Dr. Arthur Skedl, Das österreichische Civilprocessrecht. Svaz. I., str. 446; Lipsko 1900.1
V předmluvě spisovatel uznává civ. říz. s. rakouské za úplně samostatné, od něm. říz. s. značně se odchylující; tvrdí však, že nutno literaturu něm. civ. ř. důkladně seznati a sice vzhledem ku příbuzenství obou a k hist. vývinu. Účelem díla pak má býti nejen úvod ve studium processualního práva, nýbrž dílo to má hleděti ke všem theoretickým a prakticky důležitým problémům, i též praktikovi sloužiti k tomu, aby důkladně a logicky správně mohl zákona užíti. Konečně autor omlouvá se, proč nebylo užito judikatury nejvyššího soudu, pravě, že civ. ř. teprve krátký čas je v platnosti a že judikatura ta nezaujala veškeré právní obory; rovněž nebylo hleděno díla Kleinova: Vorlesungen, poněvadž prý rukopis spisovatelův byl hotov v listopadu 1899. Pokud rak. s. ř. je příbuzný, ano totožný s něm. civ. ř. s., k tomu bylo námi již jinde poukázáno;2 nicméně nepokládáme za nutné ve spisech o rak. civ. ř. všímati si snad všelikých brošur v Němcích a vůbec nedotknouti se ani znamenitých děl našich spisovatelů slovanských a specielně českých. Omluva, proč vůbec nehleděno judikatury rak. soudů, jest lichou vzhledem k mnohým zásadním rozhodnutím nejvyššího soudu, vydaným již i do listopadu 1899, konečně mohlo k znamenitému dílu Kleinovu býti přihlíženo podle postupu tisku, aneb vůbec bylo lze spis přiměřeně pozměniti, zejmena, když kusým jest.
V úvodu v § 1. pod názvem »prameny civ. ř. s.« sub. I. definuje se pojem c. ř. s. dle Wachowa; Handbuch d. C. P. R., načež sub. II. citují se jednak platné zákony, jednak průpravní práce kodifikační, civ. řád upravující, jednak všeobecně se udává, že dřívější předpisy, soudní řízení upravující,, nebyly novými zákony úplně vyzdviženy, i vypisuje se, které celistvé zákony dřívější zůstaly v platnosti, kdežto v poznámce 9., 10. všeobecně se připomíná, že též jiné zákony nepozbyly platnosti, jsouce zachovány jednotlivými ustanoveními úvodních zákonů processních (s. ř., ex. ř., org. z. a jedn. ř.). Nehledíc k tomu, že pojem civ. ř. s. patrně nenáleží do pojednání o pramenech, zasluhoval by starý, po více než 100 let plativší s. ř. aspoň zmínky jako pramen nového c. ř. s.; mimo to min. nařízení, která mají nové processualní zákony doplniti, jsou citovány a vypočtěny velmi kuse a povšechně.
V § 2. vypisuje se opětně účel civ. říz. a několika slovy i nesp. řízení. Z pojmu, účelu civ. ř. a vzhledem na osoby v něm jednající ukládá si spisovatel za úlohu vyložiti: I. zásady civ. ř. s. ovládající; pakjednati II. o stranách, III. o vedlejším intervenientu, IV. o soudu, V. o skutkové povaze sporu a to: a) o jednání stran a jich process. obmeškání, b) o jednání soudním, c) o jiných příhodách process. moment tvořících, VI. o formálním processním řízení. — Přihlédneme-li k tomuto rozdělení, musíme je prohlásiti jednak za kusé, jednak za sobě odporující. Kusým jest jednak proto, že nevykazuje po způsobu systémů Otta, Plancka, Wacha, Ullmanna a j. oddíly vypisující pojem a druhy řízení, ani poměr civ. ř. ku právu materielnímu, k řízení administračnímu (o tom slibuje se dle pozn 1. pojednati v odd. IV., ač to tam nenáleží), k řízení trestnímu a smírčímu. Nelze tušiti, kde se pojednati míní o časových a místních mezích zákona. Literatuře nevykazuje systém ten žádný zvláštní odstavec, tím méně modernímu zákonodárství zemí sousedních, ba ani civ. řádu německému, ačkoli literatura jeho cituje se do nejmenších detailů. Dále slušelo by v systematickém díle pojednati o výkladu zákona a kritice textu, zejmena pokud soudy jsou vázány jednak min. nařízeními vydanými praeter ano i contra legem, jednak vydanými judikáty nejvyššího soudu, jednak officielně vydanými formuláři, často znění zákona podstatně měnícími. Rovněž tento systém sobě odporuje proto, poněvadž sub I. jedná o zásadách process. práva, aniž by dříve pojednal o faktorech při řízení tom důležitých, totiž o soudu a stranách, neboť tito musí býti dříve známi, nežli seznáme zásady, jimiž se mají říditi. Mezi zásad v process. práva počítá se řízení kontumační, opravné, ano i soudní příslušnost.
V I. oddílu spisovatel líčí zásady civ. říz. soudního, a sice v § 3. materiální právo soudu říditi spor. Na str. 7. praví, že nový civ. řád a contr. starých řádů soudních přijal za zásadu vypátrání materielní pravdy, a různými obraznými popisy líčí moc soudce ve sporu vůči dřívější moci stran. Sub II. (str. 10.) odvozuje z principu zjištění materielní pravdy zásadu officiální, pokud se týče materielní právo soudce říditi spor; vykládá různá literární mínění vyslovená brzo před vydáním a nyní po vydání nového civ. ř., i opíraje se o theorii Wacha, že nárok žalobou k platnosti přiváděný jest nárokem na ochranu právní, tvrdí, že následkem jeho jest povinností soudu, podle pravdy zjistiti skutkový stav věci. Vypisuje pak demonstrativně jednotlivá zákonní ustanovení poskytující soudci řízení sporu, zejmena §§ 180., 182., 183., vytýká, jak myslíme, správně neodůvodněnost výjimky § 183. od. 2., jíž zadními dvířky disposice stran zavedena. Případy materielního řízení sporu soudcem jsou podány velmi kuse, neboť schází mimo jiné případy § 181. od. 2., právo předsedy vytknouti odpor v přednesení stran se spisy, jakož i vytknouti pochybnosti v příčině nepřípustnosti pořadu práva, nepříslušnosti nezhojitelné prorogací, litispendence, rei iudicatae, dále případy čl. XI. č. 5., XXXVIII. úv. p. k c. ř. s. Opatření listin dle § 183. čís. 3. c. ř. s. není (jak spisovatel v pozn. 26. praví) důkazem ku zajištění, nýbrž informací.
