá však pro tyto své dedukce podkladu právního, neboť formálně právně je stěžující si společnost spolkem samostatným, jehož členové jako takoví nejsou v žádné právní relaci k bývalé Rakouské společnosti Zlatého kříže ani k jejímu majetku.
Po stránce věcné bylo uvážiti:
Z nař. výnosu o sobě není patrno, oč žal. úřad opírá své oprávnění zasahovati tímto způsobem do správy lázeňských domů karlovarských. V odvodním spisu uvádí úřad, že oprávnění své, učiniti nař. opatření, čerpal, jak stížnost správně se dohaduje, ze skutečnosti, že v květnu 1919 uvalena byla na lázeňské domy ty vnucená správa, a dovozuje, že nař. opatření není nežli dalším prováděním a tedy jenom jedním aktem této vnucené správy.
Bude tedy pro právní posouzení jeho rozhodnou především povaha a obsah výn. z 26. května 1919 o zavedení vnucené správy.
Vnucená správa uvalená na lázeňské domy Zlatého kříže výnosem z 26. května 1919 nebyla prostředkem exekučním k vymáhání nějakých dávek nebo jiných závazků jich majitele, nýbrž prostředkem zabezpečovacím, jímž mělo býti zajištěno — jak vyplývá z jednání předcházejícího uvalení vnucené správy a zjištěného v protokolu o meziministerské poradě z 22. května 1919— aby domy ty, tehdy majetek Rakouské společnosti Zlatého kříže a tedy spolku cizozemského, za vhodného státního dozoru zachovány byly svému účelu.
Zabezpečení toto podle obsahu cit. výnosu záleželo toliko v tom, že správa obou lázeňských domů podrobena byla státnímu dozoru, a to tím způsobem, že byla odňata majiteli a přenesena na zvláštního správce dosazeného ministerstvem.
Pokud se týče právního titulu k tomuto zásahu, min. veř. zdravotnictví uvádělo ve výnosu z 26. května 1919, že zavádí vnucenou správu vykonávajíc jemu náležející nejvyšší dozor v oboru veřejného zdravotnictví, současně pak poukazovalo na to, že jde o lázeňské domy cizozemského spolku, který na území zdejšího státu svoji činnost vyvíjeti nemůže. Naproti tomu v odvodním spisu žal. úřad vnucenou správu i opatření dnes naříkané opírá o předpisy min. nař. z 29. května 1916 č. 245 ř. z. o vnucené správě podniků a nemovitostí.
Nss nemohl však ani toto nařízení uznati za právní podklad, o nějž by nař. opatření bylo lze opírati. Nař. z 29. května 1916 je normou docela výjimečnou a vnucená správa jím upravená je opatřením zcela zvláštním, které má svůj specifický obsah a účinky. Kdyby byl žal. řad, zaváděje v r. 1919 vnucenou správu obou lázeňských domů Zlatého kříže, chtěl učiniti opatření dle cit. nařízení, byl by vzhledem k této jeho výjimečné povaze musel to zřejmě vysloviti. Ale ani z výn. z 26. května 1919, ani dokonce z jednání, které jej předcházelo, není ani v nejmenším patrno, že by úřad tehdy byl zamýšlel zavésti vnucenou správu ve smyslu nař. z 29. května 1916. Opírá-li se nyní v odvodním spise o tento titul, je to novum, na něž nss nemůže hleděti.
Následkem toho nelze také rozsah vnucené správy, uvalené na lázeňské domy karlovarské, posuzovati podle předpisů tohoto nař., a mohly by tu pro posouzení této otázky směrodatné býti jen eventuelní předpisy, upravující způsob a obsah i rozsah vnucené správy jako obecného prostředku dozorčího a zabezpečovacího v řízení správním. Avšak takové všeobecné normy v našem právu veřejném není, jak žal. úřad sám v odvodním spise konstatuje. Docela nesprávno je pak, když žal. úřad z nedostatku takového předpisu dovozuje, že může v daném případě způsob a obsah vnucené správy určovati dle svého volného uvážení. Vždyť všeliká vnucená správa jakožto zásah do osobní a majetkové svobody jednotlivce předpokládá positivní podklad v právním řádě, a administrativní úřad smí prostředkem vnucené správy zasahovati do právní sféry jednotlivcovy jenom v tom rozsahu, jak to tento podklad její připouští.
V daném případě se ovšem st-lka zavedení vnucené správy, jež se stalo výn. z 26. května 1919, podrobila, z čehož plyne také její povinnost snášeti vnucenou správu v tom rozsahu, který se podává ze znění tohoto výn. ve spojení s jeho účelem; poněvadž však jde o omezení jednotlivce v jeho majetkové a osobní svobodě, nutno jej vykládati restriktivně a nelze proto žal. úřadu přiznávati z něho oprávnění širších, nežli která z něho nutně vyplývají.
