Zákonná domněnka podle § 19, odst. 3. směn. z., že směnečník, který se podepíše beze vší výhrady na přední straně směnky, platí za přijatele, se nedá vyvraceti důkazem, že podle ujednání se měl podepsati jako směnečný rukojmí.

Z důvodů odvolacího soudu:
Odvolací soud přejímá zjištění, že žalovaná v čase, kdy podepisovala zažalovanou směnku, byla na ní uvedena v adrese. Poněvadž podle toho byla směnečníkem a podepsala směnku beze vší výhrady na přední straně, platí vzhledem k předpisu § 19, odst. 3. směn. zák. za přijatelku. Tato zákonná domněnka se nedá vyvraceti dokazováním, že se žalovaná měla podle ujednání podepsati jako směnečná ručitelka (viz Rouček, str. 123) a není tedy vlastně ani třeba uvažovati o tom, jak se má věc se zjištěním, že žalovaná svůj rukojemský závazek »obecnoprávní« měla vyjádřiti jako směnečná přijatelka. Jen se podotýká, že tu jde ve skutečnosti o právní úsudek prvého soudu, který však jest v souhlase se zjištěným ujednáním mezi manželem žalované a inž. P., že žalovaná podepíše směnku jako rukojmí a plátkyně; neboť ujednání to se nedá nikterak pokládati za úmluvu o převzetí směnečného rukojemství, nýbrž jen tak, že se žalovaná měla podepsati takovým způsobem, aby ručila směnečně ve stejném rozsahu jako pro obor občanského zákona podle § 1357 o. z. o. rukojmí a plátce, t. j. spoludlužnice, čehož mohlo býti dosaženo právě toliko podpisem jako přijatelka.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1935, Co VII 298/35.)

Citace:

JINDŘICH, X.. Václ. Verunáč: O hospodářský plán. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 4, s. 190-190.