Dr. Jaroslav Čulík:

Jazykový zákon a notářstvo.

Do nejasnosti jazykového zákona ze dne 29. února 1920 čís. 122 sb. zák. a nař. stěžováno si již z mnoha stran. Nebudu se zabývali těmito rekriminacemi i poukazuji pouze na četné stati v našich denních listech, zejm. v Nár. Listech ze dne 9. března 1920, dále na článek v »Právníku« sešit IV. z r. 1920, str. 148 a násl., na stať B. Říhy v »Soudcovských listech«, čís. 1., str. 8 a násl. a v »České advokacii« čís. 3. a 4., jakož i na přednášku prof. Dra Hory, konanou ve Státovědecké společnosti.
Jedná se mi o to, posoudili, jaký vliv má jazykový zákon na notářství, neboť v žádných z těchto statí nebylo tohoto vztahu dotčeno. Dle § 1. zák. jest jazyk československý státním, officielním jazykem republiky a jest zejména jazykem, v němž děje se úřadování všech soudů, úřadu, ústavů, podniků a orgánů republiky, a jimž konají se vyhlášky a zevní označení a dle § 2. zák. jsou soudy úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž dle posledního soupisu lidu obývá aspoň 20% státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, povinny přijímali od příslušníků jazyka těchto menšin podání v témž jazyku a vydati vyřízení nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání a v okresích s národní menšinou podle odst. 2. tohoto paragrafu jest při vyhláškách státních, soudů, úřadů a orgánů a při jich zevních označeních použiti také jazyka národní menšiny. Zvláštním nařízením paik bude ustanoveno, při kterých soudech a úřadech, jichž působnost omezena jest na jediný okres s takovouto národní menšinou, lze obmeziti se na vydání vyřízení pouze v podání jazyku strany. Nepředchází-li podání strany, budiž jí, jsou-li tu podmínky § 2., dodáno vyřízení podle týchž zásad, po případě jen v jejím jazyku, pokud jest znám, jinak na její žádost.
Z toho, co uvedeno, jest nesporne, že notář, pokud vykonává úkony soudního komisařství, jest podroben jazykovému zákonu. Poněvadž činnost notáře jako soudního komisaře obmezena jest pouze na soudní okres jeho sídla, platí pro jeho úřadování jaiko soudního komisaře toto ustanovení: Notář co soudní komisař jest povinen přijímali podání a vydávati vyřízení (obsílky, dožádání, vyzvání, zprávy atd.), dále úřadovali, t j. jednati s účastníky a sepisovali protokoly, pouze v jazyku československém, tedy buď v českém (v území, jež před 28. říjnem 1918 náleželo do území království a zemí na radě říšské zastoupených, aneb ke království Pruskému, tedy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Hlučínsku a Ratibořsku) aneb v jazyku slovenském na Slovensku (arg. § 4. zák.) a téhož jazyka užívati ve styku s úřady.
Z pravidla dopouští se výjimka dle § 2. zák., totiž, jestliže v okresu soudním, kde úřaduje co soudní komisař, obývá dle posledního sčítání lidu alespoň 20% státních občanů téhož, však jiného než československého jazyka, jest notář povinen přijímali od příslušníků jazyka této menšiny podání v jejich jazyku a vyřizovali je v jazyku československém a v jazyku podání. Nepředchází-li podání strany, budiž vyřízení dodáno, jest-li jazyk její znám neb žádá-li za to, podle týchž zásad. Zvláštním nařízením bude pak ustanoveno, že v takovýchto okresích může býti vyřízení pouze v jazyku strany a moc výkonná ustanoví, kterým jazykem díti se bude projednání.
Úřadování notářů co soudních komisařů v těchto, smíšených menšinových okresích také v jiném než československém jazyku, po případě jen v jazyku strany, obmezuje se na případ přijímání podání od příslušníka jazyku menšiny a jich vyřizování.
Mohou tedy podávati podání v jazyku nikoliv československém pouze příslušníci těchto 20% menšin ať jsou našimi státními příslušníky čili nic (viz B. Říha: Česká advokacie čís. 3. a 4.) nikoliv ,ale občané jiné národnosti a zejména ne občané národnosti československé! Podání těchto jest vrátili!
