NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 93.

Opravné (moniturní) řízení. Tím, že porotci, přisvědčivše k otázce hlavní, vyloučili dodatkem některý pojmový znak trestného činu, do otázky pojatého, a zabývali se otázkou dodatkovou, nestává se výrok poroty ani nejasným ani sám sobě odporujícím.
(Rozh. ze dne 23. října 1919, Kr I 372/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Josefa M. a Viléma N. do rozsudku porotního soudu v Chebu ze dne 4. června 1919, pokud jím byli tito stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu dle §§ 197, 200 tr. z. a zrušiv jako zmatečný rozsudek a třetí výrok porotců, sloužící rozsudku za základ, sprostil dle § 337 tr. ř. stěžovatele z obžaloby.
Důvody:
S hlediska důvodu zmatečnosti dle § 344, č. 5 tr. ř. vytýká stížnost, že mezitimním nálezem porotního soudu, jímž přes odpor obhajoby nařízeno druhé opravné řízení, bylo nesprávně použito zásad řízení, jichž dbáti je příkazem trestního řízení, zabezpečujícího obhajobu. Zmateční stížnost jest po této stránce v právu. Proti prvému výroku poroty nařízeno dle protokolu o hlavním líčení opravné řízení proto, že ponechána v odpovědi na III, a IV. hlavní otázku jména spoluobžalovaných Františka N. a Jana W. přes to, že ohledně těchto spoluobžalovaných dána byla porotci k I. a II. hlavní otázce odpověď záporná, dále proto, že porotci ze statě »lstivým předstíráním a jednáním« vyloučili slova »lstivým předstíráním«, takže nebylo jasno, zda chtěli lest vyloučiti i ohledně jednání, či zda chtěli zodpověděti otázku tak, že měla zníti »lstivým jednáním«, a posléze proto, že porotci nevyjádřili se přesně o tom, zda hodnota převyšuje 200 K. Tento postup porotního soudu byl arciť zcela správný a uznává se za takový i v zmateční stížnosti. Ohledně prvého a třetího bodu opravného řízení zhostili se porotci svého úkolu způsobem, jenž zcela uspokojil a nevyvolal žádných dalších příběhů. K bodu druhému odpověděli porotci, přisvědčivše opětně k III. a IV. hlavní otázce, zase zvláštním dodatkem, znějícím »s vyloučením lstivého předstírání a jednání.« Pro tento dodatek nařízeno druhé opravné řízení, ač obhájce vzepřel se příslušnému návrhu státního zástupce. Porotní soud odůvodnil tento druhý mezitimní nález tím, že prý z výroku porotců nelze seznati, zda porotci vskutku chtěli obžalované Josefa M. a Viléma N. sprostiti. Vylučují prý sice podstatný znak skutkové podstaty, zabývají se však mimo to ještě s jinými okolnostmi skutkové podstaty a zodpovídají III. a IV. dodatkovou otázku, již přece bylo zodpověděti jen pro případ, že III. a IV. hlavní otázka budou zodpověděny kladně. Z tohoto postupu porotců lze prý usuzovati. že nezamýšleli dáti k otázce viny odpověď zápornou. Než ani tyto důvody ani jinaké okolnosti případu nebyly s to, by ospravedlnily mezitimní nález porotního soudu, jímž nařízeno druhé opravné řízení. Zákon (§ 328 tr. ř.) dovoluje porotcům, by k některé otázce jen z části přisvědčili, z části pak odpověděli záporně. Přisvědčí-li k otázce jen z části, mají obmezení krátce doložiti. Účelem tohoto zařízení jest, by porotci, shledávají-li, že některá část toho, co jest obsaženo v otázce, nebyla dokázána, nebyli nuceni z této příčiny dávati odpověď zápornou k celé otázce. Jest totiž možno, že i po vyloučení dotčené části to, co zbývá, jest činem trestným a obžalovaný může potom býti odsouzen pro jiný trestný čin, než který jest obsažen v obžalobě, jakkoli o takovém činu nebyla dána porotcům otázka eventuální, ba snad ani nebyly splněny podmínky, jež pro připojení takové otázky stanoví § 320, odst. 2 tr. ř. (Storch, řízení trestní rakouské, díl II. § 201). Ježto zákon porotce po této stránce nijak neobmezuje, mají zajisté též právo, by dodatkem vyloučili i některý pojmový znak trestného činu jak v otázce jest opsán. Poskytuje se tím porotcům příležitost, by nepokládají-li některou podstatnou náležitost trestného činu za dokázanou, dali v odpovědi na jevo, že nemohou přisvědčiti k vině obžalovaného na tom trestném činu, na který zní otázka, proto, že dotčenou okolnost nepokládají za dokázanou (Storch 1. с.). Ponechávajíce tím, jak řečeno, porotnímu soudu k rozhodnutí, zda to, co zbývá, není snad jiným činem trestným, mohou porotci, aniž stal by se proto jejich výrok nejasným, zabývati se tím, co z otázky zbývá a co považují za dokázáno. V daném případě porotci návrhem na první opravné řízení usnesením porotního soudu o tomto návrhu a právním poučením předsedy byli co nejdůtklivěji upozorněni na to, že bez lstivého předstírání nebo jednání není viny na podvodu, na který zněla III. a IV. hlavní otázka. Vyloučivše dodatkem k odpovědi na tyto otázky lstivé předstírání a jednání, dali zřejmě na jevo, že tento podstatný znak podvodu nepovažují za dokázaný a že proto nemohou přisvědčiti k vině na podvodu. Tím pak, že zabývali se nicméně tím, co jinak z otázky uznali dokázaným, chtěli umožniti soudu rozhodnutí o tom, zda-li to, co zbývá, není snad jiným trestným činem, a tím že zabývali se III. a IV. otázkou dodatkovou, chtěli umožniti, by tyto otázky byly zodpověděny pro případ, že by porotní soud v tom, co zbylo z III. a IV. hlavní otázky, shledal nějaký jiný trestný čin, při němž by rovněž záleželo na tom, po čem byli porotci tázáni III. a IV. otázkou dodatkovou. Z řečeného plyne, že podkladem rozhodnutí musí zůstati druhý výrok poroty. Ježto však dle tohoto výroku poroty není zde vůbec činu trestního, slušelo se stěžovatele z obžaloby sprostiti.

Citace:

Čís. 93. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 138-140.