NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 99.

Pro zločin loupeže je lhostejno, že napadená osoba neměla při sobě věcí, k jichž násilnému odnětí útok směřoval.
(Rozh. ze dne 25. října 1919, Kr I 468/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných R. T. a Jaroši. P. do rozsudku krajsk. jakožto výjimečného soudu v Plzni ze dne 18. srpna 1919, jímž uznáni byli vinnými Rudolf T. zločinem loupeže podle § 190 tr. z. a Jaroslav P. zločinem spoluviny na loupeži dle §§ 3 a 190 tr. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
Obě zmateční stížnosti brojí s hlediska § 281, č. 9 a), pokud se týče i § 10 tr. ř. proti odsouzení obžalovaných pro zločin loupeže dle § 190 tr. z., pokud se týče pro zločin spoluviny na loupeži dle §§ 5, 190 tr. z. z důvodu, že Kateřina S. peněz, jež měly jí býti uloupeny, ve skutečnosti při sobě neměla. Šlo proto prý jen o zločin domnělý, spáchaný na předmětu nezpůsobilém. Dle náhledu zmateční stížnosti Jaroslava P. mohlo by se prý jednati nanejvýše o vydírání ve smyslu § 98 a) tr. z. Než zmatečním stížnostem nelze přisvědčiti. Již první soudce právem poukazuje k tomu, že § 190 tr. z. shledává skutkovou povahu dokonané loupeže již v tom, bylo-li osobě nějaké učiněno násilí v úmysl a, by se pachatel její neb vůbec cizí movité věci zmocnil. Loupeže dopouští se dle § 190 tr. z. ten, kdo činí násilí někomu, by se zmocnil jeho neb nějaké jiné cizí věci movité; jest tedy třeba ku splnění skutkové povahy zmíněného zločinu dvojí náležitosti: násilí činěného v úmyslu zmocniti se movité věci toho, na nějž se útočí, nebo movité věci jiné třetí osoby. § 190 tr. z. vyžaduje toliko úmysl zmocniti se cizí movité věci; není třeba, by bylo dosaženo tohoto úmyslu, není tudiž dále třeba, by tu byly předpoklady dosažení tohoto úmyslu, by ten, na nějž útočí pachatel, také skutečně měl věc, jíž se chce pachatel svým násilím zmocniti. Jest nerozhodno, z jaké příčiny nebylo dosaženo naznačeného úmyslu, zda snad jen proto, poněvadž osoba napadená předmětu, jenž měl by býti uloupen, při sobě neměla. V přítomném případě přichází však dále v úvahu, že předmět, jejž obžalovaní zamýšleli uloupiti, skutečně existoval, že by byl i v držení Kateřiny S., kterážto peněz jen náhodou při sobě neměla, kdyby je nebyla z opatrnosti doma nechala. Tím liší se přítomný případ od případu ve zmateční stížnosti Richarda T. uvedeného, kde domněle smrtelná rána zasazena byla pachatelem mrtvole. V případě posléze uvedeném způsobilého předmětu útoku zde vůbec nebylo, ježto vražda může býti pojmově jen spáchána na osobě živé. V případě, o nějž tuto jde, však ku dokonání loupeže jen proto nedošlo, že S. peníze, skutečně existující, náhodou při sobě neměla. Nebyla proto Kateřina S. sama o sobě objektem k oloupení absolutně nezpůsobilým, nýbrž nastaly jen nahodilé okolnosti, které v konkrétním případě dosažení cíle obžalovaných bránily. Jimi bylo podniknuto vše, čeho ku skutkové povaze zločinu loupeže bylo zapotřebí; loupež za jiných okolností, kdyby totiž náhoda nebyla v to přišla, mohla býti i ve smyslu §§ 192, 194 tr. z. dokonána a právem bylo proto na skutek obžalovaných § 190 tr. z. užito. Pokud se týče ostatně skutkové povahy loupeže dle § 190 tr. z., nezáleží vůbec na tom, jak již shora bylo naznačeno, zda tu skutečně jest předmět, jehož se chce pachatel zmocniti: stačí, když existuje pouze v představě pachatelově a tento činí násilí, by se jím jeho zmocnil. Od zločinu vydírání dle § 98, písm. a) tr. z., k ně- muž poukazuje obžalovaný Jaroslav P. ve své zmateční stížnosti, liší se loupež tím, že pachatel chce bezprostředně svým násilím a nikoli snad vynuceným dalším jednáním toho, na nějž útočeno, zmocniti se ihned movité věci, kdežto v případě vydírání chce svým nucením teprve působiti na druhého, by mu tento opatřil předmět, jejž chce dostati. Byla-li tu pak dle toho, co shora bylo řečeno, skutečně skutková povaha loupeže, pak nemůže ovšem pouhé podřadění mírnějšímu trestnímu ustanovení § 98 a) tr. z. přijíti v úvahu.

Citace:

č. 16912. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 705-707.