NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 29.

K beztrestnosti spolupachatele krádeže ve společnosti následkem účinné lítosti (§ 187 tr. z.) je třeba, by jeho náhrada nebo narovnání zahrnovaly všechnu škodu z krádeže, třebaže jeho podíl na škodě bylo by lze přesně určiti.
(Rozh. ze dne 22. března 1919, Kr II 27/19).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení, zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako nalézajícího soudu v Uh. Hradišti, jímž byl obžalovaný vinným uznán zločinem krádeže dle §§ 171, 174 IIa, с tr. zák. Důvody:
Rozsudek nalézajícího soudu má za to, že beztrestnost stěžovatele ve smyslu § 187 tr. zák. nenastala proto, že penízem 81 K, smluvenou to mezi okradeným a zlodějem náhradou škody, nebyla nahražena veškerá škoda, vzešlá okradenému tím, že mu krádeží, spáchanou Vincencem V. ve společnosti se třemi spoluzloději, odejmuty byly věci v úhrnné ceně 324 K. Zmateční stížnost obžalovaného tomuto náhledu odporuje z důvodu zmatečnosti dle § 281 č. 9 lit. b tr. ř. Avšak neprávem. Trestní zákon stanoví jako zvláštní druh krádeže, krádež spáchanou ve společnosti jednoho neb více spoluzlodějů. Nerozeznávaje naprosto ani co do druhu deliktu, ani co do trestnosti spolupachatelů, jakým činěním spolupůsobili, totiž jak se dělili do výkonů při provádění krádeže, pokládá zákon krádež několika spoluzlodějů provedenou za čin jednotný a nedílný a každého spoluzloděje za pachatele krádeže, součinností všech provedené. Jest tudíž i škoda okradenému z krádeže vzešlá škodou způsobenou každým ze spoluzlodějů, Stanoví-li tudíž § 187, odst. 1 tr. zák. beztrestnost zloděje, napravil-li celou z jeho činnosti okradenému vzešlou škodu, vyžaduje náhradu škody ze součinnosti všech spoluzlodějů okradenému vzešlé, i kdyby přesně bylo zjištěno, kterou část věcí jeden neb druhý ze spoluzlodějů uzmul, po případě kterou vedlejší škodu okradenému, prováděje krádež způsobil. Správnost výkladu toho, samu o sobě nepochybnou, dotvrzuje protiklad odstavce 2 téhož paragrafu, stanovícího, že stačí ke sproštění účastníka krádeže, napraví-li celou jeho činěním vzešlou škodu. Že by pak narovnání uzavřené mezi obžalovaným a poškozeným, na kteréž se zmateční stížnost odvolává, se bylo vztahovalo na veškerou škodu, jež poškozenému z krádeže vzešla, toho v odpor vzatý rozsudek nezjišťuje, zjistil naopak, že ono narovnání týkalo se jen čtvrtiny škody poškozeného. Názoru zde hájenému svědčí též ustanovení § 188 lit. с tr. zák. Jest tudiž rozsudek ve shodě se zákonem, pročež bylo zmateční stížnost zavrhnouti.

Citace:

Čís. 29. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 53-54.