NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 151. dis.

Advokátní řád ani kárný statut neobsahují přesně formulované skutkové podstaty kárných přečinů advokátů a kandidátů advokacie; spadají sem veškerá jednání, jimiž advokát nebo kandidát advokacie poruší povinnosti povolání, nebo která jsou na újmu cti a vážnosti stavu advokátského.
Dospěl-li určitý konkretní případ k projednávání před kárnou radou, jest jejím úkolem zkoumati veškeré jeho podstatné okolnosti s hlediska, zda se obviněný nějak v onom směru neprovinil; předmětem řízení a rozhodování není určitá slovní formulace provinění, jak je vymezena v odkazovacím usnesení, nýbrž vždy jen sám čin, jejž odkazovací usnesení dle obžalovací věty nebo dle svých důvodů vzneslo na kárnou radu k posouzení a k rozhodnutí.
Návladní komory není do té míry dominus litis, že by způsobem kárnou radu a odvolací soud omezujícím určoval stupeň a slovně vyjádření projednávaného provinění.
Advokát může sice míti bydliště odlišné od sídla advokátní kanceláře, bydliště nesmí však býti voleno tak, by vzhledem k okolnostem případu přímo znemožňovalo stálou a povinnou účast advokáta na právním zastupování věcí, jež podle svého povolání převzal, a činilo ilusorním dozor nad odborným výcvikem kandidáta advokacie, jejž přijal do svých služeb.
Porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, nepřevzal-li advokát — přesídliv kancelář do města, ve kterém se sám neusadil ani nezdržoval — osobně její vedení, nýbrž přenechal výkon advokacie v podstatném rozsahu svému koncipientovi a tím vzbudil dojem, že kryje svým jménem provozování advokacie touto osobou k tomu neoprávněnou a nezpůsobilou.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1932, Ds I 12/31.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie částečně vyhověl po ústním neveřejném líčení odvolání zástupce advokátní komory z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 30. března 1931, a napadený kárný nález změnil tak, že uznal obviněného Františka V-a vinným kárnými přečiny porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, jichž se dopustil tím, že, přesídliv dne 1. ledna 1930 svoji advokátní kancelář z P. do Ú., nepřevzal osobně její vedení, a aniž se do dne 30. března 1931 trvale v sídle své advokátní kanceláře usadil neb trvale se tam zdržoval, přenechal výkon advokacie v podstatném rozsahu svému koncipientovi Dr. Rudolfu Č-ovi a tím vzbudil dojem, že kryje svým jménem provozování advokacie tímto kandidátem advokacie, tedy osobou k tomu neoprávněnou a nezpůsobilou. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Odkazovací usnesení vinilo advokáta Františka V-a z kárného provinění, spáchaného tím, že poskytl kandidátu advokacie Dr. Rudolfu Č-ovi ke krytí své jméno jako advokát, tohoto pak, že s Františkem V-em toto krytí sjednal. Kárný nález, napadený nyní odvoláním návladního komory, zprostil oba obviněné. Zjistil, že advokát František V. provedl přesídlení své advokátní kanceláře z P. do Ú. dnem 1. ledna 1930, že kandidát advokacie Dr. Rudolf Č. vykonával přípravnou advokátní praksi od 1. ledna 1930 u Františka V-a, advokáta v Ú., že nájemcem místností, v nichž se advokátní kancelář provozuje, je Dr. Č., na jehož jméno je též přihlášena telefonní linka; Dr. Č. společně s Františkem V-em má disposiční právo nad účtem u poštovní spořitelny, kancelářské zařízení objednali po částech oba řečení, kancelářská síla Jindřiška R-á byla přijata Dr. Č-ou pro advokáta V-a. Zjistil dále, že advokát František V. byl v roce 1930 64letý, nedoslýchá, trpí revmatismem a má na noze defekt, v Ú. byl jen dvakrát a bydlí v P. Ač má kárná rada za to, že advokát František V. vzbudil jistě důvodné podezření, že advokacii osobně nehodlal a nehodlá provozovati, ba ani nemůže, a že Dr. Č. byl jen jeho formálním koncipientem a V. jeho formálním zaměstnavatelem, přes to vzhledem ke zjištění, že Dr. Č. je k Františku V-ovi v poměru služebním, jakož i vzhledem k projevenému právnímu hledisku o pojmu krytí, že totiž o krytí kandidáta advokacie advokátem může se jednati jen, kdyby kandidát advokacie provozoval samostatně advokacii na své vlastní nebezpečí i účet pod jménem a se svolením advokátovým, tedy na účet a nebezpečí osoby nekvalifikované pod jménem a za souhlasu osoby kvalifikované, dospěla kárná rada k závěru, že takový poměr mezi oběma nebyl prokázán, pokud se týče že nebyla zjištěna úmluva obou k tomu směřující. Odvolání návladního advokátní komory však právem vytýká, že tímto úzkým pojetím případu nebyla kárná rada zbavena povinnosti posouditi jej se všech kárných hledisek, a že pojem »krytí« jest vykládati šíře. Advokátní řád, po případě advokátní kárný statut neobsahují přesně formulované skutkové podstaty kárných přečinů advokátů a kandidátů advokacie. Podle §§ 2 a 39 kár. stat. (zák. z 1. dubna 