Doc. Dr. František Vážný:

O hlavních rozdílech ustanoveni občanského a obchodního zákona o trhové smlouvě.

I. Trhová smlouva, či kupní smlouva, t. j. koupě a prodej věci za peníze, jakožto v denním životě nejčastěji přicházející smlouva, jest v našem právním řádě normována jednak v občanském zákoně (§§ 1053 —1089), jednak v obchodním zákoně (články 337—359 našeho obch. zák.).
Existuje tedy, pokud běží o trhovou smlouvu, dvojí druh této smlouvy: 1. trhová smlouva, podléhající ustanovením shora citovaných §§ občanského zákona, tak zvaná občanskoprávní trhová smlouva, 2. trhová smlouva, podléhající v prvé řadě shora uvedeným ustanovením článků obchodního zákona, tak zvaná obchodněprávní trhová smlouva (posléz uvedená smlouva řídí se arciť — rovněž v první řadě, tedy jakožto svým primérním právním pramenem —, též všeobecnými ustanoveními prvého titulu, IV. knihy obchodního zákona, pokud jich lze na daný případ použíti; není-li lze v nedostatku příslušných ustanovení obchodního zákona pro trhovou smlouvu obchodně-právní použíti ustanovení obchodního zákona, platí subsidierní právní pramen ve smyslu čl. 1. obchod. zákona, totiž »obchodní obyčeje« (právní obyčej) a v jejich nedostatku všeobecné občanské právo.
Naznačený dualism mezi trhovou smlouvou občansko-právní a trhovou smlouvou obchodně-právní platí jak v oblasti právního řádu Čech, Moravy a Slezska, tak i v oblasti právního řádu Slovenska a Podkarpatské Rusi (k oblasti právního řádu Čech, Moravy a Slezska patří nyní též Valčicko a Vitorazsko — na základě § 2 opatření o inkorporaci Vitorazska a Valčicka ze dne 23. července 1920, č. 450 Sb. z. a n. a — po 1. květnu 1920 — též Hlučínsko, kde před tím platil německý občanský a obchodní zákon: srov. zákon ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n. a vládní nařízení ze dne 11. března 1920, č. 152 Sb. z. a n.). Arci, pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, platí uvedené s tou modifikací, že trhová smlouva občanskoprávní není tu normována zákonem, nýbrž platí i ve příčině její právo obyčejové. Zákonem normována jest tu toliko obchodněprávní smlouva trhová: o věci ustanovují §§ 336—367 slovenského obchodního zákona; u srovnání s naším obchodním zákonem normuje slov. obchodní zákon trhovou smlouvu poněkud obšírněji než náš obchodní zákon, což je odůvodněno tím, že občanskoprávní trhová smlouva v této oblasti nebyla zákonem upravena.
S naznačeným dualismem mezi trhovou smlouvou občanskoprávní a trhovou smlouvou obchodněprávní se ostatně shledáváme i v zákonodárstvích cizích zemí.
Nehledě k rakouskému právnímu řádu, jest jmenovitě v Německu uvedené obdobně, jako u nás, upraveno. V Italii je sice rovněž trhová smlouva — vedle občanského zákona — též obchodním zákonem normována, pokud se však posléz uvedeného zákona týká, nikoli tak obšírně, jako v Německu a u nás; zajímavo je, že připravená osnova nového italského obchodního zákona detajlněji upravuje obchodněprávní smlouvu než dosavadní italský zákon. Ve Francii sice platí rovněž dualism mezi občanskoprávní a obchodněprávní trhovou smlouvou, ale francouzský obchodní zákon specielních ustanovení o trhové smlouvě neobsahuje, takže, pokud na trhovou smlouvu, vykazující kvalitu obchodu, nelze aplikovati ustanovení tohoto zákona, vztahujících se vůbec na smlouvy, jsoucí obchodem ve smyslu tohoto zákona, platí i ve příčině její ustanovení francouzského občanského zákona o trhové smlouvě.
