NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 3 (1903) - Nouvelle revue historique de droit français et étranger.

Právo římské.

Nouvelle revue historique de droit français et étranger, 1902. No. 2, p. 149 až 200: Edouard Lambert, La question de l'authenticité des XII. tables et les annales Maximi. — No. 4. p. 381—436, P. F. Girard: L' histoire des XII. tables.
Až do konce stol. 19. nebylo nikoho, jenž by byl bral v pochybnost věrohodnost zpráv zachovaných nám u historiků a právníků římských o původu a povaze zákona XII. tabulí. Jednomyslně uznávána byla pravdivost sdělení Ciceronova, Tita Liviova, Dionysia Halikarnasského, Diodora Sicilského a celé řady pozdějších spisovatelů, že po důrazném naléhání plebejstva římského, které zahájeno bylo v roce 292 a. u. (462 př. Kr.) návrhem tribuna Gaia Terentilia Arsy »ut quinqueviri creentur legibus de imperio consulari scribendis«, zvolen byl po tuhém odporu patriciů pro rok 303 a. u. (451 př. Kr.) a pro r. 304 a. u. (450 př. Kr.) komitiemi decemvirát, jemuž dána byla mimořádná svrchovaná moc magistrátní a jenž byl zároveň zmocněn, sepsati právo, které by mělo platnost pro všecky občany římské. Výsledkem činnosti tohoto decemvirátu byla pak lex XII. tabularum, jež byvši přijata komitiemi, má povahu officielní kodifikace římského práva národního a obsahuje po nejvíce normy tehdejšího práva obyčejového. Desky tohoto zákona, jenž tvoří stěžejný základ veškerého dalšího vývoje římského práva soukromého, byly na foru veřejně vyvěseny, vzaly však za své za vpádu Gallského.
Prvním, jenž projevil pochybnost o pravosti zákona XII. tabulí co kodifikace zákonné, byl italský učenec Ettore Pais ve spisu »Storia d' Italia dai tempi piu antichi alla fine delle guerre puniche, 2me parti I. 1, 1898 p. 558 až 604 a I. 2, 1899 p. 546—570, k náhledu Paisově přidává se pak nejnověji i professor Lyonské university E. Lambert ve článku shora uvedeném. Oba spisovatelé shodují se v tom, že zprávy dějepisců a právníků římských o decemvirech a o vzniku officiálné kodifikace zvané lex duodecim tabularum jsou pouhými vybájenými legendami, a že řečený právní pramen není leč soukromou sbírkou právních pořekadel, jež jest původu mnohem pozdějšího. Náhledy těchto spisovatelů rozcházejí se však, pokud se týče otázky, kdo jest vlastním kompilátorem uvedené důležité sbírky: kdežto E. Pais připisuje ji Cnaeiovi Flaviovi, písaři censora Appia Claudia, a klade její vznik do doby kolem r. 450 a. u. (300 př. Kr.), má E. Lambert za to, že nebyla sestavena před polovicí 6. stol. a. u. (200 př. Kr.), a přičítá ji teprve zakladateli právní vědy římské Sextoví Aeliovi Paetovi Catovi, tvůrci právnického díla Tripertita, o němž Pomponius ve svém enchiridiu sděluje, že skládalo se ze tří částí, z nichž první podávala znění zákona XII. tabulí, druhá výklad jeho a třetí pojednávala o legisakcích. Důvody, jimiž Pais a Lambert tato smělá a překvapující tvrzení opírají, jsou, pokud jde o popření věrohodnosti souhlasných zpráv spisovatelů římských, stručně tyto:
První zprávy o zákonu XII. tabulí vyskytují se teprve u spisovatelů římských od 7. stol. a. u. (150 př. Kr.), a sice prvním jest gramatik L. Aelius Stilo Praeconinus, který cituje řečenou sbírku názvem »lex duodecim tabularum«, jehož potom bylo všeobecně užíváno, zejmena i ve spisech jeho žáků Cicerona a Varrona. U nejstarších spisovatelů římských však, Plauta, Terentia, Catona, Lucilia a v annálech a tragediích Enniových marně bychom hledali tohoto označení, ač i v nich nezřídka vyskytují se zmínky o normách právních, jež připisují se kodifikaci decemvirské. Zprávám spisovatelů z konce republiky a z doby císařské vztahujícím se k událostem ze začátku 3. stol. a. u. (450 př. Kr.), k historii decemvirů, sepsání a vyhlášení zákona XII. tabulí, nelze však přikládati přesvědčující víry, ježto spisovatelé tito nemohli čerpati o příhodách zběhnuvších se v oné době z pramenů věrohodných, neboť literární produkce nebyla v době nejstarší téměř žádná a i ty skrovné památky, jež by byly mohly býti k užitku pro bádání historické, byly zničeny zpustošením Říma za vpádu Gallského.