Kde není k vyřízení popudu od strany a kde není jazyk jich znám, tam musí notář úřadovali i v těchto menšinových okresích Československy ve věcech soudního komisařství a zejména musí užívali jen tohoto jazyka ve styku s jinými úřady (i obecními), musí se tedy
— 27 — díti pouze v jazyku československém jeho dožádání, zprávy, dotazy atd. O projednání samém budou teprve předpisy vydány. Pokud se týká příloh a listinných průkazů, na př. v řízení pozůstalostním, bude asi upraveno jich použití prováděcím nařízením, jinak by musely býti opatřeny u soudních komisařství okresu nikoliv menšinového překlady.
Jelikož jediná se tu o jus cogens, nemohou se ani strany vzdáti toho, aby vyřízení nebylo v jazyku československém neb v menšinových okresích v jazycích obou.
Dle posledního sčítání lidu v r. 1910 jsou soudními okresy menšinovými dle B. Říhy v Čechách: veškeré okresní soudy v obvodu krajských soudů v České Lípě, Chebu a Liberci, dále v obvodu krajského soudu v Čes. Budějovicích: Brod Vyšší, Čes. Budějovice, Bystřice N., Hradec Jindřichův, Hrady N., Chvalšiny, Kaplice, Krumlov a Planá Horní; z obvodu krajského soudu v Chrudimi: Lanškroun, Litomyšl a Polička; z obvodu kraj. soudu v Jičíně: Hostinné, Maršov, Roketnice, Trutnov, Vrchlabí a Žacléř; z obvodu kraj. soudu v Hradci Králové: Broumov, Dvůr Králové, Králíky, Město N. n. M., Rokytnice a Teplice n. M.; z obvodu kraj. soudu v Litoměřicích: Benešov n. Pl., Děčín, Chabařovice, Litoměřice, Lovosice, Město N. p. Tafelf., Ouštěk, Stětí, Teplice a Ústí n. L.; z obvodu kraj. soudu v Mostě: Bastianperk, Bílina, Doupov, Duchcov, Hora sv. Kateřiny, Chomutov, Jesenice, Jirkov, Kadaň, Litvínov H., Most, Podbořany, Postoloprty, Přísečnice, Vejprty a Žatec; z obvodů kraj. soudu v Písku : Hartmanice, Hory Kašperské, Prachatice, Vimperk a Volary a z obvodu kraj. soudu v Plzni: Dobřany, Domažlice, Hostinné, Manětín, Nýrsko, Ronšperk, Stodo, Stříbro, Touškov a Horšův Týn. Na Moravě: z obvodu zem. soudu v Brně: Brno město a okres. soud trestní, Hustopeč, Svitava, Pohořelice a Třebová Mor.; z obvodu kraj. soudu v Jičíně N.: Fulnek, Hranice, Jičín N., Libava, Ostrava Mor. a Příbor; z obvodu krajského soudu v Olomouci: Dvorec, Konice, Město St., Mohelnice, Olomouc, Rymařov, Šternberk, Šumperk, Unčov, Visenberk a Zábřeh a z obvodu kraj; soudu ve Znojmě: Jaroslavice, Jemnice, Krumlov Mor., Mikulov, Vranov a Znojmo; ve Slezsku: Albrechtice, Benešov, Bílek, Bohumín, Bruntál, Cukmantl, Frývaldov, Javorník, Jindřichov, Krnov a Odra, Opava, Osoblahy, Vidnava, Vítkovice, Vrbno, Bílsko, Těšín, Frýštát, Jablunkov, Polská Ostrava, Kočov a Strumeň.
Jinak jest tomu při všech ostatních úkonech notářských. Notář jest dle not. ř. povolán k tomu, aby sepisoval veřejné listiny, osvědčení, listiny soukromé, přijímal a měl v uschování listiny, peníze a cenné papíry, zastupoval strany před soudy a jinými úřady, zejména ve věcech sporných u okresních soudů ve sporech do 1000 K (§ 29. s. ř.) a ve věcech trestních (§ 39. tr. ř.) a podával veškerá podání ve věcech nesporných, ve věcech správních, finančních a samosprávních (vyjímaje stížnosti na nejvyšší správní soud).
Práce ty tvoří daleko větší část veškeré agendy notářovy.
