NPD documents search: České právo, 16 (1934) - Nálezy nejvyššího správního soudu ve věcech finančních

Čís. 38.

Předražování (§§ 20 a 23 č. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z.).
Ceny zřejmě přemrštěné požaduje (§ 20) i ten, kdo činí přemrštěnou nabídku, třebas v očekávání, že dojde ještě k jednání a smlouvání o ceně.
Citované nařízení, zejména i § 20 vztahuje se na předměty potřeby vůbec, to jest na věci sloužící přímo neb nepřímo životním potřebám lidí a domácích zvířat, nikoliv jen na předměty nezbytné potřeby.
Přečinu dle § 23 č. 4 může se dopustiti i obchodní jednatel za provisi.
Konkurence předražování (§ 20) s řetězovým obchodem (§ 23 č. 4) ohledně téhož zboží není vyloučena.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1919, Kr I 1/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Hradci Králové, pokud jím byl uznán vinným přečinem dle § 20 č. 2 lit. b cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., naproti tomu vyhověl zmateční stížnosti státního zástupce do téhož rozsudku, pokud jím byl obžalovaný dle § 259 č. 3 tr. ř. sproštěn obžaloby dle § 23 č. 4 téhož cís. nař., zrušil rozsudek ve výroku tomto, jakož i ve výroku o trestu a odkázal věc v rozsahu zrušení k soudu prvé stolice, aby ji znovu projednal a rozhodnul.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného pokládá za právně pochybený výrok o vině pro předřažování z té příčiny, že nelze pokládati za »požadování« cen ve smyslu § 20 č. 2 cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. pouhou nabídku obžalovaného vídeňské firmě, která prý byla učiněna jako celek, v očekávání, že dojde k jednání a smlouvání o jednotlivých strojích. Avšak i ten, kdo počítá s případným smlouváním, dává požadováním a následujícím smlouváním na jevo, že přijme i přílišnou cenu. Odvolávati se na smlouvaní je proto se stanoviska trestních předpisů o předražování nepřípustno, je-li již cena nejprve požadovaná přílišná, poněvadž by připuštění smlouvání jako důvodu vylučujícího požadování přílišných cen vedlo k obcházení zákazu předražování. Ostatně schází jakýkoli podklad pro tvrzení zmateční stížnosti, že firmy, jimž učinil obžalovaný své nabídky, dříve by se byly pustily do smlouvání ohledně cen, naopak možno při nynějším nedostatku téměř všech předmětů potřeby plným právem předpokládati, že by firmy, jimž svědčila nabídka obžalovaného, anebo jiní koupěchtiví konečně přistoupili na ceny obžalovaným požadované. Také další námitka obžalovaného, že by byla vídeňská firma dala stroje před uzavřením koupě svými inženýry prohlédnouti, jest nerozhodna, poněvadž skutková povaha přečinu předražování nevyžaduje, aby se prodej uskutečnil; stačiť pouhé požadování cen. Konečně popírá zmateční stížnost, že by stroje, o které v přítomném případě jde (elektrické motory a dynama) byly věci nezbytné potřeby, ježto prý nebylo nebezpečí, že věci ty nebudou více k dostání nebo stoupnou nepoměrně v ceně. Císařské nařízení ze dne 24. března 1917 vztahuje se výslovně na předměty potřeby vůbec a rozumí tím všecky věci sloužící přímo neb nepřímo životním potřebám lidí a domácích zvířat. Že by takovýmto potřebám nesloužily stroje, o něž tu jde, zmateční stížnost sama netvrdí. Že obžalovaný požadoval zřejmě přemrštěné ceny v úmyslu, směřujícím k využitkování mimořádných poměrů vyvolaných válkou, zjišťuje naříkaný rozsudek výslovně; popírá-li zmateční stížnost tento úmysl, brojí tím nepřípustným způsobem proti přesvědčení soudu, získanému volným oceňováním průvodních prostředků (§ 258, 288 č. 3 tr. ř.) Bylo proto zamítnouti zmateční stížnost obžalovaného ve všech směrech neodůvodněnou.
