Pojištění nemocenské.

(Vymáhání přeplatku na pojistném proti okresní nemocenské pojišťovně nemůže se díti pořadem práva.)
V praksi nejsou řídkými případy, že z rozmanitých důvodů dochází k přeplatkům předepsaného pojistného u okresní nemocenské pojišťovny. (V případě v poslední době nejvyšším soudem řešeným šlo o přeplacení pojistného proto, že nemocenská pojišťovna přijala pojistné dvakráte, jednak od jednoho ze zaměstnavatelů, jednak od manželky druhého zaměstnavatele, která za ně ručila.)
Naskýtá se otázka, kde lze se domáhati vrácení takového přeplatku, totiž zda jest na místě cesta pořadem soukromého práva, anebo zda třeba tento nárok uplatňovati u příslušných úřadů politických.
Na první pohled se zdá, že pohledávku z přeplacení vzniklou jest žalovati, u řádného soudu, jelikož jde o žalobu z obohacení ve smyslu ustanovení § 1431 obč. zák. a pokud soud musí pak na základě této žaloby přezkoumávati platnost příslušného platebního rozkazu okresní nemocenské pojišťovny, že tu přichází v úvahu předpis § 190 c. s. ř.
Názor tento je mylný, jak nejvyšší soud již vícekráte rozhodl (viz rozhodnutí č. 3215, 5930, 6534, 8668 a z poslední doby rozhodnutí č. 16 603 sb. n. s.).
Ani předpis § 1431 obč. zák., ani předpis § 190 c. s. ř. tu nepřicházejí v úvahu proto, že tu neběží o uplatnění nároku povahy soukromoprávní, nýbrž povahy veřejnoprávní, o kterém podle ustanovení § 1 j. n. nepřísluší řádným soudům rozhodovati.
Na věci při tom nic nemění, že žalobní návrh nedomáhá se zrušení nebo změny některého výměru žalované okresní nemocenské pojišťovny, nýbrž přímo zaplacení určité peněžité sumy nebo vrácení přeplatku vybraného bez zákonného nároku.
Podle názoru nejvyššího soudu opětovně vysloveného v rozh. č. 8 668 a 16 603 sb. n. s. toto požadované vrácení přeplatku jest jen rubem základní otázky, zda přeplatek tu jest a tato základní otázka není proto v příslušném sporu jen otázkou předurčující, nýbrž otázkou hlavní, o níž rozhodnouti přísluší úřadům politickým.
Pojistné vyměřuje a vybírá nemocenská pojišťovna a do všech opatření a rozhodnutí jejích — pokud nelze proti nim podati žalobu u rozhodčího nebo pojišťovacího soudu — lze si výhradně stěžovati u úřadu politického (§§ 161, 189 a 239 zákona o pojištění zaměstnanců, nyní č. 189/1934 Sb. z. a n.).
Jak již uvedeno, zůstává při tom nerozhodno, zda nárok směřuje ku zrušení nebo změně napadeného výměru, anebo zda jde o nárok požadující přímo plnění peněžité, respektive vrácení přeplatku.
V každém případě zůstává příslušným ku rozhodnutí o nároku úřad politický a nikoliv řádný soud.
Zdůrazniti sluší, že pokud se v předpisu § 239 cit. zák. mluví o soudech, dlužno jimi rozuměti pouze soudy rozhodčí a soudy pojišťovací, povolané jen ku rozhodování o nárocích zákonem jim vyhrazených, nikoliv však soudy řádné.
Na výlučné příslušnosti politických úřadů ku rozhodování o nároku na vrácení přeplatku nemění nic ani ta skutečnost (jako tomu bylo v případě v rozhodnutí č. 16 603 sb. n. s. souzeném), že platební povinnost nebyla vyslovena podle formálních předpisů zákona (§ 189) písemným výměrem nemocenské pojišťovny, nýbrž ústní dohodou.
Ani takováto ústní dohoda není soukromoprávní smlouvou a to proto, že není sjednána mezi rovnoprávnými subjekty soukromých práv a závazků. Nemocenská, pojišťovna i tu vystupuje pouze jako nositelka a vykonavatelka veřejné moci náhradou za formální písemný úřední výměr a proto její postup při takovéto dohodě a opatření i rozhodnutí v dohodě obsažená podléhají stejně jako její formální úřední výměry výhradně přezkumné činnosti politických úřadů.
Jaroslav Štěpina.

Citace:

VÁŽNÝ, František. Několik úvah k reformě předpisů o společnosti s ručením obmezeným. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1936, svazek/ročník 18, číslo/sešit 7, s. 68-72, 89-90.