Pokud se týká listin soukromých, pak podání na soudy a úřady, zastupování před nimi a přijímání cenných věcí a listin do úschovy, jakož i styků se stranami, jest patrno, že notář není vázán jazykovým zákonem, nýbrž jednaje v těchto věcech jako osoba soukromá, má právo užívati jazyka, jakého mu libo, po případě i cizího, jestli ho mocen, ovšem i v podání a zastupování stran před soudy a úřady musí šetřiti ustanovení zákona jazykového pro tyto soudy a úřady platného.
Jak tomu jest ale při sepisování listin veřejných a při osvědčování? Vztahuje se jazykový zákon ve věcech těchto i na notáře? Zákon v § 1. mluví o soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech republiky a v § 2. v 1. odstavci o soudech, úřadech a orgánech republiky; v odstavci posledním pak o státních soudech, úřadech a orgánech.
Myslím, že zákonodárce užil přívlastku: »republiky« a »státní« v témž smyslu a, že jich užívá promiscue. Nuže, dlužno uvážiti, lze-li pod instituce v § 1. a 2. jaz. zák. patrně taxative uvedené, subsumovati pojem notáře.
Co jest notář? Osoba státem ustanovená a veřejně pověřená, aby sepisovala veřejné listiny a uschovávala cenné hodnoty a listiny (§ 1. n. ř.).
Jest dle toho notář úřadem? Zajisté že ne. Nedostává se tu hlavní kriterion stálého platu.
Jest notář ústavem nebo podnikem? Bije do očí, že není. Zbývá tedy poslední pojem: státní orgán; jest notář státním orgánem? Co jest orgán? Orgán znamená nástroj něčí, část něčeho jiného, tedy něco odvislého od hlavní věci. Orgán státu jest nástroj státní, prostředek ve službách státu, na států odvislý. Takým jest na př. výkonný orgán soudní, orgán veřejné bezpečnosti, orgán zdravotní atd. Notář co takový jest však osoba úplně neodvislá, samostatná, nesesaditelná (vyjma případ trestního činu neb disciplinárního přečinu), jest i nepřesaditelný, (z čehož výjimky učinil zákon ze dne 5. listopadu 1919, čís. 599 na dobu jednoho roku); notář nevykonává funkce státní, nýbrž jest ve službách obecenstva, jsa od něho placen. Jest to osoba soukromá, nadaná veřejnou důvěrou (dr. Rietsch: Handbuch der Urkundwissesnschaft § 8.).
Tomu neodporuje, že notář jest ustanoven státem, neboť tím se mu jen propůjčuje oprávnění k osvědčování ve věcech soukromoprávných, nikoliv ale úkon státní. Tak na př. úředně oprávněný inženýr jest oprávněn vydávati polohopisné plány, požívající platnosti veřejné a přece nebude nikdo tvrditi, že jest orgánem státním.
Neodporuje tomu dále, že notář podléhá disciplinární moci vrchního a nejvyššího soudu, neboť i advokát podléhá v poslední stolici disciplinární moci nejvyššího soudu a zajisté není orgánem státním.
Neodporuje tomu ani, že notáři jest svěřováno soudní komisařství, neboť tím nemění se právní povaha instituce notářství, jelikož nestává se notář tím trvale orgánem státním, nýbrž on nabývá pouze povahy státního úřadu po dobu, po kterou funguje co soudní komisař (arg. § 193. not. ř. z r. 1855). Svěřováním úkonů soudního komisařství notáři stává se týž právě tak málo státním orgánem, jako se jím nestává znalec nebo tlumočník soudem přibraný.
Neodporuje tomu konečně ani ustanovení, že notářská pečeť musí obsahovati státní znak. Jest to jen důsledek toho, že notář jest nadán veřejnou mocí osvědčovací a jest to znameními, že stát mu přikládá fidem publicam, nikoliv ale, že mu dává státní moc.
Že notář není orgánem státním (republiky) jde již z toho, že může, ale nemusí, zastupovati strany před soudy a úřady, že může býti obhájcem ve věcech trestních (tedy přímo proti zájmům státním), že může býti
— 28 — porotcem, že stát neručí za jeho úřadování, nýbrž že ručí on sám za své poklesky a chyby a způsobenou škodu, že nepožívá ani při svých úkonech veřejného osvědčování ochrany trestní jako požívají orgány a osoby úřední a státní zejména §§ 68., 312. a 314. trest. zák. a konečně, že nepodléhá ustanovení § 105. a 311. trest. zák. (pokud ovšem nejedná co soudní komisař).
