ROČNÍK LX.
PRÁVNÍK 1921.
SEŠIT II.

Prof. dr, František Storch.

Přednáška, již měl ve schůzi pořádané dne 3. února 1921 Právnickou jednotou v Praze a professorským sborem právnické fakulty university Karlovy v Praze na oslavu 70. narozenin Storchových

prof. dr. Jaroslav Kallab.
Když v r. 1878 dr. Frt. Storch, tehdy 28letý, nastoupil jako docent na nerozdělené ještě universitě pražské, byl jeho úkol dosti obtížný. Stolice trestního práva na pražské universitě dosáhla právě před tím velmi dobré pověsti. Eduard Herbst, jenž tu až do r. 1868 působil, byl v té době pokládán za nejdůkladnějšího znalce platného hmotného práva trestního; jeho nástupce pak, Adolf Merkel, právě tehdy počínal k sobě obraceti pozornost jako teoretik jemných postřehů, jevící odvahu přezkoumávati i ony základy teorie, jež doposud pokládány za aksiomata, a připravující tak vedle vídeňského Viléma Wahlberga cesty těm, kteří o 10 let později vstoupiti měli do otevřeného boje s dosavadními odvěkými základy trestního práva.
Kdybych měl stručně charakterisovati ducha doby, v
níž Storch počal působiti, poukázal bych na to, že r. 1872
vyšel první svazek Bindingových norem, spisu, v němž
schopnost abstraktního právnického myšlení vyhnána jest
až k mezím možnosti, a že nedávno (v r. 1870) vydaný trestní zákoník pro severoněmecký svaz, převzatý nově utvořenou říší Německou jako říšský zákoník trestní, byl podnětem rozsáhlé systematické činnosti literární v Německu, jejímiž nejvýznačnějšími plody té doby byla díla Schützeho a Hugona Mayera. Připomeneme-li si, že klasická škola německého práva trestního teprve v následujícím desetiletí vydala vrcholná svá díla, za něž snad beze sporu můžeme pokládati spisy Haelschnerovy,
von Barovy а Вindingovy, připomeneme-li si dále,
že též nejrozšířenější francouzská díla tohoto směru, Chaudeau-Hélie a Ortolan pocházejí z let osmdesátých, vidíme, že v době, kdy Storch nastoupil, exegetický směr Herbstův byl zatlačován filosoficky hlubším směrem klasickým, jehož vlna však ještě v té době se nacházela ve svém stadiu vzestupném. Německá literatura rakouská té doby
byla pouhým odleskem německé literatury říšské. Německý
říšský zákoník trestní zdál se ještě nepřekonatelným vzorem, jemuž právě v roce 1874 se snaží Glaser přiblížiti osnovou nového trestního zákoníku rakouského.
Proti tomuto přechodnému v teorii a nejistému v zákonodárství stavu práva hmotného jest situace, pokud jde o právo procesní, mnohem uspokojivější. Vítězný tehdy politický liberalism, jehož význačným representantem jest
právě Herbst, věnuje větší pozornost ochraně osobní svobody trestním procesem než trestnímu právu hmotnému. Jest zajímavo, že právě kolem roku 1878, kdy Storch
nastupuje na universitě, všichni zástupci trestního práva na této universitě dokončují rozsáhlá díla procesuální. Nezapomenutelný náš Alois Zucker dokončuje svou »Untersuchungshaft«, jejíž 3. svazek vyšel v r. 1879, Emanuel Ullmann, jenž v létech 1871—1872 na zdejší universitě působil, vydává v tomtéž roce své »Oesterreichisches Strafprozessrecht«, a Friedrich
Rulf, jenž převzal stolici Merkelovu, vydal hned v r. 1874 spis »Die österreichische Strafprzessorddung«, který právě v r. 1878 doplnil svou »Praxis des österreischischen Strafprozesses«.