V § 4. v VI. odstavcích vyličují se některé případy formálního práva soudu říditi spor, a to zájmena v příčině zápovědi dobrovolného odročování roku a prodlužování lhůt stranami, právo sloučili jednání o více samostatně k platnosti přiváděných nárocích, přerušili řízení z moci úřadu; připojuje se, že i v řízení exekučním officiální zásada jest provedena. — Tento popis jest necelý, neboť nečiní rozdílu mezi právem soudce, totiž samosoudce neb předsedy senátu, a právem senátu; nevypisuje zejmena právo předsedy zahajovali jednání, udíleli slovo, odstranili nedostatek řízení přípravného a nedostatky při provádění důkazů, prohlašovali zakončení jednání, usnesení a konečné rozhodnutí, ustanovili event. nový rok, vyloučili strany i zástupce z osobního jednání. Kdežto prospěšnost vyloučení disposice stran v příčině roků a lhůt jest doložena na str. 18 v pozn. 2. všemi pro i proti uvedenými náhledy do nejmenších podrobností, spisovatel opět v málo řádkách textu uvádí náhled osnovy a zákonodárných kommissí. Do § 4. nenáleží odst. VI. o off. zásadě v exekučním řízení, ježto toto předpokládá právoplatné rozhodnutí sporu; výminky z této zásady se neuvádějí.
V § 5. nadepsaném: Podpůrčí povinnost stran sporných vypisuje se velmi povšechně a kuse (§ 82., 312. c. ř. schází) právo dotázek § 184., povinnost udati pravdu § 178., konečně povinnost vydali listiny dle § 303. a ohledání věci dle § 369. c. ř. s. Nenáleží sem povinnost ediční osob třetích a kritika její.
§ 6. nadepsán »Jednolitost řízení«. Spisovatel správně tvrdí, že zásada snahy po materielní pravdě sebou přináší, aby se hledělo na vše, co důležitého za sporu předneseno; celé jednání až do konce tvoří jeden celek. Vysvětluje dále, že v §§ 179. od. 1., 181. od. 2., 275. od. 2., 278., 279. c. ř. s. není obsažena zásada praekluse, nýbrž toliko úmysl znemožnili zavlečení. Konečně uvádí několik případů praeklusí processualních a několik soukromoprávních. Z obsahu § 6. plyne, že spisovatel asi zapomněl, že chtěl jednali o jednolitosti řízení; jednolitost a materielní pravda nejsou totožný. Ustanovení o praeklusi dle § 179. a útratách zajisté sem nenáleželo, nýbrž spíše o nemožnosti libovolně odročili jednání; stačilo popsali, jak zákon jednolitost tu upravuje, a jaké výjimky z toho stávají, které jsou na str. 36. uvedeny.
V § 7. spisovatel pojednává opět v VI. odstavcích o soudcovském volném uvažování důkazu; a sice v odst. I. vysvětluje ve smyslu § 272. toto volné uvážení soudcovské a vztahuje správně též na důkaz znalecký, což praxe nečiní. V odst. II. uvádí doklady toho, jak volné soudcovské uvážení v civ. ř. s. upraveno a některé toho výjimky. Při tom bylo by bývalo vhodno, vytknouti rozdíl mezi neuposlechnutím příkazu §§ 182. a 184. a onoho § 381., neboť v oněch strana se neupozorňuje na event. přísahu, v těchto ano. Vynechán dále případ § 498. od. 2. c. ř. s. V příčině následků dle čl 37. obch. z. schází zmínka o tom, zda ohledně obchodních knih úplně vyloučeno užití c. ř. s., či zda platí vedle obchodního zákona. V pozn. 9. na str. 40. schází citace velmi podrobného pojednání Beckova 10. Abhandlungen o § 273. c. ř. s. — V odst. III. spisovatel obšírně vykládá, že zásadě volného uvážení důkazu odpovídá též nahrazení přísah stran přísežným jich slyšením; zdá se, že tu opět zapomněl, že chtěl pojednali o volněny uvažování důkazu a ne o přísežném slyšení stran. Nesouhlasíme, že ustanovení § 377. od. 2. c. ř. s. věty 1. jest výhodným; značné obtíže a nedůslednosti s tím spojené objevují se zejmena v řízení odvolacím, ježto ani následkem zrušení rozsudku I. stolice nemůže nastati výjimka z § 377. od. 2. věty 1.; §§ 178. a 182. tu neprospívají. Vůbec nesdílíme náhledu spisovatelova, že přísežný výslech stran je spřízněn s německoprávní přísahou a že jest zaveden ve prospěch zásady volného uvážení důkazu, spíše tvrdíme, že jest jen následkem vyloučení disposice stran s processem, naznačeného v bagatelním řízení a v předešlých osnovách civ. řízení soudního, i provedení zásady materielního řízení sporu soudem. — V odst. IV. vypisuje se co další konsekvence volného uvažování důkazu ustanovení §§ 266, od. 3., 267. a 491.; ohledně novot v řízení odvolacím schází citace obmezení § 482. od. 2. c. ř. s. — V odst. V. vyličují se výjimky z volného uvažování důkazu či t. zv. pravidla průvodní, zejmena v příčině listin; tu však příliš úzce definuje se pojem § 292. c. ř. Rozhodně nelze na str. 46. schvalovati tvrzení převzaté z pojednání Schulzova, že právní účinek listiny soukromé nastává teprve odevzdáním desíinatáři neb jeho zmocněnci. Což smlouva trhová v jednom vyhotovení zřízená a u prodávajícího se nalézající, aneb testament ve spisech zůstavitele nemají právního účinku? — V VI. odstavci konečně spisovatel tvrdí, že theorie volného uvažování důkazu přivodila modifikaci a obmezení přísného rozdělení břemena průvodního. Nehledě k tomu, že pojednání o břemenu průvodním nenáleží do odstavce o volném uvažování důkazu, nesouhlasíme se spisovatelem, že jest nerozhodnou otázka dle nového civ. ř. s., kdo má dokazovati, neboť tento c. ř. s. na mnohých místech osobu probanta vyznačuje, srov. §§ 297., 308. od. 2., 312. od. 2., 396. a j.