Z oprávnění, že může notář veřejně osvědčovati ve věcech soukromoprávných, dá se nejvýše konstruovali pojem notáře jako veřejné osoby osvědčovací ve službách osob třetích, ale nikdy co orgánu státního (tak i dr. Rietsch: Handbuch d. Urkundwissenschaft, str. 229.).
(Dokonč.) Dr. Jaroslav Čulík:

Jazykový zákon a notářstvo.

(Dokončení.)
Také celý vývoj notářství tomu nasvědčuje, že není notář orgánem státním. Nejstarší notářský řád v zemích našich pochází od císaře Maxmiliána z r. 1512, který stal se platný v zemích koruny České za Ferdinanda I. Již před tím a sice již v XIII. stol. byl v Čechách značný počet notářů veřejných, ano v Praze zřízena první v Evropě zvláštní škola, kde učilo se umění notářskému r. 1270. Ani tehdá však nebyl notář orgánem státním, nýbrž veřejným funkcionářem, oprávněným k veřejnému osvědčování, zejména k sepisování veřejných listin. Dokladem toho jest okolnost, že notáři namnoze byli jmenováni nikoliv králem, nýbrž papežem, což vedlo k takovému rozmnožení počtu notářů, že nastal úpadek notářství a císař Karel IV. viděl se nucena naříditi, že bez předchozího dovolení zeměpánova nesmí se nikdo u papeže o notářství ucházeti.
Za Josefa II. obmezena byla působnost notářů toliko na protesty směnečné a patentem ze dne 9. dubna 1782, čís. 41 sb. z. s. bylo jim dáno právo zastupovati klienty ve věcech obchodních a směnečných, což opětně neznačí, že by byli orgány státními. Dvorním dekretem ze dne 3. ledna 1788, čís. 760 sb. z. s. bylo zůstaveno zemským vládám zřizovati veřejné notáře, kteří mohli sobě zvoliti svůj znak notářský a pečeť. Dvorním dekretem ze dne 29. dubna 1804, čís. 656 sb. z. s. bylo zakázáno notářům zrovna, tak jako advokátům, usazovati se, kde jimi libo a ustanoveno, že mohou oprávnění své vykonávati a znaku notářského užívati jen v zemi, ve kteréž vykonavše zkoušku, byli přijati. Dle dvorního dekretu ze dne 14. února 1824, čís. 1989 sb. z. s. bylo notářům, kteří nebyli doktory, zapovězeno, zastupovati klienty ve věcech obchodních a směnečných, takže od té doby ucházeli se o notářství toliko advokáti a bylo také nařízeno, aby notářství bylo propůjčováno pouze zasloužilým advokátům, Ještě dvorním dekretem ze dne 20. prosince 1842, čís. 662 sb. z. s. bylo notářům dovoleno, aby sami zvolili si znak notářský. Až do r. 1850 obmezena byla činnost notářská na protesty, kdežto listiny zřizovati měly patrimoniální úřady. Poněvadž pak Tím vzmáhalo se u úřadů nad míru pokoutnictví a advokáti si do toho stěžovali, prohlásil nejvyšší soud dne 7. února 1844, čís. 600, že odporučuje se, aby zavedeno bylo znovu notářství a byl to Dr. Antonín rytíř Schmerling, který předložil mocnáři návrh nového notářského řádu ze dne 29. září 1850, který pak císařským patentem ze dne 29. září 1850, čís. 366 ř. z. zaveden byl též pro Čechy, Moravu a Slezsko. Dle tohoto notářského řádu § 1. »se notáři k tomu zřizují a veřejně pověřují, aby, když strany o to dožádají, napisovali listiny, kterými zákon, přikládá zvláštní účinky«. Působnost notářů rozšířena tu velice, neboť dle § 3. tohoto not. ř. bylo potřebí k tomu, »aby se něco mohlo do knih veřejných vložiti, spisu notářského«. Dle § 28. téhož n. ř. byla notáři odevzdána od císaře pečeť dle jeho udání a na jeho náklad opatřená a dle § 176. stanoveno, že notářům může se uložiti za povinnost, aby jako komisařové soudní obstarávali jednotlivé úkony soudní.