Ze zemí, ve kterých není naznačeného dualismu, jest uvésti jmenovitě Švýcary, kde je trhová smlouva normována jedině v tak zvaném obligačním zákoně z r. 1911; než i tu vyžádala si trhová smlouva, uzavíraná mezi kupci, některých ustanovení odlišných (scil. vůči obecné smlouvě trhové).
V následujícím buďtež naznačeny hlavní rozdíly mezi ustanoveními jednak občanského, jednak obchodního zákona o trhové smlouvě. Vycházeti budeme arci z positivních norem nyní platného právního řádu, při čemž však, pokud běží o občanskoprávní trhovou smlouvu, přihlédneme též k osnově občanského zákona (jež sice v podstatě jest jen revisí dosud platného občanského zákona, avšak v mnohém přece jen znamená reformu a — hlavně pokud jde o obligační právo — pokračuje na dalším komercialisování tohoto práva, zahájeném již 3. dílčí novelou z r. 1916; srov. k věci návrh subkomitétu na obligační právo a náhradu škody a důvodovou zprávu, referent Dr. Egon Weiss a pojednání Dr. Kazimíra Čakrta o trhové smlouvě podle osnovy občanského zákona, publikované v seminární publikaci právnické fakulty Masarykovy university v Brně). Upozorniti sluší též, že také obchodní právo stojí před brzkou reformou; vyžadují-li některá dosavadní ustanovení občanského zákona reformy ve smyslu přizpůsobení dnešním hospodářským i sociálním poměrům a mají-li se přizpůsobiti poměrům a požadavkům obchodního života a tudíž státi se pružnějšími, tím více uvedené platí i o příslušných ustanoveních obchodního zákona. Znamená-li osnova občanského zákona další zkomercialisování ustanovení o trhové smlouvě, neznamená to, že by bylo pak setrvati na dosavadních všech předpisech obchodního zákona o trhové smlouvě, nýbrž bude při chystané reformě obchodního zákona třeba pracovati na dalším zdokonalení dosavadních předpisů, hlavně arci v tom směru, aby dosavadní některé předpisy, jež jednak zavdávají podnět k sporným názorům, jednak plně nevyhovuji požadavkům pružnosti a ekonomie obchodního života, byly nahrazeny předpisy novými.
II. Nejdříve budiž vyloženo, za jakých podmínek lze mluviti o trhové smlouvě obchodněprávní, totiž trhové smlouvě, podléhající specielním ustanovením obchodního zákona (čl. 337—359 našeho obch. zák., §§ 336—367 slov. obch. zák.) — na rozdíl od obecné trhové smlouvy občanskoprávní, upravené v občanském zákoně (§ 1053—1085 obč. zák.). Při řešení této otázky dlužno arci vycházeti z toho, že se v dané věci jedná vždy jen o trhovou smlouvu v tech. smyslu, nikoli o jiné, třeba i příbuzné smlouvy, na př. smlouvu směnnou, smlouvu vetešnickou (contractus aestimatorius) a pod.; o věci srov. sub III. Dále sluší si uvědomiti, že pokud neběží v daném případě o trhovou smlouvu obchodněprávní, třeba takovou smlouvu, vykazující karakter trhové smlouvy v technickém smyslu, posuzovati pouze podle ustanovení občanského zákona. A posléze dlužno — hledíc k ustanovení čl 1 našeho obch. zák. — zastávati, že, pokud o obchodněprávní trhové smlouvě není v obch. zákoně zvláštních norem, i není též příslušného právního obyčeje, sluší i na takovou trhovou smlouvu aplikovati ustanovení občanského zákona (srov. Cannstein, Handelsrecht, II. díl, 102). O tom, která trhová smlouva je obchodněprávní trhovou smlouvou, nemá sice obchodní zákon v partii, jednající o tomto druhu smluv, jsoucích obchodem, zvláštního ustanovení; rozhodnutí této otázky sluší hledati v ustanoveních obch. zák. o pojmu obchodů, tedy jmenovitě čl. 271—273 spolu s čl. 274, odst. 1. a 277, jakož i 275 obch. zák. Hledíc k uvedeným ustanovením dlužno zastávati: Trhová smlouva v technickém smyslu je tehdy trhovou smlouvou obchodněprávní a podléhá v prvé řadě ustanovením obchodního zákona, spec. 2. titulu IV. knihy našeho obchodního zákona, má-li karakter obchodu, ať již absolutního či relativního, ať již základního či pomocného neboli vedlejšího (akcesorního), byť i byla tato podmínka splněna pouze na straně jednoho kontrahenta; nikdy není trhová smlouva obchodní trhovou smlouvou, je-li její předmět nemovitost (čl. 275, »absolutní neobchod«).