Snad se nemýlíme, máme-li za to, že právě uvedené momenty obracely od počátku pozornost Storchovu spíše k trestnímu procesu, než trestnímu právu hmotnému. Teprve nedávno vydaný Glaserův trestní řád jeví se právem vynikajícím dílem zákonodárným, hodným důkladného zpracování teoretického, na druhé straně osud trestního práva hmotného byl právě nejistý, a konečně způsob, jakým v té době v Německu, pod jehož přímým vlivem stála tehdy i naše věda, bylo traktováno trestní právo hmotné, nikterak nelákal k následování. З5
Vedle těchto tří vnějších momentů mám za to, že na počátky Storchovy akademické činnosti působil i moment rázu více osobního. Storch nepřišel na stolici trestního práva z praxe soudní nebo obhajcovské, jako jeho předchůdcové i následovníci, a snad i v tom tkví moment, jenž jej spíše pudil k procesnímu právu, přece veřejné správě bližšímu, než trestní právo, zvlášť jak tehdy bylo tradováno.
Již zde bych se zmínil o vlastnosti, jež charakterisuje Storcha jako člověka, a jež dodává i jeho dílům zvláštního půvabu. Nevím, jak soudí jiní, pamatuji se však na první dojem, jejž jsem jako student si odnášel z přednášek Storchových. Kdežto Zucker svou joviálností ve výkladech, svým živým temperamentem a svým smyslem pro
aktualitu nezapřel v sobě nikdy bývalého advokáta, viděl
jsem ve Storchovi prototyp učence, jenž jde jen za svou vědou, a nemá tudíž styčných bodů s naším denním životem, s jeho radostmi i trampotami. Storch nám jako
studentům byl jaksi cizí, tak totiž, že k Zuckerovi jsme cítili spíše náklonnost, k Storchovi spíše obdiv a úctu.
Teprve mnohem později, když jsem se podrobněji obeznamoval s dílem Storchovým, náhle jako bych jej byl pochopil. Uvědomil jsem si, kolik tuhé sebekázně jest v jeho zdánlivé neprístupnosti, té sebekázně, při níž plnění povinnosti se stane vlastní přirozeností, takže si ani okolí ani snad on sám neuvědomí, že by tomu mohlo býti také jinak. A poněvadž tak splnění jednou vymezené povinnosti se pociťuje jako vnitřní nutnost, nepřekvapuje současníky; přijímáme dary z takových rukou jako něco samozřejmého, a teprve mnohem později si uvědomíme, čeho se nám tu vlastně dostalo.
Tak si vysvětluji, že celá naše generace ještě přehlíží, co snad lépe ocení generace budoucí, že nám totiž Storch dal hned ve svém prvním obsáhlejším spise, v dvojdílném »Řízení trestním rakouském« první soustavné české vylíčení celého oboru právní vědy, první české právnické dílo, k němuž vždy se bude musiti zase vraceti ten, kdo u nás trestním procesem se bude zabývati. A je to, třeba by to znělo paradoxně, první skutečně český systém trestního práva procesního, český nejen jazykem, nýbrž i duchem. Všimněme si jen, jak hned v prvním
díle Storch podniká obtížnou práci vylíčiti historický vývoj trestního procesu v zemích českých, jak tehdy nehistorik podniká práci, k níž mimo některé náběhy u Brandla nebylo soustavné průpravy. Povrchní pozorovatel snad by tu chválil jen svědomitost autora, jenž přihlížeje ke starším formám trestního procesu, pokládal za nutno, doplniti obvyklou serii dat také daty ze svého působiště. Při
hlédneme-li však podrobněji, vidíme, že Storchovi toto vylíčení českých dějin trestního procesu bylo vnitřní nutností. Jak přívrženec historické školy nemůže připustiti, že by právo kdekoliv platné bylo jen náhodnou recepcí norem jinde vzniklých. Šlo mu o to, ukázati, jak do soustavy českého práva procesního postupně tu nápodobou, tu vědomým zásahem autority vnikaly cizí prvky, takže konečná jednotnost trestního řádu u nás platného s trestním řádem platným v ostatních zemích rakouských se nám tu jeví výsledkem dlouhého procesu historického. Storchovi právě nestačí ukázati, že a jaké právní normy u nás platí v tomto oboru, nýbrž chce nám též ukázati, jaké to byly historické momenty, jimiž svérázné české
právo procesní bylo postupně zatlačováno, až vývoj vyústil v jednotné trestní procesní právo rakouské. Tentýž myšlenkový podklad má asi též partie druhého dílu, kde výklad řízení opravného zavdává mu podnět k tomu, aby zdůraznil i kořeny této instituce, tkvící ve zvláštním českém vývoji právním.
