Čís. 1351.

Zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. o úpravě právních poměrů domovníků vztahuje se i na právní poměry domovníků z doby před účinností zákona.
Poměr nájemní jest zcela rozdílným od poměru domovnického.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1921, Rv I 945/21.)
Výpověď, již vlastník domu dal dle zákona čís. sb. 82/1920 domovníkovi, s nímž byl uzavřel domovnickou smlouvu dne 3. června 1919, prohlásil procesní soud prvé stolice za bezúčinnou. Odvolací soud prohlásil ji za účinnou. Důvody: Odvolání dlužno přiznati oprávnění, neboť napadený rozsudek spočívá, jak odvolatelé právem vytýkají, nа nesprávném právním posouzení věci. Soud prvé stolice má v souhlasu se žalovanými za to, že zde nelze použíti zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n., poněvadž smlouva domovnická uzavřena byla dne 3. června 1919 a zákony nepůsobí zpět. Toto právní pravidlo, vyslovené v § 5 obč. zák. platí však jen potud, pokud v dotyčném zákoně samém nic jiného není ustanoveno. Upravuje-li zákon sám dosud trvající právní poměry mezi stranami nuceně, obsahuje-li totiž ustanovení práva donucovacího, mění se takovými ustanoveními dřívější smlouvy od doby, kdy nový zákon počal působiti pro budoucnost tak, aby novému zákonu vyhovovaly. Taková donucovací ustanovení obsahuje také zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n., když předpisuje v § 15, že práva, příslušející domovníku dle §§ 6 odstavec druhý, 8, 10, 11 a 14, nemohou býti ujednáním vyloučena ani obmezena, při čemž zákon nerozeznává, zdali ujednání se stalo před působností zákona či později. Domovník nemůže se proto vzdáti práva jemu dle § 10 zák. příslušejícího, že domovnický poměr může býti zrušen oběma stranami výpovědí na čtvrt roku předem v obvyklých lhůtách pro nájmy, nebyla-li smluvena lhůta delší. Z toho plyne, že zákon dřívější smlouvy ponechává potud v platnosti, pokud obsahují ujednání delší výpovědní lhůty, nežli je stanovena v § 10 zákona. Že byla mezi stranami ujednána delší lhůta, nežli § 10 cit. zák., žalovaní ani netvrdili, a jest proto v tomto případě použíti § 10 cit. zák. a měla výpověď tomuto zákonnému předpisu úplně vyhovující za účinnou prohlášena býti. Žalovaní poukazují ve sdělení na spis odvolací k tomu, že zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. chtěl zajisté postavení domovníků zlepšiti, že však, kdyby náhled odpůrce byl správným, by to znamenalo podstatné zhoršení dosavadního postavení domovníků, ježto by byli na tom hůře než nájemníci, jimž náleží ochrana dle zákona ze dle 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. a že proto lze užíti zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. jen na poměry domovnické založené po účinnosti tohoto zákona. Tomuto náhledu přisvědčiti nelze. Poměr nájemní jest zcela rozdaným od poměru domovnického a tento ohledně používaného bytu upraven byl dříve nařízením ze dne 24. dubna 1919, čís. 223 sb. z. a n., které dle nařízení ze dne 23. prosince 1919, čís. 674 sb. z. a n. působilo do 31. března 1920, na místě tohoto nařízení byl pak vydán zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n., kterým se upravují poměry domovnické a dle tohoto se pozměniti musí i dřívější smlouvy domovnické do budoucnosti, pokud zákon obsahuje ustanovení práva donucovacího, jak shora dovoděno bylo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé uplatňují pouze důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. a jsou toho náhledu, že se zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. na ně nevztahuje, poněvadž jejich poměr domovnický byl založen již před vydáním tohoto zákona. Tento názor jest nesprávným. Citovaný zákon upravuje právní poměry domovníků vůbec a nečiní rozdílu, jde-li o poměr založený před jeho vydáním či po něm. Zákon nabyl působnosti měsíc po svém vyhlášení ze dne 17. února 1920 a musí býti tudíž jeho ustanovení použito na všechny, již stávající poměry domovnické. To neodporuje nijak zásadě § 5 obč. zák. a dovolatelé neuvádějí, v kterých nabytých právech jsou dotčeni, nýbrž poukazují jen k tomu, že by byli na tom hůře než nájemníci, jimž náleží ochrana podle zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. Že jest poměr domovnický rozdílným od poměru nájemního, uvedl již soud odvolací, k jehož správnému odůvodnění vývody dovolání nevyvrácenému se v ostatním poukazuje.

Citace:

Čís. 1351. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 890-892.