Absolutním obchodem je 1. koupě movitých věcí, státních papírů, akcií nebo jiných cenných papírů, určených pro obchodní obrat, s úmyslem je dále zciziti; čl. 271, č. 1; podle § 258, č. 3 slov. obch. zák. je též koupě akcií, stát. papírů a jiných cenných papírů, tvořících předmět obchodování, absolutním obchodem, i když se neděje za účelem dalšího zcizení; 2. prodej uvedených věcí, jež prodávající k tomu cíli teprve zjedná; dodávací smlouva ve smyslu čl. 271, č. 2.
Relativním obchodem je trhová smlouva, spadající pod bankéřská jednání ve smyslu čl. 272, č. 2 obch. zák., na př. případ nákupu a prodeje cenných papírů na vlastní nebo cizí účet (jmenovitě komisionářský nákup a prodej cenných papírů).
Akcesorním obchodem je trhová smlouva za podmínek čl. 273, tedy jmenovitě jde-li o kupcem předsevzatou koupi nářadí a jiných movitých věcí, jichž má býti bezprostředně při provozování jeho živnosti užito nebo jež mají býti bezprostředně v užívání nebo spotřebě při provozování jeho živnosti, jakož i jde-li o kupcem předsevzatý živnostenský prodej zboží, movitých věcí a cenných papírů, k tomu účelu zjednaných; při tom platí podle čl. 274, že naznačený pomocný vztah k obchodní živnosti je v pochybnosti předpokládati. Na rozdíl od ostatních smluv, karakterisujících se jako obchod, jež jsou v obchodním zákoně specielně upraveny, totiž smlouvy komisionářské, speditérské a povoznické — kteréžto smlouvy jsou pouze obchody relativními (čl. 272, č. 3) může obchodněprávní trhová smlouva vykazovati karakter i jiného obchodu než relativního.
Hledíc pak specielně k případu, kdy trhová smlouva vykazuje karakter obchodu absolutního (spadá pod případy čl. 271, č. 1 a 2), dlužno pro obor našeho práva zastávati, že ke kvalitě trhové smlouvy jakožto obchodní trhové smlouvy se vždy nutně nevyhledává, aby alespoň jeden ze smluvníků byl kupcem ve smyslu čl. 4 obch. zák. (tím liší se tedy trhová smlouva dle našeho obchodního zákona na př. od trhové smlouvy podle obchodního zákona říšskoněmeckého; podle posléz uvedeného zákona platí pro trhovou smlouvu obchodněprávní podmínka, že jest alespoň jedna ze smluvních stran kupcem; arg. § 343 spolu s 1. odst. § 344 něm. obch. zák.;1 některá ustanovení něm. obch. zák. docela předpokládají, že obě smluvní strany jsou kupci (srov. na př. §§ 377, 379 něm. obch. zák.).
Jinak trhová smlouva obchodněprávní podle našeho práva pokud běží o její pojmovou podstatu, nevykazuje oproti občanskoprávní trhové smlouvě, rozdílů; arci platí o ní, že předmětem jejím nemůže býti nemovitost (arg. čl. 277). Dále obmezuje se v právní doktríně předmět její na »obchodní zboží« (srov. na př. Komorzynski, Staub-Pisko, Cannstein); k tomu sluší uvésti, že arci obchodní zákon operuje s koupí, jejímž předmětem jest zboží v techn. smyslu, nikoli tedy na př. právo. Jinak ale z ustanovení obchodního zákona o trhové smlouvě nevyplývá, že by na koupi, pokud je arci obchodem, nebylo lze analogicky použíti ustanovení obchod, zákona o koupi, i když není předmětem její »obchodní zboží« (srov. Hermann-Otavský, pozn. k čl. 338 obch. zák.); o věci srov. ještě níže.