V § 8. spisovatel jedná »o ústnosti a písemnosti«, vypisuje světlé stránky oné, udává však dále, že přílišná ústnost jest nepřítelem zjištění pravdy, pročež jí musí napomáhati písemnost. — Veřejnosti řízení, popsané v pozn. 3. (str. 51), slušelo vykázali zvláštní odstavec. Při tom nejsou ani vypsány všechny případy vyloučení veřejnosti, schází zejmena případ řízení přípravného, řízení exekučního. Veřejnost jednání a veřejnost spisů jsou pojmy zcela různé.
Co se týče písma dělí spisovatel pojednání své na: A. Písmo jako koncentrační prostředek, a B. Písmo sloužící ku zjištění (fixování) látky projednací. V prvním pododdílu pojednává o tom, že k tomu, aby projednání sporu mohlo jednolitě předsejíti, jest třeba přípravných spisů, jež civ. ř. připouští. O přípravných spisech, ač v mnohém ohledu tohoto svého rázu pozbývají (srov. § 468., 482. c. ř. s.), řízení odvolacího a dovolacího se nezmiňuje. Při tom zajisté nenáleželo uvést do tohoto oddílu celou literaturu o prospěšnosti 1. roku a o tom, co jest jeho předmětem. Dále jedná spisovatel o námitkách uváděných v theorii proti řízení přípravnému, avšak spůsobem nepoměrně obsáhlým (10 str. a 31 pozn.). Tu nejlépe pociťujeme nedostatek citace díla Kleinova »Praxis«. S nadpisem (ad A.) konečně nekryje se pojednání sub. III. o tom, že provedení důkazu soudcem dožádaným neb z příkazu činným nelze schvalovati se stanoviska vypátrání materielní pravdy, bezprostřednosti a koncentrace. Sub B. vypisují se příliš rozvláčně výhody a námitky proti protokolování vůbec, pak způsob protokolování, i nebezpečí plynoucí ze špatného porozumění předpisům o protokolování. Pojednání o skutkové povaze rozsudku jest příliš povšechné a náleží do zvláštního odstavce. Konečně sub V. líčí se důležitost protokolu pro řízení odvolací, z čehož dedukuje se vhodnost práva stran odporovati protokolování.
§ 9. pojednává o »Řízení kontumačním« a sice i vněm prý platí zásada zjištění materielní pravdy. Bezprostřednost je obmezena zásadou písemnosti potud, pokud toho na základě jednostranného jednání stran třeba ku zjednání neb zjištění skutkové povahy potřebné pro podklad rozsudku. Řízení to nezakládá se ani na zásadách nuceného sepření se stran, ani na trestu na neposlušnost, praeklusi neb fikci doznání, nýbrž pouze na ztrátě práva stran, aby byly u soudu slyšeny; strana nemůže účastniti se dalšího vývinu sporu a zjištění povahy skutkové. V další části líčí se jednak tři hlavní případy kontumace, a sice nedostavení se k prvnímu roku, nepodání odpovědi na žalobu a nedostavení se k roku k ústnímu přelíčení po podané odpovědi, jakož i všechna práva, jichž strany mohou užiti a z jichž užití strana obmeškalá jest vyloučena, též postavení soudu v případech těch a sice velmi důkladně a podrobně. Zcela správně vytýká spisovatel přílišnou krutost § 398. od 1. c. ř. s. pro případ nedostavení se žalobce, a nedůslednost vůči daleko vážnějšímu obmeškání při 1. roku. Co se týče obmeškání dle § 399. spisovatel správně uvádí, že podklad rozsudku tvoří žaloba, její zodpovědění a připuštěné důkazy; nesprávně však tvrdí, že též nabízené důkazy, arg. § 399. slova »verfügte«. Nelze schvalovati, a nesrovnává se s §§ 482. a 491. c. ř. s. náhled spisovatelův, že nedostavení se k odvolacímu líčení má za následek pouze vyloučení právních vývodů. Tvrzení spisovatele, že právě popsané zásady kontumačního řízení platí též pro obmeškání stran v incidenčních sporech v případě § 18. a 308, zdá se nám býti příliš úzkým a kasuistickým; správněji bylo by uvésti, že mimo právě, vydané následky obmeškání během sporu může jak pro strany tak osoby třetí míti ještě různé jiné následky, jako ku př. ony jím uvedené případy, pak §§ 24., 156. od. 1., 235, 477. a j. v.
§ 10. Řízení opravné. Sub I. uvádí spisovatel (jak myslíme v této všeobecnosti nesprávně), že řízení to neovládá zásada matenelní pravdy a praekluse. Jsme toho náhledu, že ne organisace soudu (jak tvrdí spisovatel), nýbrž účelnost a bezprostřednost řízení vedla legislaci, aby v tomto ohledu samostatně opakování to (po způsobu Německé říše) nepřipouštěla. Sub n. praví spisovatel, že v stolici opravné nezkoumá se objektivní, nýbrž pouze subjektivní správnost rozsudku I. stolice, nikoli souhlas s reální skutkovou povahou, nýbrž pouze správnost vzhledem na skutkový materiál I. stolicí zjištěný. Což opakuje-li důkazy soud odvolací, doplní-li, zruší-li řízení první, aneb provádí-li doplnění v II stolici, tu zajisté zkoumá též objektivní správnost rozsudků 1. stolice? Nelze schvalovati náhled, jenž nesrovnává se s §§ 513. resp. § 463. a 272. c. s. ř., že volné uvážení důvodů průvodních je v revisní stolici absolutně vyloučeno. Sub III. spisovatel vysvětluje správně, že vzhledem k tomu, že hlavní váha leží na řízení 1. stolice, vyloučeny jsou novoty v řízení ve stol. II. a III.; v obsáhlém pak pojednání (5 str.) líčí boje theorie omovoty. Při tom nesprávně proti předpisům §§ 468. a 482. připouští v případě doplnění důkazu dle § 488. soudem, odvolacím též ve smyslu § 496. od. 3 nová tvrzení, ano i důkazy odpůrcem, zapomínaje na slova § 488. »erfölgte Beweisaufnahme« a »erfolglos angebotene«. Správně připouští ve smyslu motivů novoty v rekursu k odůvodnění tvrzení stížnosti uvedené. Sub IV. správně uvádí, že vzhledem ke způsobu jednání ve II. stolici není tu vyjma případ §§ 488. a 489. (snad též §§ 478. od. 4., 496. in fine.?) vlastně jednání ústního, zejmena ne v řízení revisním, kdež z pravidla ústní přelíčení je vyloučeno. Pojednávaje pak sub V. o tom, že německo-právní připojení k odvolání jest u nás neznámo, přimlouvá se sub VI. za něm. právní ústav odporu na místo navrácení v předešlý stav, uváděje různé toho důvody. Při tom patrně zapomíná na to, že u sborových soudů platí nucené zastupování advokáty, že strana chudá obdrží zástupce zdarma, i na praxi, která způsobem co nejpřísnějším důvody restituce v neprospěch práv. zástupců vykládá, že konečně u okresních soudů soudce má povinnost, poučiti stranu o prostředcích právních jí příslušících., V čem ale záleží navrácení v předešlý stav, a jaké jsou podmínky povoleni restituce té, nedovídáme se z tohoto de lege ferenda učiněného exkursu, a musíme se spokojiti citací §§ 146. a násl. c. ř. s.