Proti pravosti zákona XII. tabulí uvádí L. dále sbírku známou pod jménem leges regiae nebo ius Papirianum, o níž titíž spisovatelé římští, jmenovitě i Pomponius dosvědčují, že ustanovení v ní obsažená pocházejí již od prvních králů římských, že byla rovněž vyvěšena na foru a za krále Tarquinia nebo v prvních letech republiky pontifikem Papiriem sebrána. Nesprávnost těchto zpráv uznává se však nyní všeobecně. Z toho soudí Lambert, že i se sbírkou zvanou lex duodecim tabularum má se to stejně, jako s touto historií práva Papirianského. Náhled svůj podporuje Lambert dále zněním zákona 12 tabulí, pokud došlo nás v textu původním, a jež různí se od znění nejstarších zachovaných zákonů římských: sloh jeho není obvyklým zákonodárci, nýbrž má stejný ráz, jaký vyskytuje se v lidových pořekadlech a příslovích. Také mluva tohoto zákona neodpovídá řeči římské z počátku 4. stol. a. u.; námitku, že pozdější spisovatelé podávají citáty ve znění změněném, modernisovaném, vyvrací Lambert poukazem na římské grammatiky a archeology, pro jichž bádání by byl býval původní text pomůckou zajisté velevítanou; z toho dovozuje Lambert, že ani tito spisovatelé neznali jiného textu zákona XII. tabulí, než který byl obsažen v Tripertitu Sexta Aelia, jenž byl prvním známým vydatelem řečené sbírky, do které přijal průpovědi již ve znění řeči své doby přizpůsobeném, podržev jen některá ne mnohá rčení starší. Vážná námitka ohrožuje však tuto právě vylíčenou domněnku Lambertovu; jest totiž i kalendář pontifiků, fasti Capitolini, jenž vypočítávaje suše jména, data magistrátů římských a důležitější události od doby nejstarší, potvrzuje souhlasné zprávy pozdějších historiků římských o decemvirátu, ježto pro r. 303 a 304 ab u. (451 a 450 př. Kr.) jest v záznamech pontifikálních listina řádných magistratur přerušena decemviry. Toto pozoruhodné svědectví snaží se Lambert seslabiti tím, že popírá i správnost těchto záznamů, jež vydány byly kolem r. 623 až 640 a. u. pontifikem P. Muciem Scaevolou ve sbírce zvané Annales Maximi, která tvořila základ pro Attikův Liber annalis, pozdějšími spisovateli nejčastěji používaný. Lambert soudí, že sdělením opírajícím se o tuto sbírku nelze plné víry přikládati, ježto do ní nebyla přijata z kalendáře pontifikálního dáta zcela věrně, nýbrž namnoze v podobě pozměněné; kromě toho ale ani samy záznamy pontifiků nebyly asi, zejmena v době starší, vedeny s úplnou přesností, neboť i to potvrzeno jest jen zprávami pozdějších spisovatelů, Cicerona, Aula Gellia, Macrobia, Dionysia Hal., jichž sdělení nejsou vždy pravdiva. Velmi pochybnou jest zejmena zpráva Ciceronova, že záznamy pontifiků byly vedeny již »ab initio rerum romanorum«, a i kdybychom připustili, že začínaly aspoň od vypuzení králů, a že byly vedeny s největší přesností, přece nemohou býti spolehlivým pramenem pro seznání doby starší, ježto dle zprávy Tita Livia byly požárem Říma při vpádu Gallském (r. 364 a. u., 390 př. Kr.) spolu s ostatními památkami zničeny, a pozdější rekonstrukce jich na základě pouhé paměti nemohla býti zcela spolehlivá; tím menší víry pak zasluhovala sbírka Scaevolova, ježto nepodávala záznamy pontifiků ve znění původním, ale přepracované a doplněné četnými legendami od jinud čerpanými. Z toho vyvozuje Lambert, že tvrzení, které připisuje vznik zákona XII. tabulí decemvirům z r. 303 a 304 ab u., nemá o nic pevnější základ, než zpráva týchž spisovatelů římských, jež přičítá leges regias Romulovi nebo Numovi.