Jiný charakteristický rys tohoto prvního a nejobsáhlejšího díla Storchova vidím v důsledném provádění principu spravedlnosti. I tam, kde látka zpravidla svádí k utilitaristickým, politickým úvahám, jako v partii jednající
o oprávněnosti soudů porotních, Storch neopomine zdůrazniti, že pro něj hlavní a rozhodné důvody jsou moment nezávislosti soudů laických a zvýšení garancie spravedlivého rozsouzení pro obžalovaného. Zjištění těchto »garancií spravedlivého rozsouzení pro obžalovaného« jest vůbec vůdčí ideou, jíž se Storch s nevšední důsledností při svých výkladech drží, a jež má poslední slovo při rozhodování jednotlivých kontroversí. A tím dospíváme ke třetímu momentu, k formální jednotnosti výkladů Storchových. Srovnáváme-li jeho spis s jinými spisy stejného druhu, obdivujeme se vždy
více, čím hlouběji do spisu vnikáme, tomu. co bych označil
jako filosoficko-estetický jeho ráz. V jiných spisech se setkáváme též s množstvím materiálu, se snahou materiál tento logicky rozčlánkovati; ale neznám systému trestního procesu, jenž by, abych tak řekl, s takovou lehkostí nesl na svých bedrech množství sneseného materiálu. To proto, že Storch nikde se nedá unésti záplavou vtírající se látky, nýbrž že celý tento materiál, zvláště i zákon sám, prošel dříve, než byl systematicky spořádán a vyložen, výhní jeho hluboce uvažujícího ducha; vyšel odtud stmelen v jedinou masu nevykazující nikde kazů a cizích přimíšenin,
masu zušlechtěnou ryzím kovem duše pevně věřící v nutnost spravedlnosti. Tím se vysvětluje, že přes množství snesené látky — bude nesnadno nalézti nějakou mezeru ve
zpracované literatuře, a i praxe dnes po 40 letech sotva nalezne případ, na nějž by nebylo bývalo pamatováno — pravím, přes množství snesené látky působí dílo Storchovo dojmem přímo estetickým, poněvadž právě vše jest tu zladěno na onu základní tóninu. Pod rukama Storchovýma mění se i výklad suchých paragrafů trestního procesu v nadšenou ódu na spravedlnost.
Stejnými přednostmi, snad v míře ještě vyšší, vyznačuje se i druhý obsáhlejší samostatný spis Storchův,
»Vyručení obviněného z vazby vyšetřovací«. V tomto spise podniká Storch práci namnoze průkopnickou na území doposud téměř zcela neobdělané. A podniká ji s přirozenou sobě svědomitostí a přesností. Zvlášť pokud jde o vývoj této instituce ve starém právu českém, musil sáhnouti většinou k původním pramenům, poněvadž o této speciální otázce vůbec se nedostávalo průpravných prací historických. Vůbec historická část spisu zabírající polovici jeho, zůstane jen těžko dosažitelným vzorem, jak k prohloubení právní dogmatiky lze těžiti i z pouhých náběhů v dřívějších institucích právních podniknutých, i jak novodobá instituce postupně organicky vyrůstá z myšlenkových prvků v proudu dějin porůznu se vyskytujících. Srovnání platného práva rakouského s právem francouzským a anglickým podává přímo klasický doklad, jak metoda tak zv. srovnávací pravovědy vhodně doplňuje metodu historickou, a jak mistrně Storch ovládá obojí tuto metodu. A konečně i dogmatická část spisu jest vzorným rozborem jednotlivých myšlenkových prvků ve
zkoumané instituci sloučených a stopováním možností právní institucí daných. Vše zpracováno je takovým způsobem,
že sotva se v této otázce nalezne v praxi kontroverse, k níž
by tu Storch nebyl předem již zaujal stanovisko vědecky přísné odůvodněné. Vůbec pokládám po metodické stránce tento spis Storchův za jedno z oněch klasických děl, na nichž nejen mladý adept vědy právní, nýbrž i zkušený již pěstitel vždy znovu se může učiti přesnosti a dovednosti v používání jednotlivých metod právnických.