— 38— Tento notářský řád však narazil na odpor mnoha stran a vydán nový notářský řád (cís. pat. ze dne 21. května 1855, čís. 94. ř. z.). Také v tomto novém notářském řádě mluví se prostě, o notářích, jež státem jsou ustanoveni a pověřeni, aby sepisovali veřejné listiny atd. Ovšem zde mluví se již o schvalování pečetí notářských (§ 16.). Teprve v nynějším notářském řádu, ze dne 21. července 1871, čís. 75 ř. z., ač i v něm pojem notáře zůstal stejně definován, stanoví se, že musí notář užívati pojmenování »c. k.«. Avšak i v tomto notářském řádu stanoveno, že zůstává zachována XIII. hlava starého not. řádu z r. 1855 o soudním komisařství, zejména i § 183., dle něhož mohou býti notáři zavázáni, aby obstarávali jednotlivé úkony soudního komisařství a v případech takových, že se mají podepisovati jako soudní komisaři. Nikde v zákonech těchto nebyli prohlášeni notáři za orgán státní. Naopak, vysvítá z nich, že orgánem státním nebyli, poněvadž se yýslovně ustanovuje, že mohou býti zavázáni, aby obstarávali funkci soudního komisařství, což by odpadlo, kdyby státními orgány byli.
Notářstvo vedlo též ode dávna boj proti tomu, aby bylo pokládáno za orgán státní a hájilo vždy zásadu, že jest úplně samostatné a autonomní. Tento princip autonomie dochází pak zejména výrazu v osnově, nového notářského řádu, který předložil Spolek. notářů československých s notářskou komorou Pražskou ministerstvu spravedlnosti.
Pro náhled, že notář není orgánem státním, nacházíme oporu i v jiných, cizozemských právech, zejména ve všech zemích románských, jež dlužně pokládati za kolébku notářství. Působnost notářova jest tu mnohem větší a zcela odlišná od působnosti notářů českých, v tom smyslu, že více a spíše jest tam vypracována povaha úřadu notářského, což souvisí s materielním pravém těchto zemí. Jest to zejména předepsaná nucená forma listin pro platnost právních jednání a zásadní rozdíl průvodnosti mezi listinou veřejnou notářskou a mezi listinou soukromou, který novým soudním řádem naším byl úplně odstraněn.
A přece i v těchto právech označován jest notář ne jako orgán státní, nýbrž jako funkcionář veřejný ve službách osob třetích. Tak ustanovuje článek 1. francouzského notářského, řádu »les notaires sont des fonctionnaires publics établis pour recevoir touit les actes et contrats«, a podobně notářský řád italský čl. 1. má ustanovení: »I notári sono ufficiali publier instituiti per ricevere gli atti tra vivi e di ultima volontà«.
Není-li však notář orgánem státním, pak jazykový zákon nevztahuje se na notáře. Náhledu tomu také nasvědčuje celý tenor tohoto zákona a zejména to, že se sice v něm mluví o přijímání podání, jich vyřizování a úřadování, nikoliv ale o sepisování listin ai osvědčování, dále že § 2., odst. 1. má sice ustanovení, pro soudy, úřady a orgány, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž obývá aspoň 20% státních občanů jiného, ale téhož jazyka, rčení to ale nehodí se na notářství, ježto notář jest sice jmenován pro určitý soudní okres, ale má právo sepisovati notářské listiny a veřejné osvědčení dle § 8. not. ř. po celém okrsku sborového soudu I. stolice a listiny soukromé zřizovati, podání sepisovati a strany zastupovati může bez obmezení na určitý obvod.
Mám za to, že při zdělávání zákona jazykového bylo vůbec na notáře zapomenuto, jakо vůbec předešlé Národní Shromáždění zapomnělo, resp. nevzpomnělo při zdělávání jiných zákonů na notářství (tak zejména nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 634, § 1., zákon ze dne 6. února 1920, čís. 116, § 5. a zákony a nařízení o reformě pozemkové).
Zbývá ještě otázka, zdali podléhají aspoň komory notářské novému jazykovému zákonu.