§ 11. Nucené zastoupení advokáty. Aniž by spisovatel již tu vysvětlil, v čem záleží toto nucené zastoupení aneb aspoň poukázal na ustanovení zákona, uvádí, proč je zavedeno, i vytýká neodůvodněnost § 28. c. ř. s. vůči úředníkům fin. prokuratury, bývalým advokátům a soudcovským úředníkům do jiné kategorie služby přistouplým (srv. totéž doleji o § 27. spisu). Podivno, že se nezmiňuje o tom, že rada pensionovaný po 4 letech může se státi advokátem, zejmena však, že ustanovení § 28. jest nevhodným vůči univers, professorům eminentně přece práva znalým, již jsou zkušebními komissary všech v § 28. c. ř. s. naznačených osob jak při zkouškách theoretických, tak praktických.
§ 12. Příslušnost soudní. Především nevysvítá z pojednání spisovatelova, jakou zásadou civ. řízení jest příslušnosts oudní, ač § 12. jest pododdílem oddílu 1. o zásadách těch jednajícího. Příslušnost soudní odbývá spisovatel několika větami, právě, že soudy dělí se na kollegiální a soudy jednotlivců, kompetence že řídí se dle výše summy sporu, a hranicí že je obnos 500 zl.
V oddílu II. spisovatel jedná o stranách, a sice především v § 13. o pojmu stran. Strany definuje sub I., kde v obsáhlé poznámce (4 str. naproti 11 řádkům textu) vykládá různé náhledy theorie německo-právní v příčině tohoto pojmu. Pak vykládá sub II. dvojí postavení stran ve sporu, totiž žalobce a žalovaného; ohledně obou mohou formálně nastoupiti v rozepři aktivní a passivní společníci, materielně stávají mezi jednotlivými spornými stranami samostatné spory. Sub III. vypisuje, jak povstává vlastnost býti stranou (Parteieigenschaft), totiž doručením žaloby žalovanému a sukcessí v úlohy stran, nezmiňuje se však, kterak žalobce se stranou stává. Vypočítává pak případy, v nichž processní sukcesse nastává následkem soukromoprávního nástupnictví a ve kterých podle zákona. Ve třech dalších pododdilech konečně jedná o tom, že právo rakouské nezná vstoupení jisté osoby do sporu zahájeného vedle dosavadní strany, že vlastnost býti stranou končí sporem (patrně pravoplatným jeho zakončením) aneb definitivním vystoupením strany ze sporu, a na konec praví, že ustanovení o stranách platí též v mnohém ohledu o tom, kdo smí vykonávati práva stran, t. j. i o zákonném zástupci, zmocněnci a částečně vedlejším intervenientu.
§ 14. jedná o způsobilosti býti stranou (Parteifähigkeit). Spisovatel sub I. ji definuje (v pozn. 2.—4. vypočítává tyto subjekty). Sub II. praví, že pokud se nedostává soukromoprávní způsobilosti aneb jest obmezena, nedostává se též zcela nebo z části způsobilosti býti stranou. Sub III. uvádí, že způsobilost býti stranou jest absolutní podmínkou processuální, na niž v každém stadiu processu hleděti sluší, což odůvodňuje tím, že pro toho, kdo nemůže býti subjektem sporného práva, schází potřeba právní ochrany; jest prý tudíž proti rozsudku takovému žaloba pro zmatečnost zbytečnou i zároveň nepřípustnou, poněvadž tu strany není. K tomu jest podotknouti, že není vyloučena možnost, že takový rozsudek bude vydán a tu teprve při podání žaloby pro zmatečnost naskytne se příležitost k této hleděti. Sub IV. konečně spisovatel praví, že vytýkání nezpůsobilosti býti stranou není vytýkáním nedostatku způsobilosti ku processu; výtka ta hodila by se spíše na konec následujícího § 15., až čtenář sezná, co rozumí se způsobilostí processní.
§ 15. vypisuje způsobilost processní, a sice A) její podstatu. Spisovatel sub I. definuje způsobilost tu ve smyslu § 1. civ. ř. s., a rozlišuje ji od způsobilosti postulační, t. j. dáti processním jednáním relevantní formu; i vypisuje, kterým processně způsobilým stranám této poslední způsobilosti se nedostává. Sub II. praví, že způsobilost processní řídí se sice dle předpisů práva občanského, není však pojmem práva toho Podmínkou způsobilosti processní jest prý způsobilost disposiční (Dispositionsfähigkeit), již Ušiti sluší od oprávnění disposičního (Dispositionsbefugniss) a líčí poměr těchto dvou pojmů k způsobilosti processní. Sub III. srovnává způsobilost processní se způsobilostí, zavázati se právním jednáním soukromoprávním. Sub IV. vypočítává jednak osoby úplně k processu nezpůsobilé, jednak obmezeně nezpůsobilé; podrobně popisuje pak processní způsobilost kridatáře a manželky obchodníkovy. Sub V., praví, poněvadž ten, kdož je samostatně k závazkům nezpůsobilý, není processně způsobilým, také je vyloučeno vedení sporu jím po zmocnění neb schválení zákonním zástupcem, a tento, ačkoli dle občan, práva jako zmocněnec osoby třetí tuto může zavázati, nemůže jako zástupce ve sporu nastoupiti. Konečně spisovatel sub VI. líčí způsobilost cizinců ku processu. § 16. B) jest věnován předpisům o zákonném zastoupení. Právo zastupování zakládá se na vůli zákona a ne na vůli zastoupeného: zastoupení zák. je nutnou náhradou nedostávající se způsobilosti k závazkům. Občanské a veřejné právo obsahují předpisy o tom, kdo je zástupcem osob k processu nezpůsobilých. Zákonný zástupce musí, aby mohl processualně účinně jednati, vykázati legitimationem ad processum. On není stranou, nýbrž zástupcem, ač předpisy o stranách bývají též naň užívány; jeho jednání pokládá se za jednání strany, a mají pro ni účinek, sám ručí za útraty ve smyslu § 49 c. ř. s., jej stihají tresty za urážky jím spáchané.