Zatím, co Storch v obou svazcích svého systému, z nichž první vyšel r. 1887, druhý r. 1897, i ve zmíněném v roce 1895 vydaném »Vyručení« ukládal bohaté výtěžky svých studií procesuálních, prožívala teorie hmotného práva trestního jednu z největších svých krisí. Po prvních útocích Lombrosových šikují se v r. 1889 hlasatelé a vyznavači filosofického positivismu, v přední řadě
Liszt a Prins, kolem Mezinárodní jednoty kriminalistické k otevřenému boji proti zastancům různých směrů idealistických, označovaných v trestní vědě směrem klasickým.
V tomto boji Storch zaujal stanovisko svou rektorskou přednáškou pronesenou v r. 1904 a otištěnou v Právníku s názvem »Význam nynějších snah a směrů
positivistických ve vědě práva trestního«.
Dnes, kdy můžeme filosofii positivistickou zvláště ve vědách
duchových pokládati za filosofii včerejška, jsme snad lépe
s to, abychom ocenili celou filosofickou hloubku tohoto
stručného projevu Storchovа. То, k čemu dnešní metodologie pracně se propracovává, anticipuje tu Storch spíše hlubokou intuicí, než podrobným metodologickým rozborem. Překvapuje přímo, jak Storch již tehdy správně vystihl, že rozdíl mezi směrem klasickým a positivistickým netkví v různém způsobu řešení téhož problému, jenž by připouštěl jen jedno z těchto dvou řešení, nýbrž že tu jde o řešení dvou různých problémů, z nichž každý si vyžaduje své metody. Ukazuje též přesvědčivě, jak obojí tento postup se nevylučuje, poněvadž právě každý odpovídá na jinou otázku, a jak zvláště z positivistického směru může sice čerpati kriminální politika, nemůže však čerpati dogmatika positivního práva trestního. Zvláště však tu Storch
přesvědčivě ukazuje, jak tato dogmatika není možná bez
uznání apriorní ideje spravedlnosti, jež v rámci positivistické filosofie nemá smyslu.
Tak Storch, jenž ve spisech procesuálních podal vzory kriminální dogmatiky, vytyčuje v této přednášce cesty vědecké kriminální politice. V té době totiž snahy o reformu trestního práva rakouského počínají nabývati konkrétnějších forem, a Storch zase jest z prvních, již pokládají za svou povinnost, vědecké své schopnosti dáti do služeb účelného vybudování nového positivního práva. Důsledkem toho můžeme následující činnost Storchovu rozděliti ve dva obory.
Především jest to právo tiskové, k němuž Storcha asi vede jeho dlouholeté obírání se problémy trestního procesu. Tu totiž musil pocítiti, že předpisy tiskového procesu trestního se týkající nebyly doposud ani z daleka tak vědecky probádány, jako ostatní předpisy trestního řádu. V otázkách tisku se týkajících příliš často vědecké hledisko bývá zakalováno ohledy politickými. Chápeme tedy, že
Storchovi šlo o to, také tuto zanedbanou partii trestního práva a procesu povznésti na vědeckou úroveň. V tom směru neváhám jeho spisy tiskového práva a procesu se týkající označiti za epochální. Neboť všechny ony přednosti, jež již v jeho procesních spisech jsme zjistili, můžeme tu zjistiti opět, a jsou tu tím větší zásluhou, poněvadž dosavadní teorie se tu nedostala přes nejprimitivnější náběhy. Těžištěm spisů Storchových tiskového práva se týkajících, jsou články uveřejněné v r. 1907 a 1908 ve Sborníku, jež téhož roku Storch vydal v samostatném spise s názvem »Zabavení v právu tiskovém«. Těmto pracím předcházel v r. 1903 článek ve Sborníku »Studie k tiskovému právu trestnímu« a téhož roku v Právníku otištěný článek »Nominatio auctoris v systému tiskové nedbalosti«, následoval jim pak v r. 1912 v Právníku otištěný článek »Ο immunisování tiskopisů zapověděných a zabavených«, a v r. 1915 ve Sborníku otištěná práce »Z rozhraní mezi delikty tiskovými a delikty pořádkovými práva tiskového«.