Podle německého obchodního zákona, který podobně jako náš zákon, byť i již nikoli v takovém rozsahu, vzhledem ke komercialisaci něm. obč. zák., má specielní ustanovení o trhové smlouvě jsoucí obchodem (§§ 373—382 něm. obch. zák.) dáno je kriterium pro určení toho, kdy je trhová smlouva obchodněprávní trh. sml. v ust. § 1, odst. 1, č. 1, pokud se týče i č. 4 v souvislosti s ust. §§ 343, 344 a 345 něm. obch. zák. Hledíc k těmto ustanovením sluší pro obor německého obchodního práva zastávati, že trhová smlouva je tehdy obchodní a podléhá v prvé řadě ustanovením německého obchodního zákona, má-li za obsah zboží nebo cenné papíry a je-li na straně alespoň jednoho z kontrahentů obchodním jednáním, pokud se týče je tento kontrahent kupcem.
Německý obchodní zákon — na rozdíl od našeho — shrnuje v jeden obchod zjednávání a další zcizování zboží nebo cenných papírů bez ohledu na to, zda tyto věci se dále zcizují v původ. stavu nebo přepracované a o dodávací smlouvě jakožto obchodu nemá tento zákon zvláštního ustanovení (jinak spadá smlouva, kterou se někdo zavazuje, že opatří jinému věci, jež musí sám teprve k tomu cíli opatřiti, již podle § 433 něm. obč. zákona pod trhovou smlouvu; vykazuje-li tudíž taková smlouva shora uvedené vlastnosti, jest obchodněprávní trhovou smlouvou; srov. k věci Staub-Könige, Kommentar zum Handelsgesetzbuch k § 373).
Francouzský obchodní zákon (code de commerce) prohlašuje v čl. 632 za obchod jednak koupi věcí pro živobytí a zboží za účelem spekulačním (k dalšímu prodeji buď v původním stavu nebo po zpracování nebo k pronájmu) — 1. případ obchodů čl. 632, jednak podnik dodávkový, t. j. po živnostensku předsebíraný prodej zboží (srov. Wahl, Précis de droit commercial). Další případy, kdy je trhová smlouva obchodní, stanoví čl. 633, odst. 1 a 3 (na rozdíl od naší doktríny právní, jež zastává, že v případě čl. 271, č. 1 jest jen koupě věcí obchodem absolutním, nikoli též prodej věci koupené za účelem dalšího zcizení, shledáváme se ve franc. doktríně s učením, že v případě čl. 632, odst. 1. jest stejně jako koupi posuzovati i prodej, k jehož předsevzetí byla koupě sjednána (srov. Lyon-Caën et Renault, Traité de droit commercial, str. 143).
(Pokračování.) Doc. Dr. František Vážný:

O hlavních rozdílech ustanovení občanského a obchodního zákona o trhové smlouvě.

(Pokrač.)
Podotknouti sluší, že francouzský obch. zák., nehledě k čl. 109, blíže neupravuje trhovou smlouvu obchodní.
Podle italského obchodního zákona (codice di commercio) je trhová smlouva obchodem za podmínek čl. 3, č. 1, 2, 3: 1. koupě potravin nebo zboží za účelem prodeje buď v původ. stavu nebo po přepracování nebo za účelem pronájmu, jakož i koupě za účelem prodeje státních papírů a jiných obchodních cenných papírů; 2. prodej potravin nebo zboží, jakož i prve uvedených papírů, jestliže jejich opatření se stalo za účelem prodeje; 3. koupě nebo prodej nemovitých statků, stal-li se v zištném úmyslu, jak vidno, je podle italského práva obchodního také trhová smlouva, jejíž předmětem je nemovitost, za uvedených podmínek obchodem (srov. k tomu Bolaffio-Vivante, Codice di commercio comentato, I. díl str. 202; podotknouti sluší, že také ve francouzské doktríně právní se po různu zastává, že i nemovitosti mohou býti předmětem obchodní trhové smlouvy; toho názoru jsou jmenovitě Beslay, Garsonnet; opačného názoru je jmenovitě Lyon-Caën et Renault, Locré a j.).