Předmětem § 17. C) jest pojednání o nedostatku processní způsobilosti neb zákoného zastoupení. Spůsobilost stran k processu resp. řádná legitimace zákonných zástupců, dí spisovatel, jest podmínkou právoplatného založení sporu, což platí pro veškerá processualní jednání stran i soudu při ústním přelíčení, i mimo ně, pročež nedostatek způsobilosti processní aneb zákonného zastoupení možno v každém stadiu sporu, i ve vyšších stolicích stranou vytýkati, aneb i z moci úřadu k němu přihlížeti. Netřeba tuto nezpůsobilost a tento nedostatek namítati, nýbrž sluší z moci úřadu na obojí hleděti. Processní jednání osobami aneb proti osobám processně nezpůsobilým, anebo zástupci neb proti zástupcům dle zákona nezřízeným postrádá právního účinku processního, může však dle § 6. dodatečně býti spraveno. Spisovatel dále vykládá, jak na nedostatek ten hleděti-sluší při vyřízení žaloby (§ 7.), o jednáních, jež výjimečně osoba k processu nezpůsobilá aneb zástupce neoprávněně legitimovaný předsevzíti jest oprávněn, konečně o následcích nezpůsobilosti tohoto nastalé během sporu (§§ 8., 158). Poněvadž vědecké dílo není nějakým encyklopaedickým přehledem literatury, bylo zbytečné citovati, (jak se ku př. stalo na str. 170 v pozn. 10) až 18 spisovatelů tutéž myšlenku pronesších.
V §§ 18. až 21. spisovatel seznamuje čtenáře s pojmem společenství v rozepři, a sice v § 18. s pojmem, v § 19. společenství formelního a materielního, v § 20. s t. zv. jednolitým (einheitliche) společenstvím, konečně v § 21. se vznikem a zánikem společenství v rozepři. Pojem tohoto společenství vykládá jako spojení více sporů v jeden či formelní spojení řízení následkem toho, že v úloze žalobce neb žalovaného aneb na obou stranách více osob jako společníci vystoupilo; tudíž c. ř. s. prý nezná nutného společenství v tom smyslu, že by bylo možno vynutiti vstoupení více osob v úlohu stran. Společenství dělí na 3 druhy, a sice formelní, dále materielní, konečně jednolité. Všechny tyto druhy definuje a příklady jich uvádí, avšak toliko v poznámkách. Co se týče formelního společenství v rozepři (§ 19) praví správně, že tato pouze zevní konnexita nemůže míti materielně processualní vliv na řízení, nýbrž pouze formelní t. j. v příčině nakládání s nároky těmi; i uvádí toho příklady. V dalším vykládá, že formelní společenství nemá vlivu na materielní právní poměry společníků; líčí, jaký vliv ono má na žalobu, jednání o ní a rozsudek, na doručení vyřízení vydaných společníkům během jednání, i uvádí, že každý společník jest oprávněn poháněti spor s účinkem též pro ostatní strany. V příčině materiálního společenství má místo jak zvláštní soud § 99. j. n., tak spočítání nároků dle § 55. j. n., a může býti užito předpisu § 97. c. ř. s.; ale jinak prý ani materielní ani formelní společenství v rozepři nemá žádného vlivu na processualní a soukromoprávní postavení jednotlivých na sobě nezávislých společníků (s jistou výjimkou, str. 194). V § 20. konečně spisovatel vykládá pojem jednolitého či nerozlučného společenství v rozepři, pravě, že principielně i tu platí, že každý společník jedná pro sebe ve vlastním zájmu následkem svého práva na svůj účet, nicméně vzhledem k tomu, že rozhodnutí musí býti stejné, musí jeho jednání a opominutí býti posuzováno s ohledem na jednání a opomenuli ostatních společníků. Dále vypisuje důsledky těchto vzájemných vztahů, jevících se v ustanovení § 14., 15. od. 2. v příčině navrácení v předešlý stav (v pozn. 4. též § 402. od. 2. c. ř. s.). Brojí pak proti náhledu v literatuře hájenému že se jedná o zastoupení jednoho společníka druhým. Líčí účinky aktivního súčastnění se všech společníků na vedení processu. Pak popisuje, jak dalece jednolité rozhodnutí má vliv na postup řízení a sice v příčině přerušení řízení, klidu, zcizení a postupu věci sporné, je-li tu více společníků Konečně v § 21. vykládá, jak vzniká a jak zaniká společenství v rozepři; při tom popisuje, jak se nakládá se žalobou, nedostává-li se podmínek k založení společenství v rozepři.