Tato pojednání daleko přesahují rámec pouhých dogmatických výkladů platného práva. Zvlášť v »Zabavení«
pracuje Storch s velikým aparátem historickým, všímaje si zvláště i vývoje a významu této instituce v kulturních dějinách českých. Ve všech pojednáních pak používá hojně metody srovnávací, takže tato pojednání poskytují nejen
snad vyčerpávající řešení jednotlivých kontroversí připínajících se ke kusým ustanovením positivního práva tiskového, nýbrž i hojný materiál de lege ferenda, pečlivě snesený, důmyslně interpretovaný a systematicky zpracovaný.
Tím spisy Storchovy tiskového práva se týkající tvoří přechod k jeho pojednáním rázu kriminálně politického. V těchto pojednáních vyvozuje Storch praktické důsledky z filosofického svého názoru vyloženého v uvedené již
jeho přednášce rektorátni. Vliv idealistické filosofie Storchovy nejpatrnější jest v německém jeho článku uveřejněném r. 1919 v Oesterreichische Zeitschrift für Strafrecht s nadpisem »O trestání pokusu v rakouské přípravné osnově«. Krátkou studii tuto pokládám za jednu z nejhlubších prací, jež byly v posledních letech uveřejněny o složité a pro ducha reformy trestního práva rozhodné otázce pokusu a ručení za výsledek.
Ostatně již v souborném referátě »O prozatímní
osnově trest. zákona z měsíce září 1909«, jejž
podal Storch s těchto míst v r. 1910, a jejž téhož roku uveřejnil v Právníku, projevuje se filosoficky přesně vyhraněné jeho stanovisko, a to stanovisko, k němuž, nemýlím-li se velice, vývoj teorie trestního práva po nezdařené exkursi na pole positivismu se v našich dnech zase kajícně vrací.
Při této přednášce Storchově ostatně musíme vždy zase znovu se obdivovati jiné stránce charakterisující jeho díla, totiž nevšední dovednosti rozsáhlou látku zpracovati přehledně a právní instituce charakterisovati stručně a výstižně takovým způsobem, že spisy jeho při vší vědecké důkladnosti bychom rádi zařadili do krásné literatury. Podobně důkladně, přehledně a hluboce vyčerpána jest jedna z kriminálně politicky nejsložitějších otázek, otázka vyměřování trestu, ve článku jí věnovaném v Oesterr. Zeitschrift für Strafrecht z r. 1913.
Uvedl jsem jen hlavní a nejcharakteričtější díla Storchova, k nimž nutno přihlédnouti, máme-li si uvědomiti vědecký jeho profil. My, jeho žáci a následovníci na katedře trestního práva, vděčně vzpomínáme i jiné jeho práce, totiž jeho akademických přednášek. Dovednost Storchova podati i nejsložitější otázky způsobem přehledným a i pro začátečníka snadno pochopitelným budí v nás při přehlížení těchto přednášek vždy nový obdiv. A při tom vidíme stále za těmito pečlivě propracovanými přednáškami osobnost Storchovu. Onen klid, prýštící nejen z naprostého ovládání nejdetailnějších problémů, nýbrž i z hlubokého jednotného filosofického světového názoru, onen za vnější nepřístupností se skrývající vřelý cit pro potřeby studentstva i vřelý zájem o další rozvoj vědy.
Zmínil jsem se, že filosofie Storchova nyní zase přichází k platnosti. V renaissanci idealismu, jež charakterisuje naši dobu, znějí nám i starší,spisy Storchovу zcela moderně. Nemáme vůbec pocitu, rekapitulujíce dnes práci Storchovu, jako bychom oslavovali 70. výročí jeho narozenin. Připomeneme-li si stále vzestupnou linii jeho děl i připomeneme-li si jeho tělesnou i duševní svěžest, zdá se nám neslohové, abychom tento stručný referát skončili
nějakým souborným posudkem. Nepokládáme práci Storchovu za skončenu. Zvlášť my, kteří jsem měli příležitost pozorovati svěžest a chuť k práci našeho seniora Storcha při přípravných poradách k novému trestnímu právu Československému, nemůžeme dnešní oslavu skončiti, než
přáním, aby osud dopřál Storchovi i nám, aby první československý trestní řád nesl název Lex Storch, a aby František Storch zůstal ještě dlouho naším upřímně milovaným a obdivovaným vůdcem i při vědeckém zpracování
trestního práva československého.

Citace:

Výše mezd a ceny výrobků před i po válce.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 7—8, s. 271-272.