Jak shora již naznačeno, zavedena byla výnosem ze 26. května 1919 na lázeňské domy Zlatého kříže vnucená správa k tomu konci, aby byly zachovány svému účelu. Tehdejší účel těchto lázeňských domů determinován byl stanovami jich vlastníka, Rakouské společnosti Zlatého kříže, a záležel v tom, aby v oněch domech poskytován byl bezplatný byt a možno-li i strava činným a pensionovaným úředníkům dvorským, společných úřadů býv. monarchie rak.-uh., státních úřadů a učilišť a jiných stát. ústavů, státních drah a všech fondů a ústavů ve správě státní se nacházejících, dále státním úředníkům smluvním a posléze nejbližším příslušníkům, vdovám a sirotkům takových úředníků (§ 4 lit. a) stanov), přičemž členům společnosti, jimiž mohli býti jenom úředníci kategorii shora uvedených (§ 7), při poskytování bezplatných míst a jiných výhod náleží zásadně přednost (§ 11).
Toto určení, které domy ony charakterisovalo a dodávalo jim jejich specifického rázu, bylo jejich účelem. Aby tomuto účelu nebyly odcizeny, proto byla správa jejich podřízena státnímu dozoru a přenesena na správce státem designovaného. Z toho však plyne, že vnucenou správou nastala změna toliko po stránce subjektivní, t. j. v osobě vedoucí správu domů: na místo dosavadního majitele domů — Rakouské společnosti Zlatého kříže a jejích spolkových orgánů — nastoupil stát resp. min. zdrav. se svým vnuceným správcem. Když pak smlouvou o rozdělení majetku býv. Rakouské společnosti Zlatého kříže jeden z domů přešel na nový spolek, Čsl. společnost Zlatého kříže, která pro čsl. republiku převzala účely sledované dosud Rakouskou společností Zlatého kříže, vstoupil vnucený správce také na místo tohoto nového majitele a jeho spolkových orgánů, a je tedy nyní poměr ten, že stát svým správcem — pokud se týče správy lázeňského domu čsl. společnosti — vykonává správní opatření, která by jinak příslušela spolkovým orgánům této společnosti. Poněvadž však pro obsah těchto oprávnění směrodatný jsou spolkové stanovy, plyne z toho nutně, že také vnucená správa státní při správě onoho domu je povinna jimi se říditi, a že není oprávněna používati onoho domu k účelům jiným, nežli které se podávají ze stanov čsl. společnosti.
Statutárním účelem této společnosti jest zřizovati lázeňské domy, nemocnice, útulny rekonvalescentů a místa k zotavení výhradně pro úředníky státní a jiné v § 2 stanov uvedené a pro členy jejich rodin, při čemž ohledně bezplatných míst členům společnosti náleží zásadně přednost před nečleny (§ 8). Určení domu čsl. společnosti Zlatého kříže, tímto statutárním účelem jejím determinované, je podle toho, co řečeno shora, směrodatno také pro obsah vnucené správy.
Srovná-li se s tím opatření, učiněné nař. výn., je na první pohled patrno, že se nedrží v mezích takto vytčených, neboť činí bezplatná místa přístupnými nejen státním a jim statutárně přiřaděným úředníkům, nýbrž i jiným zaměstnancům veřejným a dokonce i jiným kategoriím osob z užívání lázeňského domu dle stanov vyloučeným určitý percentuelně stanovený počet míst.
Na věci ničeho nemění, že — jak namítá odvodní spis — fakticky dosud členům společnosti žádné újmy z tohoto omezení nevzešlo, kdyžtě žádostem za místa od nich došlým bylo vždycky vyhověno, jedině rozhodným je, že opatřením tím změněno bylo statutární určení domu, čímž o sobě již bylo do právní sféry st-lčiny zasaženo; neboť změna tohoto určení jde nad meze určené vnucené správě výn. z 26. května 1919, a není tedy bez přivolení čsl. společnosti přípustná.
Poukazuje-li však odvodní spis, že nař. opatření bylo nutným s ohledem na finanční úspěch podniku, stačí na to odpověděti, že tento finanční úspěch není starostí vnucené správy, která je povolána pečovati toliko, aby dům nebyl odňat svému statutárnímu účelu, nýbrž věcí společnosti jako subjektu, za který vnucená správa se vede.
Jeví se tedy nař. opatření, pokud vztahuje se na lázeňský dům čsl. společnosti Zlatého kříže, nezákonným, a bylo je proto v tomto rozsahu v základě § 7 zák. o ss. zrušiti.

Citace:

č. 2910. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1060-1065.