§§ 22.-25. spisovatel věnuje t. zv. hlavní intervenci; a sice líčí nejprve A pojem, B) podmínky, strany a soud sporu intervenčního, C) samostatnost processu prvního a intervenčního, a čítá sem D) též žalobu excisní či exekuční intervenci. V § 22. definuje především hl. intervenci ve smyslu § 16 c. ř. s. a dělí ji na hl. i. o věc a o právo. Účelem hl. intervence jest nabytí rozhodnutí proti oběma stranám. Nároky žalobní ve sporu intervenčním mohou přes identitu práv žalobních býti různými, není tu společné žaloby, společného sporu, nýbrž spojní žalob resp. sporů, na základě jehož povstává jednolité společenství dle § 14. c. ř. s. s jistými odchylkami. Za podmínky hl. int. uvádí v § 23. existenci sporu mezi oběma mtervenčně žalovanými v příčině nároku přiváděného k platnosti žalobou intervenční. Spor musí býti zahájen. Doručení intervenční žaloby musí se státi v čas zahájení prvního sporu. Vzetí první žaloby zpět nepřekáží tomu, aby se v intervenčním pokračovalo Žaloba intervenční se nepřipouští, pakli ohledně nároku, na nějž se hl. intervence vztahuje, vydán právoplatný dílčí rozsudek aneb řízení ohledně něho právoplatně zastaveno a úlohy žalobní v jedné osobě spojeny. Přistoupení jako vedlejšího intervenienta ve sporu dřívějším třeba dle § 20. c. ř. s, nevylučuje intervenci hlavní. Pak vyličuje, kdo může býti žalovaným v intervenčním sporu, a sice v případě pravidelném aneb nastane-li singulární neb univers, sukcesse ve sporu prvním, aneb přistoupí-li v prvním sporu původně neb později společníci v rozepři aneb vedlejší intervenient. Dále jedná o doručení žaloby intervenční a konečně naznačuje soud, u něhož žaloba intervenční může býti podána. V § 24. vyličuje samostatnost orvního a intervenčního sporu a důsledky toho. Zásadně mají, jak dí, rozhodnutí v obou sporech býti samostatně vydána a provedena, a může tudíž zvítězivší první žalobce přes to, že interv. spor visí, právoplatný rozsudek exekvovati, ačli hl. interventu nepřísluší právo odporu dle § 37. ex ř., neb právo na stavení exekuce dle § 42. ex. ř., aneb na pojištění nároku dle §§ 370., 378. a násl. ex. ř. Pouze tehdy, jestli intervenční spor právoplatně dříve rozhodnut, působí to na spor hlavní, neboť obě strany mohou se jeho výsledku dovolávati. Konečně spisovatel tvrdí, že intervenční žaloba chová v sobě samostatný jednoduchý nárok proti prvžalovanému, ne však proti prvžalobci, zejmena potud, pokud podmínky processualní pro hl. intervenci tu nejsou a žaloba intervenční byla doručena pouze prvžalovanému, — tím ovšem schází žalobě té nejpodstatnější kriterion — k tomu totiž nároku proti prvžalovanému směřující; vůle žalobce intervenčního musí ovšem před zamítnutím žaloby, jako žaloby intervenční býti výslovně vyjádřena. Konečně uvádí se, kdy nastati může změna interv. sporu v jednoduchý, a toho následky.
Zajisté nesprávně uvádí spisovatel v odstavci věnovaném hlavní inter věnci (sub D, § 25) též t. zv. exekuční intervenci, kterou označuje titulem Widerspruchsklage. Tuto žalobu (odporovací) definuje jako právo odporu příslušící osobě třetí proti povolené neb započaté exekuci, jež porušuje právo příslušící této třetí osobě k exekvovanérnu předmětu majetkovému; účelem je určení nepřípustnosti exekuce na jistý předmět majetkový, jest prý to záporná žaloba určovací, při čemž v ak vítězství má za následek změnu právního stavu, způsobeného povolenou exekucí, přes to nelze mluviti o žalobě na plnění (v pozn. 8. podrobně vypisuje literární hádku o povaze této žaloby). Zapomínaje patrně, že umístil žalobu tu do odstavce o hl. intervenci, líčí a uznává rozdíl obou, popisuje, v čem obě jsou si podobny; vyličuje možnost, že má osoba třetí žalovatelný nárok proti exekutu na vydání exekvované věci a důsledky z toho plynoucí, dále podání podružného návrhu určujícího soukromý nárok osoby třetí na předmět exekuce proti Sborník věd právních a státních. exekventu neb exekutu. — V tomtéž odstavci (tudíž snad počítaje ji též mezi hl. intervence) popisuje žalobu osobě třetí dle § 258. ex. ř. příslušící, ohledně níž lze užiti analogicky ustanovení platících o žalobě excisní.
§ 26. věnován jest pojednání o nominatio auctoris. Spisovatel uváděje negativně, zač ústav ten nelze pokládati, praví, že jest právem a ne povinností žalovaného. Za podmínky nominace uvádí: 1. zahájení rozepře, aniž by došlo k 1. roku, 2. spor, v němž žalovaný jako držitel nějaké věci neb věcného práva jc stihán, 5. tvrzení žalovaného, že drží alieno nomine. Vypisuje dále jednak formu, jak se provádí nominace, jednak počátek jejího působení, konečně účinek nominace. Co se posledního týče, rozeznává: A. Uzná-li auktor právní poměr žalovaným tvrzený, při čemž líčí jak a kdy toto uznání se může státi, či jak souhlas žalovaného může býti projeven. Sirdce vykládá podmínku vyloučení žalovaného ze sporu na základě návrhu k tomu směřujícího. Dále pojednává o tom, jak a kdy třeba svolení žalobce, a jak tento může odporovati návrhu na sproštění žalovaného, dále o účinku usnesení sprošťujícího žalovaného žaloby jak na spor tak na útraty, jakož i o tom, jak soud se na tomto usnesení usnáší; konečně líčí následky nedostavení se žalovaného k 1. roku v příčině nominace auktora, a následky osvobození žalovaného od žaloby vůči auktorovi. B. Nedostaví-li se auktor k prvnímu roku, aneb popře-li tvrzení žalovaného neb odepře-li vyjádření, nastávají účinky materielního práva § 24. od. 1., 2. c. ř. s.; při tom spisovatel vypisuje poměr auktora ku sporu tomu. C. Uzná-li dostavivší se auktor poměr právní žalovaným tvrzený, není-li však ochoten spor převzíti aneb nesvoluje-li k tomu žalovaný, čehož následky se líčí.
