Čís. 4358.

Čl. XII. zákona ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n.
Při přídělu pozůstalosti k projednávání notářem není soud vázán vůlí dědiců (většiny jich).
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1924, R I 915/24.)
Pozůstalostní soud přidělil pozůstalost k projednání notáři. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Zákonem ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n. odstraněn byl čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n., dle něhož projednání pozůstalosti přikazováno bylo notářům jako soudním komisařům s výhradou, že dědicům ponechána byla možnost, by sami pozůstalost si projednali, a nově bylo v čl. XII. ustanoveno, že mohou úkony tam naznačené podle uvážení soudu přiděleny býti notářům. Rozhoduje tudíž jen úvaha soudcova o tom, má-li pozůstalost projednána býti na soudě či nikoli a poněvadž v tomto případě nebyly uvedeny žádné věcné důvody, jež by změnu původního rozhodnutí soudcova, aby notář jako soudní komisař pozůstalost projednal, činily nutnou aneb aspoň účelnou; projevené přání některých dědiců bylo vyvráceno opačným přáním poručnice nezl. dědiců, nemá ani rekursní soud důvodů, by rozhodnutí prvého soudu o tom, kdo má pozůstalost projednati, změnil a v příčině té jiné opatření nařizoval.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé napadají usnesení rekursního soudu, potvrzující usnesení soudu prvé stolice z důvodu nezákonnosti (§ 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.). Rekursní soud však čl. XII. zákona ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n. správně vyložil, neboť i podle jeho odůvodnění státi se má příděl pozůstalosti notáři k projednání výjimkou, což zákon slovy »podle uvážení soudu« chtěl naznačiti a čemuž i § 185 notářského řádu ze dne 21. května 1855, čís. 94 ř. zák. posud platícího svědčí. Neznamenají však ona slova, že soud jest při tomto přídělu notáři vázán vůlí většiny dědiců — pak by tu nebylo uvažování soudu, nýbrž rozhodování dědiců zákonem neodůvodněné. Nepříčí se tudíž napadené usnesení zákonu a jest mimořádný dovolací rekurs neoprávněn.

Citace:

č. 4358. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 600-601.