NPD documents search: České právo, 13 (1931) - Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí

Čís. 266.

Předražování. Pro posouzení přemrštěnosti ceny při obchodu směnném rozhodna jest cena, již kupitelé musili dáti za předměty, použité ku směně, nikoliv jich nejvyšší cena.
(Rozh. ze dne 23. září 1920, Kr II 72/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Adolfa M. a Josefa Č. do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Olomouci ze dne 25. února 1920, jímž byli oba dva stěžovatelé uznáni vinnými přečinem předražování podle § 23 čís. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. a přestupkem předražování podle § 20 čís. 1 téhož cís. nař., mimo jiné z těchto
důvodů:
Obžalovaní byli uznáni vinnými přečinem pletich a přestupkem předražování proto, že obžalovaný M. prodal obžalovanému Č-ovi uhlí, jež tento prodal dále různým zemědělcům v H., při čemž kupní cena byla zapravena z části penězi, z části potravinami.
Zmateční stížnost, připouštějíc toho, že někteří kupci uhlí, nemajíce vlastních zásob oněch potravin, musili si je opatřiti jinak, namítá, že obžalovaní nejsou zodpovědní za to, byly-li oněm kupcům potraviny prodány za ceny přemrštěné, poněvadž prý není příčinné souvislosti mezi tímto prodejem a jednáním obžalovaných. Než příčinná souvislost tu dána jest, neboť, kdyby nebylo bývalo nabídky obžalovaných k prodeji uhlí za oněch podmínek, nebyli by koupěchtiví nuceni bývali, by si za účelem získání uhlí toho opatřovali potraviny podloudně a za ceny přemrštěné, i nesou za ni obžalovaní také zodpovědnost. Nalézací soud pak spatřuje v tom, že ti z kupců, kteří, nemajíce vlastních zásob požadovaných potravin, byli nuceni, by získali uhlí, opatřiti si je a to mouku za ceny vyšší než maximální, máslo a sádlo pak za vysoké ceny tržní 40 K, vším právem moment, z něhož dovozuje způsobilost jednání obžalovaných, zvýšiti cenu uhlí. Zmateční stížnost poukazuje v tom směru na to, že uhlí prodáváno bylo za přípustnou nejvyšší cenu, že ale také potraviny byly obžalovanými přejímány v cenách nejvyšších, máslo a sádlo pak v cenách, které krátce před tím měly platnost jako nejvyšší ceny. Než pro posouzení věci nemohou míti u potravin významu tyto ceny fiktivní, nýbrž ceny, které dle zjištění nalézacího soudu skutečně musely býti placeny jednotlivými kupci uhlí za potraviny. Jak správně zdůrazňuje rozsudek, byl obchod máslem a sádlem v kritické době volným, i nebylo pro tuky ty tehdy ani nejvyšších cen; bylať vládním nařízením ze dne 27. března 1919, čís. 158 sb. z. a n. s účinností od 1. dubna 1919 zastavena až na další působnost nařízení ministerstva pro zásobování lidu ze dne 20. ledna 1919, čís. 39 sb. z. a n. o úpravě obchodu mlékem, mléčnými výrobky, jakož i vepřovým sádlem, čímž obchod těmito předměty potřeby byl uvolněn. Nalézací soud, nemaje ani jinakého podkladu pro řešení otázky, které ceny dlužno pro kritickou dobu považovati za přiměřené, řídil se cenami, které mu jako ceny tržní, pro posouzení otázky směrodatné, označeny byly hospodářským úřadem okresního hejtmanství v O., tedy úřadem v tom směru zajisté v prvé řadě povolaným. Zmateční stížnost nedovoluje si ovšem vyvrátiti předražování ani pro ten případ, že by nalézací soud byl vzal za základ svého rozhodnutí i dříve existující maximální ceny 16 K za 1 kg másla, pokud se týče sádla. Ani v tomto případě nebyli by obžalovaní požadovali za uhlí přiměřenou cenu, ježto by tři kousky másla, pokud se týče půl kg sádla, byly převyšovaly s doplatkem, který si oba dva obžalovaní dali k těmto potravinám připláceti, cenu, kterou mohli bez předražování za uhlí požadovati. Pokud zmateční stížnost ujímá se oproti nalézacímu soudu formy směnného obchodu, v němž nalézací soud spatřuje vybočení z mezí řádného obchodování, vzniklé teprve za války, stačí poukázati na to, že ne forma obchodu jako směnného sama o sobě, nýbrž způsob, jak obžalovaní směnný obchod ten provozovali, jest rozhodným pro jeho trestnost. Proto jest též bezpředmětným, dovolává-li se zmateční stížnost specielně, pokud jde o uhlí, toho, že s vědomím ministerstva veřejných prací až do konce září 1919 bylo opatřování potravin výměnou za uhlí všeobecně obvyklým a že ministerstvo si teprve od 1. října 1919 vyhradilo schvalování podobných výměn. Stačí poukázati k tomu, že opatřením jmenovaného ministerstva, které má na zřeteli zmateční stížnost, byly naopak kompensační obchody uhlím na dolech jako nešvar, vyvolávající lichvu uhlím a spojený s veřejným nebezpečím, odstraněny a ministerstvo si vyhradilo právo, povolovati výměnu uhlí jen v řídkých případech.

Citace:

Jan Hajšman: Mafie v rozmachu. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 3, s. 141-141.