§§ 27.—31. věnuje spisovatel pojednání o t. zv. dobrovolném zastoupení, gewillkürte Vertretung, a sice § 27. A jedná o zmocněnci procesním, § 28. B o procesním zmocnění, § 29. C o nedostatku plné moci, § 30. D o mnohosti zástupců, § 31. E o t. zv. pomocnících (Beistandschaft). — Co se podrobností týče, pojednává spisovatel v § 27. především o tom, kdo může býti zastupován, o účinku tohoto zastoupení vůči zmocněnému a sice v příčině jednání a zavinění zmocněncova. Praví, že pro poměr zmocněnce ku zmocněnému rozhoduje civilně právní poměr, kterýž je pro spor potud důležitým, pokud působí na vznik, trvání a obsah zmocnění. Pojednav pak o výminečných případech, kdy strany jsou povinny k osobnímu jednání, přichází k stati o absolutním donucení stran, dáti se advokáty zastoupiti (absoluter Anwaltszwang), u sborových: soudů první a všech vyšších stolic. Při tom líčí následky dostavení se stran bez advokátů, jak nedostatek ten při podáních se napravuje vůbec, zejmena zemřel-li advokát aneb stal-li se nezpůsobilým; vypisuje zmatečnost neadvokátem předsevzatých process. úkonů a přivádění jí k platnosti. Dále zmiňuje se o tom, pokud strana sama vedle advokátů během jednáni může se vyjadřovati, doznání a skutková jeho vyjádření ihned odvolati; konečně jedná se o zastoupení fin. prokuraturou. V dalším odstavci vypočítává 13 objektivních a 3 subjektivní výjimky z nuceného zastoupení advokáty. Rozdělení prvnější dalo by se zjednodušiti; mimo to bylo lze též aspoň hlavními rysy učiniti zmínku o právech a povinnostech advokátů, i vypsati postavení notářů ve sporu, jakož i veřej, agentů (nestačí zajisté poukaz v poz. 55 na nějaký článek v Not. Ztg. a uvedení notářů jako subjektivně ale § 28. od. 1. c. ř. s. osvobozených od zastoupení advokátského). Dále spisovatel jedná o relativním donucení dáti se zastupovati, pak o tom, ne stává-li zastoupení nuceného; vypisuje, kdo může jako zástupce vůbec vystoupiti, zejmena v řízení bagatelním a před živ. soudy; připojuje k tomu pojednání o známých pokoutnících a o zástupcích nezpůsobilých k srozumitelnému se vyjádření. Tu pak nelze schvalovati tvrzení spisovatele (poz. 77.) že advokát má se tehdy pokládati za nezpůsobilého k srozumitelnému se vyjádření o předmětu sporu aneb ústnímu jednání, není-li mocen zemského jazyka, jehož se při předneseních stran z pravidla u soudu užívá, — takovéto luštění palčivé jazykové otázky neodpovídá zajisté intencím § 185. c. ř. s. Konečně sp. jedná o obmezení stran, samostatně spor projednávati; nejsou-li způsobilé srozumitelně se vyjádřiti o předmětu sporu, o následcích neuposlechnutí příkazu dle § 185. c. ř. s., podivnou náhodou též o zmocněncích pro doručení, a sice o pojmu a jich úkolech, kdy straně zřízení jičh může býti nařízeno, též o poštovní plné moci, ač by o těchto obou správněji pojednati bylo v odstavci o doručování.
§ 28. B obírá se processní plnou mocí, a sice jejím základem a pojmem, objemem dle § 31., účinkem úmrtí neb nezpůsobilosti zastoupené processní strany nebo změny jejího zákonného zastoupení na process. plnou moc. Uvádí, že processní plná moc jest korrelátem sporu, ve kterém platí nucené zastoupení advokátem; v ostatních sporech strany mohou vydati specielní plnou moc, jejíž obsah řídí se občanským zákonem. Další oddíl stati věnován zániku plné moci a účinku toho vůči zastoupenému i odpůrci, specielně odvolání plné moci a povinnostem advokáta v tomto případě; další odstavce jednají jednak o tom, že zmocnění k zřízení processní plné moci sluší posuzovati dle civ. práva, o formách zmocnění a výkazu udělení plné moci u soudu sborového a okresního, dále o tom, kdy třeba tento výkaz podati, o formě plné mocí a průkazu její pravosti. Poslední dva odstavce konečně seznamují čtenáře s předpisy o nahrazení aktu zmocnění aktem soudním, zejmena v příčině stran chudých, opatrovníků ad actum, zmocněnců k doručení a v případě doručení osobám třetím dle §§ 102., 105. c. ř. s., konečně se zákonnou praesumcí vůle chtíti někoho zmocniti, obsaženou v § 98. c. ř. s. — V § 29. spisovatel pojednává o nedostatku plné moci, i praví, že výkaz plné moci jest absolutní podmínkou processualní, na niž soud vždy v každém stadiu sporu z moci úřadu hleděti má, a již strany vždy mohou vytýkati, aniž by to musely dokazovati, při čem soud není vázán průvodními pravidly; nedostatek ten působí i po skončení sporu a může žalobou pro zmatečnost býti přiváděn k platnosti. V dalším líčí různé účinky nedostatku plné moci. Napotom pojednává o formě, době a objemu, jak jednání nezmocněného mohou býti dodatečně schválena. V posledním pak odstavci poukazuje na výjimečné případy, v nichž ku předsevzetí jistých nutných procesních jednání připouští se zastoupení bez zmocnění, při čem vykládá podmínky a formu rozhodování o těchto jednáních; konečně vypisuje, jak následky uposlechnutí a neuposlechnutí vyzvání ku ratihabici, i povinnost náhrady škody, jež z toho plyne vůči neoprávněnému zmocněnci,
V § 30. D spisovatel podrobuje rozboru případ ten, nastupujeli více zmocněnců. Jedná o způsobu, jak smí jednati více zmocněnců, jsou-li zmocněni společně a je-li každý zmocněn samostatně, pak o náhradě útrat v případě zastoupení více advokáty a o případě společného zmocněnce pro společníky v rozepři a pro stranu a intervenienta. V § 31. konečně zmiňuje se o tom, že našemu právu nejsou známi německoprávní pomocníci (dle § 90. něm. c. ř.), a že nepřipouští se podcpsání podání stran bez plné moci, ani vystoupení vedle strany bez její plné moci.
