Čís. 270.


Padělání a použití veřejné listiny (§ 199 lit. d) tr. z.) nemusí vycházeti od téže osoby. Jest však třeba shodné vůle obou osob, nesoucí se ku padělání, byť i úkon ten proveden byl manuelně pouze jednou z nich.
(Rozh. ze dne 30. září 1920, Kr. II. 260/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného, do rozsudku porotního soudu v Brně ze dne 7. srpna 1920, pokud jím byl uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197 a 199 d) tr. z.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného omezuje se toliko na výrok rozsudku, dle něhož uznán byl stěžovatel vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 199 d) tr. z. a domáhá se, uplatňujíc důvod § 344 čís. 11 tr. ř. pouhého podřadění skutku jako přestupku podvodu pod trestní ustanovení § 461 tr. z. Stížnost má totiž odsouzení pro zločin podvodu dle shora uvedené kvalifikace zá právně mylné, poněvadž neshledává ve výroku poroty zjištěnu onu spolučinnost stěžovatele při padělání listiny samé, kterou zákon pro trestnost dle § 199 d) tr. z. předpokládá. Souhlasně s otázkou, porotci jednomyslně kladně zodpověděnou, zní totiž dotyčný odsuzující výrok rozsudku, že obžalovaný jest vinen, že dne 15. listopadu 1919, předloživ úřadujícímu pokladníku při osobní pokladně za souhlasu se spoluobžalovaným H. padělaný cestovní průkaz, pokladníka uvedl v omyl, by pro sebe a pro V-a vymámil volnou jízdu z Brna do Přerova, čímž železniční erár utrpěti měl škodu na majetku 200 K nepřevyšující, a ji též utrpěl. Zmateční stížnost popírá, že by pouhý souhlas s jednáním Vincence V-a znamenal již pachatelství neb účast vedle § 5 tr. z., rovněž jako neshledává v pouhém požadování volné jízdy pro V-a dorozumění s tímto. Zmateční stížnost nelze uznati odůvodněnou. Zločin podvodu dle § 199 d) tr. z. jest ovšem dokonán teprve použitím padělané veřejné listiny v úmyslu podvodném dle § 197 tr. z. Tím ospravedlněna jest též stylisace otázky, o níž stížnost má za to, že by zřejmé poukazovala na přestupek podvodu dle § 461 tr. z. Obojí činnost, padělání a použití padělané veřejné listiny nemusí vycházeti od osoby téže. Může proto rozloženo býti, což prakticky často ani jinak není možno, spáchání podvodu použitím padělané veřejné listiny mezi činnost osoby listinu padělající a osoby používající padělku za účelem podvodným. V takovém případě vyžadovati jest ovšem shodnou vůli obou stran, nesoucí se ku padělaní, byť i úkon ten manuelně proveden byl pak jen jednou z nich. Tato shodná vůle zjištěna jest však ve výroku porotců zcela zřejmě slovy: »předloživ maršrutu Čeňkem V-em za souhlasu obžalovaného H-a padělanou,« neboť souhlas při padělání nemůže znamenati nic jiného než onu intelektuelní účast při padělatelské činnosti, která právě obě súčastněné osoby činí spolupachateli. Žádal-li však stěžovatel za volnou jízdu pro sebe i V-a v domluvě s tímto, nač ovšem jednání to poukazuje, mohlo by míti snad význam pro zodpovědnost V-ovu. Pro zodpovědnost stěžovatelovu vedle § 199 d) tr. z. jest okolnost ta zcela bez významu, jakmile je zjištěno, že měl na padělání samém podíl alespoň intelektuelně.
Citace:
Čís. 270. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 375-376.