Čís. 126.


Zákonné následky zmeškání lhůt k opravným prostředkům jsou pro veřejného žalobce tytéž jako pro obžalovaného. Předpis § 27 tr. ř. zde neplatí.
(Rozh. ze dne 10. února 1920, Kr I 562/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací, zavrhnuv zmateční stížnost obžalovaného, nevzal zřetele k odvolání státního zástupce z výroku o trestu.
Důvody:
Státní zástupce ohlásil ústně již při hlavním přelíčení dne 24. května 1919 a protokolárně znovu dne 25. května 1919 odvolání z výroku o trestu a žádal zároveň za opis rozsudku se spisy a, ač tyto byly státnímu zastupitelství dne 21. června 1919 doručeny, podalo toto provedení odvolání teprve dne 8. července 1919, tudíž po uplynutí 8denní lhůty. Ježto však lhůty v trestním řádu určené jsou dle § 6 tr. ř. lhůtami preklusivními a v § 294 tr. ř. žádná výjimka ani pro veřejného žalobce není stanovena, jest i tento tomuto ustanovení zákona podroben a provedení odvolání jest tudíž opožděným. Pro tento názor mluví i všeobecné znění druhého odstavce § 294 tr. ř. »stěžovatel«, tedy každý stěžovatel, t. j. i státní zástupce, a pak úvaha,, že státní zastupitelství i při platné zásadě legality a zásadě obžalovací, jež na zřeteli mají povinné stihání trestných činů a podávání obžalob, může v samém trestním řízení míti právní postavení jen strany procesní s právy a povinnostmi, pokud v zákoně zvláštní výjimky není — jako v § 34 odst. 2 a 3 tr. ř., pokud se týče § 35, odst. 2 tr. ř. — stejného rozsahu s obžalovaným, takže již zásada rovnosti stran vyžaduje, by na zmeškání lhůty k podání opravného prostředku použito bylo i na státního zástupce dotyčných specielních ustanovení zákona a nikoliv předpisu § 27 tr. ř., pouze právo stíhací a právo žalobní chránícího a konání bezvýjimečné povinnosti státního zástupce se dotýkajícího. Lze tedy v úvahu vzíti pouze ohlášení odvolání. Než ani toto neobsahuje označení bodů odvolacích ani žádné okolnosti, jež by je zakládaly, a následkem toho nemohlo ani na opovědění ani na provedení odvolání státního zástupce dle § 294, odst. 2 tr. ř. žádného zřetele býti vzato.
Citace:
Čís. 126. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 191-192.