NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 287.

Zákon o lichvě (cís. nař. ze dne 12. října 1914 čís. 275 ř. z.). Lichvu páše po »živnostensku« (§ 4, odstavec prvý), kdo jedná s poznatelným úmyslem, by častějším opakováním zjednal si zdroj příjmů a mohl takto zcela neb i jen částečně živ býti z lichvy. Sem náleží na př. propachtování pozemků za lichvářských podmínek na delší řadu let.
(Rozh. ze dne 23. října 1920, Kr II 137/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 23. března 1920, jímž byl uznán vinným přečinem lichvy podle § 4 odstavec prvý cís. nař. ze dne 12. října 1914 čís. 275 ř. z.
Důvody:
S hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř. vytýká zmateční stížnost, že prý nalézací soud neprávem vyslovil, že lichva byla spáchána po živnostensku. Zmateční stížnost není ospravedlněna. Co zákonodárce rozuměl pod pojmem »po živnostensku«, o tom vyslovují se motivy k cís. nařízení, uveřejněné ve »Wiener Zeitung« čís. 241 ze dne 13. října 1914. Poukazují výslovně na to, že tento trestnoprávní pojem není v nižádné souvislosti s předpisy živnostenskými a že by bylo zcela nesprávným požadovati, by čin předsevzat byl u provozování nějaké živnosti. Pojem »po živnostensku« nevyžaduje též opakování trestního činu. Stačíť spáchání trestního činu, v němž zřejmě na jevo vychází úmysl pachatelův, by si častějším opakováním zjednal zdroj příjmu, by tak mohl z lichvy žíti zcela neb i jen částečně. V témže smyslu ustálil se pojem ten v trestním právu vůbec (§ 343 tr. z., § 4 dřívějšího lichevního zák.). Pohlíží-li se však na věc s tohoto hlediska, pak nelze tvrditi, že by byl soud nalézací nesprávně užil zákona v konkrétním případě. Rozsudek poukazuje na vlastní doznání obžalovaného, že zvýšil nájem propachtovaných pozemků proto, poněvadž poukázán je na výtěžek pachtu svých nemovitostí, tvořící hlavní zdroj jeho příjmů. Ovšem že již povaha věci nese s sebou, že pozemky nepropachtovávají se pravidelně na dobu jednoho neb dvou let, nýbrž jednou smlouvou na delší řadu let, jež by umožňovala pachtýři činiti beze škody potřebné investice. Ale právě tato okolnost má v zápětí, že lichva při propachtování pozemků bude pravidelně provozována po živnostensku, poněvadž se právě nedá jinak dobře provozovati. Obmezovati ji na případ, ve stížnosti vytknutý, když totiž pachtovní pozemky dávají se do podpachtu za cenu značně zvýšenou, nemá opory ani ve znění zákona ani v povaze věci. Obava, že by při jiném pojímání věci musil býti trestán každý velkostatkář, který by pozemky své pronajímal, takže by se vůbec nikdo nenašel, kdo by jinému půdu dával do pachtu, jest bezpředmětná, poněvadž ne každé propachtování pozemků, nýbrž propachtování za zřejmě přemrštěné pachtovné, využívajíc nouze neb obdobných individuelních poměrů pachtýře, opodstatňuje skutkovou podstatu přečinu. — V tomto případě, kde soud zjistil, že pachtovní smlouvy uzavřeny byly za podmínek lichevních, vším právem shledal skutkovou podstatu přečinu dle § 4 cís. nař., kdyžtě stěžovatel uzavřev pachty na delší řadu let, zjednal si tím úmyslně příjem, každoročně se opakující a trvale plynoucí.

Citace:

Čís. 287. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 395-396.