Co se týče rozdělení látky další, nemá autor šťastné ruky: chtěltě dle nadpisu v oddílu třetím pojednati o vedlejším intervenientu, avšak cituje co pododdíl § 35. též opovědění rozepře, ač ono přece není vedlejší intervencí; správněji by byl učinil, kdyby byl z oddílu II vyloučil pojednání o nominaci auktora a zmocněncích, a spojil je v jeden oddíl s vedlejšími intervenienty a s opověděním rozepře. — Co do podrobností věnuje § 32. pojednání o podstatě a podmínkách vedlejší intervence. Definuje tuto co samostatné súčastnění se osoby třetí na sporu mocí vlastního práva ve vlastním jméně a na vlastní účet; intervenient není stranou, ani jejím zástupcem, ani plnomocníkem (co se týče opačných náhledů v literatuře, uvádí jich v poz. 4. nadbytkem celých 18!). Pak vykládá, jaký zájem musí brát intervenient na vítězství strany, k níž přistupuje. Dále jedná o vlivu rozsudku vyneseného mezi stranami na poměr vedlejší intervence, a vypisuje především, jaký může míti vliv poskytnutí neb odepření žádané ochrany právní na právní sféru osob třetích. Potom líčí účinky uspokojení nároku, o němž uznáno, že ochrany potřebuje, na právní sféru osob třetích; konečně tvrdí a uvádí toho doklady (1 — 5), že nárok ochrany vyžadující tvoří skutkový podklad pro ztrátu aneb ohrožení práva resp. pro vznik povinnosti osob třetích. V posledním odstavci stati pak vykládá, že je-li tu pro třetího intervenčniho zájmu, má právo přistoupiti jako vedlejší intervenient ku oné straně, na jejíž vítězství právní zájem má. Vedlejší intervenient může přistoupiti ku sporu od doby jeho zahájení až do skončení ve všech stolicích; i popisují se jednotlivá stadia sporu, kdy se tak státi může, zej měna zdali se vedl. intervence připouští při žalobě navzájem, při prozatímním návrhu určovacím a námitce kompensace, i tvrdí se, že v řícení upomínacím a exekučním, vedl. intervence místa nemá, ovšem ale v rozhodčím, ano též incidenčním dle § 308. c. ř s.
Další § 33. jest věnován vlastnímu pojednání o přistoupení vedlejšího intervenienta, a sice především o způsobu, jakým přístup se děje, o významu a následku jeho, o právu stran, podali odpor proti ohlášení přístupu vedl. intervenienta a žádati za jeho zamítnutí; o tom, jak a v jaké době to lze navrhovati. Sp. praví, že návrh na zamítnutí prohlášení vedlejšího intervenienta tvoří mezitimní spor mezi ním a stranou přístup popírající; jedná dále o příslušnosti soudu ku rozhodnutí tohoto sporu, o způsobu, jak spor ten se rozhoduje vůbec a jak tehdy, vzata-li během intervenčního sporu žaloba původní zpět, o právoplatnosti rozhodnutí vůči stranám, jakož i o tom, že odpírají-li strany obě přípustnosti intervence, mají v tomto mezisporu postavem společníků v rozepři. V posledních dvou oddílech jedná o tom, že mezisporem se hlavní nestaví, že však může býti nařízeno přerušení, konečně o následcích jak návrhu na zamítnutí vedlejšího intervenienta, tak i právoplatného vyhovění tomuto návrhu, — V § 34 C. sp. seznamuje I čtenáře s právním postavením vedlejšího intervenienta. Praví, že tento musí převzíti spor v tom stadiu, ve kterém v čas přístupu se nachází; při čemž podrobně vypočítává jednání, k nimž vedl. intervenient oprávněn jest, a ku kterým není. Na doklad toho, že jednání vedlejšího intervenienta může býti též v odporu s jednáním strany, a v jaké formě se tak může státi, uvádí (v poz. 4. str. 391) neméně než 27 spisovatelů pro et contra. Nejasně tvrdí, že právní povaha intervenienta § 19. a 20 c. ř., jest stejnou. V dalším odstavci uvádí jelikož intervenient jest samostatným účastníkem na sporu, že pro rozhodování incidenčních sporů povstalých mezi ním a jeho odpůrcem na základě jeho processní činnosti, je důležito právní a faktické postavení jeho a nikoli strany. Pále jedná o otázce útrat v případě nastoupení vedlejšího intervenienta; pak praví, že každá strana může vedlejšího intervenienta jmenovati svědkem a provádí toho důsledky. Není správno, že nečiní rozdílu mezi vedlejším intervenientem dle § 19. a 20. c. ř. s., což platí zejmena v příčině povinnosti ediční dle § 308. resp. § 307. V dalším odstavci pojednává o tom, že vedlejší intervenient má právo jednání se súčastniti, že tudíž má nejen připuštěn, nýbrž přibrán býti ku všem jednáním, nemá však povinnosti jednati Pak jedná o postavení vedlejšího intervenienta ve sporu advokátském. Dále vykládá, že vedl. intervenient nikdy nemůže vymoci exekuci rozsudku: že na obou stranách může též nastoupiti více vedlejších intervenientů, a jaké je jich postavení; konečně, že vedlejší intervenient může nastoupiti do sporu na místo strany, jíž po ruce jest, čímž přestává býti vedl. intervenientem.
V posledním článku (§ 35.) sp. vysvětluje ohlášení rozepře. Praví, že na základě litisdenunciace může se vyhledávati přístup denunciata jako intervenienta jak ku založení soukromoprávních následku, tak k zamezení těchto následků podle občanského práva; vypočítává příklady toho, líčí následky denunciace pro denunciata v pozdějším sporu, jež vrcholí v tom, že strana litisdenunciací nenabývá práva na vedlejší intervenienci. Ohlášení rozepře jest prý processním jednáním, ne ale aktem ev. zahájené rozepře; i vypisuje následky jak pro stranu tak pro denunciata Konečně sp. popisuje, jakým způsobem litisdenunciace se děje, a který soud má při tom účinkovati, kdo nese její útraty, jak se nahražují; i tvrdí, že v případech, na něž sluší užiti § 931, o. z. obč. přímo nebo per analogiam (což podrobně vypisuje), litis denunciace musí se státi soudně, v jiných též mimosoudně. —
K prvnímu svazku celého díla jest připojen jednak rejstřík věcný dle pořádku abecedního, jednak rejstřík citovaných zákonů. Co do tohoto neodpovídá praktické potřebě, označovati jednotlivé zákony slovy: Geschäftsordnung, Gewerbegerichtsgesetz, Advokatenordnung, aniž by byl udán rok a den; rovněž neslouží přehledu, když seznamenání zákonů a nařízení ani není sestaveno chronologicky, nýbrž toliko dle nahodilého označení jako; Patent, kais. Verordnung, Just.-M.-Erlass a p., jak shledáváme na str. 446. Úprava díla jest velmi vkusná, sloh až na některé oddíly průhledný a jasný. Toliko vzhledem k velkému objemu tohoto 1. svazku, ač v něm poměrně málo látky probráno, obáváme se, že budeme museti na dokončení díla dlouho čekati. Dr. Jos. Worel.

1. Srov. kritiku téhož díla od Dr. M. Pollaka v Jur. Blätter, 1900, str. 449.
2. Srov. pojednání podepsaného: »Srovnání rakouského soud. řádu s německým v několika hlavních rysech« v Právníku 1901, str. 151 a násl.