S těmito důsledky Lambertovy nauky, jejímž východiskem jest naprostá negace pravosti veškerých starších historických památek římských, nelze nám souhlasiti; tak především jest, — jak Girard ve článku shora citovaném právem vytýká —, zcela nevhodno, přirovnávati zákon XII. tabulí k t. zv. ius Papirianum, a činiti z okolností svědčících proti pravosti posléz uvedené sbírky jakékoli důsledky též pro zákon XII. tabulí. Význam obou těchto pramenů nebyl přec nikterak stejný: zákon XII. tabulí měl dalekosáhlou důležitost pro veškerost občanů římských, obsahovalť normy týkající se nejdůležitějších otázek a potřeb životních, známost jeho byla všeobecná, učilyť se ho ještě za mládí Ciceronova i děti ve školách, ustanovení jeho citována byla ve sporech soudních; — naproti tomu ius Papirianum obsahovalo pouhá obřadní pravidla, jež měla jakýsi význam pro kněžstvo římské, ale byla beze vší důležitosti pro širší kruhy občanstva římského. I jest pochopitelno, že známost o těchto leges regiae sbírky Papirianské zůstala omezena jen na několik málo osob, a že historie vzniku jejího snadno mohla upadnouti v zapomenutí; z toho nelze však ještě dovozovati totéž pro historii zákona toho významu, jakým byla lex duodecim tabularum, nejméně pak jest pravděpodobnou domněnka Lambertova, že vlastním kompilatorem sbírky zvané zákonem XII. tabulí byl teprve Sextus Aelius v polovici 6. stol. ab u. (00 př. Kr.), a že řečená sbírka ještě během téhož století vžila se tak, že ku konci 6. st. ab u. pokládali ji i sami právní spisovatelé římští všeobecně za officielní kodifikaci zákonnou. Tvrzení toto jest příliš odvážné, než aby mohlo činiti nárok i na nejmenší zdání pravděpodobnosti, zejmena uvážíme-li, že od doby S. Aelia počíná právě rozvoj právní vědy římské, tak že jest čirou historickou nemožností, míti za to, že během pouhých 50 let, takřka před očima právních spisovatelů římských, mohla domnělá legenda pojící se ke vzniku zákona XII. tabulí, jenž by byl však ve skutečnosti jen pouhou soukromou sbírkou pořekadel právních, vůbec vzniknouti a se ujati. Také ostatní námitky Lambertovy, zejmena které uvádí proti věrohodnosti záznamů pontifikálních a Scaevolovy sbírky Annales Maximi, jež byla zdrojem pro spisy pozdějších historiků římských, nejsou přesvědčující; třeba bychom i připustili, že již do Scaevolových Annálů vloudila se některá legenda čerpaná odjinud než z kalendáře pontifiků, přece s druhé strany jest nepochybno, že vlastní kostra díla Scaevolova opírala se věrně o řečené letopočty, jimiž existence decemvirátu byla bezpečně dotvrzena; rovněž není dostatečné příčiny, pro kterou by měla býti těmto letopočtům a záznamům pontifikálním odpírána veškera víra pro dobu vpádu Gallskému r. 364 bezprostředně předcházející, neboť nebylo zajisté nesnadno spolehlivě rekonstruovati zničené záznamy aspoň pokud jde o historii posledních 60—70 let, jíž pamětníci byli ještě na živu; a nenáleží-li k nejdůležitějším udalostem této periody právě kodifikace zákona XII. tabulí, která po dlouholetých tuhých zápasech byla lidem římským vybojována, a jíž přiznáván byl význam tak kromobyčejný, že i sama řádná správa občanská byla na dobu činnosti zákonodárné komise decemvirální přerušena?
Kromě těchto vnějších důvodů jsou však to i vnitřní momenty, jež svědčí proti kombinaci Lambertově, a potvrzují učení panující, které klade vznik zákona XII. tabulí do počátku 4. stol. ab u. Jest to již sama povaha zákona XII. tabulí, jenž jak svou formou a mluvou, tak i svým věcným obsahem odpovídá poměrům, které byly v Římě kolem r. 300 ab u., nehodí se ale naprosto na poměry z doby Sexta Aelia; zákon XII. tabulí má zřejmě ráz zákonníka, určeného pro národ zabývající se převahou hospodářstvím polním, jímž byli Římané na samém počátku doby republikánské, nikoliv ale zákona, jenž by se hodil již pro městské obyvatelstvo Říma co hlavního města říšského ve stol. 6. ab u. Též celá řada konkrétních ustanovení poukazuje na starý původ tohoto zákona; některé z nich uvádí i Girard ve svém článku: tak zejmena jsou to předpisy vztahující se na rozdíly mezi stavem plebejským a patricijským a souvisící s tím zápověď vzájemných sňatků, místa jednající o starobylém soudním řízení a exekuci, ustanovení o venditio trans Tiberim, jež mohlo míti smysl jen pro dobu, kdy nebyly ještě ani Veiae poddány panství římskému, předpisy jednající o obvyklé formě per aes et libram, které poukazují ještě na dobu, kdy kovové peníze byly skutečně váženy, ne počítány; všecka tato a j. ustanovení zřejmě dokazují, že by bylo čirým anachronismem, klásti původ zákona XII. tabulí co sbírky soukromé teprve do stol. 6. ab u.
Rovněž text jednotlivých ustanovení, vazba vět, slova nám v původním znění zachovaná (forctes, sanates, lessus, obvagulare, duplio), zastaralé významy slov (hortus, forum, portus) dokazují vysoké stáří této kodifikace, neboť liší se valně od způsobu mluvy spisovatelů římských ze stol. 6. a. u.
Z těchto důvodů jeví se skepticismus Lambertův, popírající pravost zákona XII. tabulí co officielní kodifikace z doby decemvirátu z počátku 4. stol. ab u., zcela nemístným; jestiť pravost jeho potvrzena nejen souhlasnými zprávami právníků a historiků římských, čerpanými ze sdělení annalistů římských a opírajícími se o záznamy pontifikální, jimž věrohodnost odpírati nelze, ale doložena jest i vnitřním celým obsahem tohoto zákona, jenž jak po stránce filologické, tak i právnické a historické odpovídá úplně povaze doby, jíž ho panující nauka připisuje.
Dr. Josef Vančura.

Citace:

LUKÁŠ, Josef. Nouvelle revue historique de droit français et étranger.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1903, svazek/ročník 3, s. 115-119.