Komory notářské nejsou ani. úřadem ani ústavem, аni podnikem ani orgánem státním. Nevztahuje se tudíž na ně ani § 1. ani § 2. jazykového zákona, i dlužno uvážiti, zdali by nebylo možno použiti na komory notářské § 3. jazykového zákona.
Dle tohoto paragrafu jsou povinny samosprávné
úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace
přijímati podání v jazyku československém a je vyřizovati, kdežto povinnost přijímati podání v jiném než
v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jiný jazyk ve schůzích a poradách mají tyto instituce za podmínek § 2.
Komory notářské nejsou samosprávné úřady; samozřejmo, že nejsou též zastupitelské sbory, zbývá tudíž třetí pojem: veřejná korporace. Jesť notářská komora veřejnou korporací?
Notářská komora dle § 127. n. ř. pozůstává z předsedy a určitého počtu členů, volených sborem notářským. Sbor notářský jsou všichni notáři určitého obvodu sborového soudu, resp. několika sborových soudů. Jest tedy komora notářská výborem sboru notářského, jenž jest povolán dle § 135. n. ř., аby dohlížel na chování se notářů a kandidátů notářských, vykonával kázeň vůči nim, sprostředkoval při nedorozumění a sporech mezi notáři, rozhodoval o stížnostech v případech zákonem vytčených, podával návrhy a dobrá zdání ve věcech zákonodárství, spolupůsobil při obsazování míst notářských, obstarával domácí záležitosti a svolával sbor notářský.
Funkce komory notářské jest podobná funkci výboru advokátní komory, kdežto komoře advokátní odpovídá sbor notářský. Následkem toho není komora notářská samostatnou právnickou osobou, není korporací, nýbrž korporací mohl by býti zván nejvýše celý sbor notářský, jehož orgánem správním a dohlédacím jest komora.
To jde také z toho, že není v notářském řádu žádného ustanovení o tom, kdo by podpisoval soukromoprávně listiny za komoru.
Není-li však notář orgánem státním a nejsou-li komory notářské veřejnými korporacemi, pak nevztahuje se na mě jazykový zákon.
Poněvadž však § 9. jazykového zákona zrušeny byly veškeré předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918, zrušeny jsou i předpisy jazykové obsažené v § 12. a 13. n. ř., resp. 62. a 78. n. ř. a poněvadž dále jazykový zákon na notáře a komory notářské se nevztahuje, nastává tu ohledně notářství, a notářských komor co do jazykových předpisů — vacatio legis.
Věc ta jest veliké důležitosti, neboť následkem toho
1. není dnes stanoveno, v jakému jazyku musí, může neb nesmí notář sepisovati listiny veřejné a veřejně osvědčovati,
2. není stanoveno, jak má býti upravena pečeť notářská, a
3. jak mají úřadovati komory notářské.
— 39 — Dle mého náhledu nelze tu nápravu zjednali prováděcím nařízením k jazykovému zákonu, poněvadž jazykový zákon vůbec na notářství se nevztahuje a nelze prováděti něčeho, co není zásadně stanoveno jazykovým zákonem.
Doplniti jazykový zákon bude asi stěží možno, poněvadž dle § 33. ústavního zákona ze dne 29. února 1920, čís. 121. jest třeba ke změně ústavní listiny a jejich součástí, mezi něž náleží i jazykový zákon, třípětinové většiny všech členů každé sněmovny. Doplněk zákona dlužno ale zajisté pokládati za změnu.
Nezbývá tudíž než upravit i otázku jazykovou ohledně notářů a komor notářských zvláštním zákonem neb nařízením celé vlády aneb snad legálním extensivním výkladem jazykového zákona.
Tak se opět jednou ukázalo (jak správně k tomu některé politické strany poukazovaly), že překotné vydávání tak důležitých zákonů není k prospěchu ani obecenstva ani státu a plyne z toho opětně poučení, že při zdolávání důležitých zákonů třeba jest, aby slyšeni byli i praktičtí právníci, což, kdyby se v tomto případě bylo stalo, nebyl by se jistě přihodil takový — lapsus calami.

Citace:

KUBEŠ, Vladimír. Učitelova zkáza. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 34, s. 410-411.