Zmateční stížnost státního zastupitelství bere v odpor rozsudek, pokud jím byl obžalovaný sproštěn obžaloby pro přečin dle § 23 č. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. důvodem zmatečnosti č. 9 lit. a § 281 tr. ř. Nalézací soud neshledal v jednání obžalovaného přečinu řetězového obchodu ani pouštění se do jiných pletich, které jsou způsobilé, zvýšiti cenu dotyčných předmětů (elektrických motorů a dynam), a je toho náhledu, že obžalovaný jako sprostředkovatel obchodů uvedenými předměty, v kterémžto sprostředkování hledal svou výživu, nespatřoval v obchodech svých jednání takového, jež by mohlo býti pokládáno za trestné. Tím poukazuje rozsudek na právní omyl, který ovšem obžalovaného neomlouvá. Spíše bylo povinností soudu zjistiti, jsou-li zde známky skutkové povahy přečinu dle § 23 č. 4 cís. nař. V tom směru právem poukazuje zmateční stížnost státního zastupitelství na to, že naříkaný rozsudek nezjišťuje zákonných náležitostí trestního činu obžalovanému za vinu kladeného. Zjišťuje sice, že obžalovaný neměl předmětů, jimiž obchodoval, ani ve vlastnictví ani na skladě, že předměty ty neměly ani přijíti do místa jeho pobytu, nýbrž měly z místa, kde byly vyrobeny, přímo býti odeslány do místa bydliště kupujícího, dále, že činnost obžalovaného záležela pouze v tom, že prostě opsal nabídky firmy M. a B„ ceny tam uvedené značně zvýšil a pak jako vlastní nabídky předložil firmě, dotýčné předměty hledající. Rozsudek však se nevyslovuje o tom, shledává-li soud v tomto způsobu obchodování obžalovaného postup, potřebám solidního obchodu vyhovující, nezjišťuje dále, vsunul-li se obžalovaný zbytečně mezi vyrobitele a odběratele strojů a měl-li vědomí, že svým zbytečným a neodůvodněným vsunutím se stěžuje normální přechod zboží do konsumu a zdražuje jeho cenu. Dlužno podotknouti, že jest lhostejno, jednal-li obžalovaný jako samostatný obchodník, či jako obchodní jednatel za provisi. Mezi oběma není co do řetězového obchodu rozdílu, ať provádí obchody na vlastní účet či pouze za provisi. Soud nezjistil dále, pouštěl-li se obžalovaný, vydávaje se snad za osobu technicky vzdělanou, i do jiných pletich, s nimiž bylo spojeno nebezpečí zvýšení ceny zboží, a byl-li si tohoto nebezpečí vědom, anebo je dokonce schválil. Pro tyto nedostatky ve zjištěních, které znemožňují rozhodnutí ve věci samé, bylo nutno vyhověti zmateční stížnosti státního zastupitelství, zrušiti naříkaný rozsudek ve výroku o sproštění obžaloby pro přečin dle § 23 č. 4 cís. nař. i ve výroku o trestu, a uznati, jak shora bylo uvedeno. Při tom dlužím ještě podotknouti, že odsouzení obžalovaného pro přečin předražování dle § 20 č. 2 lit b cís. nař. nevylučuje jeho případné potrestání pro přečin dle § 23 č. 4 cís. nař., poněvadž obě zákonná ustanovení, stanoví zcela rozdílné skutkové podstaty, u nichž každá o sobě zakládá samostatný přečin. Konkurence předražování s řetězovým obchodem ohledně téhož zboží není zajisté zásadně vyloučena. Přečinu dle § 20 cís. nař. se dopouští, kdo požaduje nebo dává si poskytnouti za předměty potřeby ceny zřejmě přílišné v úmyslu, zvyšovati ceny, využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou. Přečinem dle § 23 č. 4 cís. nař. jest naproti tomu vinen, kdo provozuje předměty potřeby řetězový obchod nebo se pouští do pletich, které jsou způsobilé, ceny předmětů potřeby zvýšiti. Je-li zde skutková povaha jednoho či druhého nebo obou přečinů, závisí především od konkrétního jednání, jehož se pachatel dopustil. Splnil-li svým jednáním náležitosti skutkové povahy jen jednoho trestního činu, nemůže mu býti kladen za vinu druhý a naopak. Zahrnuje-li však čin obžalovaného veškeré pojmové známky obou trestných činů, musí mu býti oba přičteny. Jednáť se o samostatné trestné činy, které stávají vedle sebe, spolu konkurují a mohou býti spáchány samostatnými jednáními.

Citace:

č. 498. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 273-274.