1872, čís. 40 ř. zák.) vzhledem na části II. advok. řádu ze dne 6. července 1868, čís. 96 ř. zák. jsou kárnými přečiny veškerá jednání, jimiž advokát, po případě kandidát advokacie (§ 3 kár. stat.) poruší povinnosti svého povolání, neb která jsou na újmu cti a vážnosti stavu advokátského. Dospěl-li určitý konkretní případ k projednávání před kárnou radou, jest vždy jejím úkolem zkoumati veškeré jeho podstatné okolnosti s hlediska, zda se dotyčná osoba v onom směru nějak neprovinila. Jest míti na zřeteli i, že předmětem rozhodování není určitá slovní formulace provinění, jak je vymezena v odkazovacím usnesení, a že návladní komory není do té míry dominus litis, že by způsobem kárnou radu a odvolací soud omezujícím určoval stupeň a slovné vyjádření projednávaného provinění. Předmětem řízení a posouzení je vždy jen sám čin, jejž odkazovací usnesení, ať již podle obžalovací věty nebo podle svých důvodů vzneslo na kárnou radu k posouzení a rozhodnutí.
I když z dodatečně předložené korespondence mezi advokátem Františkem V-em a jeho koncipientem Dr. Č-ou je patrno — a v úvahu tu přichází jen korespondence do dne napadeného nálezu, t. j. do 30. března 1931 — že mezi oběma byl poměr skutečného advokátního koncipienta k advokátu šefovi, a i když dodatečný výslech svědků potvrdil častější pobyt advokáta V-a v Ú., než jak zjistil nález kárné rady, přes to zůstává nepochybno, že advokát František V. byl jen velmi řídkým hostem ve své kanceláři i ve městě, kdež advokacii podle jména vykonával, a že skutečné vedení celé kanceláře trvale přenechával Dr. Č-ovi. Svědkyně Jaroslava Č-ová může potvrditi, že advokát V. byl v Ú. od 1. ledna 1930 do 9. listopadu 1931 nejméně dvacetkrát, Marie Š-ová ví, že v roce 1930 a 1931 dojížděl do Ú. dvakrát nebo třikrát za měsíc, obyčejně v sobotu na neděli, Marie V-ová pak uvádí, že její manžel dojíždívá do Ú. poslední dobou (byla vyslechnuta 10. prosince 1931) skoro každý týden, před tím však dojížděl tam řidčeji. V prvých čtyřech měsících roku 1930 byl tam alespoň jedenkrát za měsíc. František V. sám ve svém vyjádření na kárnou radu ze dne 19. března 1932 přiznává, že dojíždí do Ú. jen dvakrát až třikrát za měsíc, obyčejně na neděli. Údaje svědkyně Svatoslavy B-ové nepřicházejí v úvahu, any se vztahují na dobu po nálezu kárné rady, jenž jest předmětem odvolacího řízení. S názorem zástupce komory, v odvolání projeveným, po případě nepřímo aspoň napovězeným, že advokát musí míti jen bydliště jediné, a to v sídle své advokátní kanceláře, nelze bez výhrady souhlasiti. Doslov §§ 5 a 21 adv. ř. nečiní takový výklad nutným a při rozvoji dopravních a dorozumívacích prostředků dnešní doby by byli takovým stanoviskem bezdůvodně zbytečně omezováni členové určitého stavu ve volbě a v úpravě svého soukromého života (srov. též rozh. nejv. s. sb. čís. 27/27 dis.). Leč bydliště odlišné od sídla advokátní kanceláře nesmí býti při zřeteli k okolnostem konkretního případu voleno tak, by přímo znemožňovalo stálou a povinnou účast advokáta na právním zastupování věcí, jež převzal podle svého povolání, a nesmí činiti ilusorním dozor nad odborným výcvikem kandidáta advokacie, jejž advokát přijal do svých služeb a jemuž je povinen dotvrditi, že řádně a plně konal u něho praksi potřebnou do započetí přípravné praktické právní služby a k výcviku k advokátskému povolání (§ 5 zák. ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n.). Jest proto přisvědčiti odvolání zástupce advokátní komory, že advokát František V. tím, že i po přesídlení své advokátní kanceláře z P. do Ú. trvale dále bydlel v P. a do Ú. dojížděl jen občasně, nepřevzal osobně vedení a řízení své kanceláře a přenechal ji zcela neb aspoň v podstatném jejím rozsahu svému koncipientu Dr. Č-ovi, ku provozování advokacie ještě nezpůsobilému, aniž při tomto trvalém stavu zařídil potřebné ve smyslu § 14 adv. ř., zanedbal povinnosti svého povolání i ke stranám, jež se staly jeho klienty, i ke svému koncipientu. Zjišťuje-li pak napadený nález kárné rady, že advokát František V. svým jednáním vzbudil jistě důvodné podezření, že advokacii osobně nehodlal a nehodlá provozovati, ba ani nemůže, a že Dr. Č. byl jen jeho formálním koncipientem a V. jeho formálním zaměstnavatelem, bylo ono jeho jednání i na újmu cti a vážnosti stavu advokátského, poněvadž tím vyvolal ve veřejnosti dojem, že k vedení advokacie není třeba způsobilosti zákonem předepsané a že úpravou, odporující bezelstnosti a poctivosti (§ 10 adv. ř.) lze obcházeti ustanovení zákona o povinném praktickém výcviku kandidátů advokacie. Jako bývalý soudce a nyní advokát byl si vědom svých povinností a dosahu svého jednání. Bylo proto v tomto směru vyhověti odvolání zástupce advokátní komory a uznati právem, jak se stalo.

Citace:

Čís. 219. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 314-315.