Švýcarské právo nezná, jak uvedeno, zvláštní obchodněprávní trhové smlouvy. Není tu proto diagnostických či kolisních norem po způsobu shora uvedených zákonů.
III. Pokud se týká nastínění vzájemného poměru mezi normami občanského zákona, vztahujícími se k trhové smlouvě a obdobnými normami obchodního zákona, pokud se týče vytčení hlavních rozdílů mezi těmito normami, je doporučitelno systematicky věc nastíniti tím způsobem, že budeme vycházeti z trhové smlouvy občanskoprávní jakožto základu; (jak níže uvedeme, buduje i obchodní zákon, pokud jde o pojmové či základní normy o trhové smlouvě, na občanském zákoně) a při vylíčení jednotlivostí, týkajících se této smlouvy, naznačíme v ustanoveních obou zákonů.
Neboť, jak z následujících čísel vidno, mají ustanovení obchodního zákona o trhové smlouvě ráz jen fragmentárních ustanovení, upravujících jenom jednotlivosti právního poměru, vzešlého sjednáním trhové smlouvy a neupravují systematicky tuto materii; srov. Staub-Pisko, Kommentar z. österr. Handelsgesetzbuch k čl. 337. (Vzhledem k uvedenému je při chystané reformě občanského a obchodního zákona doporučitelno postupovati při revisních pracích vůbec a specielně v dané věci pokud možno paralelně, tím spíše, že nový občanský zákon, specielně v této partii, má býti vyšší měrou, než je tomu dosud, »komercialisován«, takže v některých směrech přejme zásady platného obchodního zákona; srov. ještě níže.)
Pojem i definici trhové smlouvy obsahuje toliko občanský zákon (§ 1053 obč. zák., dle něhož trhovou smlouvou přenechávají se — scil. dávají do vlastnictví, nikoli snad jen přenechávají do užívání — věci za určitý peníz). Obchodní zákon nestanoví zvláštní definice trhové smlouvy i vychází z pojmového určení trhové smlouvy ve smyslu cit. ustanovení občanského zákona. Není trhovou smlouvou ve smyslu cit. ustanovení a tudíž není ani obchodněprávní trhovou smlouvou2 jmenovitě: 1. Smlouva směnná ve smyslu § 1045 obč. zák., kterou se přenechává věc za jinou věc. Je-li při přenechání jedné věci vzájemným protiplněním jiná věc a peníze, platí podle § 1055 obč. zák., že se taková smlouva považuje za trhovou smlouvu nebo za směnnou smlouvu, činí-li cena v penězích více neb alespoň stejně tolik, co obecná cena dané věci (podle § 338 slov. obch. zák. platí smlouva v případě posléz uvedené alternativy za směnu); kdežto pokud jde o občanský zákon, nemá rozlišování směny od koupě praktického významu, neplatí to ve příčině rozlišování směny od koupi dle obch. zák. (srov. na př. ust. o správě).
2. Smlouva, při které objednatel nějaké věci tomu, kdo předsevzal za úplatu zpracování této věci, dodá látku; tuto smlouvu sluší v pochybnosti považovati za smlouvu o dílo. Dodá-li však tuto látku pro zhotovení věci objednaný (zhotovitel díla) sám, sluší v pochybnosti takovou smlouvu považovati za trhovou smlouvu; § 1116 obč. zák., který však nelze vykládati doslovně a sluší věc posuzovati s hlediska vnitřního rozdílu mezi oběma smlouvami; srov. k tomu Krčmář, Právo obligační, str. 218.
3. Koupě budoucích užitků za úhrnnou cenu, aniž je množství ba i existence těchto užitků určitá; to je smlouva odvážná (aleatorní) ve smyslu § 1276 »emptio spei« — a contr. smlouvy určitého množství budou- cích užitků za poměrnou cenu, což je dle § 1275 řádnou trhovou smlouvou »emptio rei speratae«.
4. Smlouva vetešnická či příkaz k prodeji (contractus aestimatorius), o které ustanovují §§ 1086— 1088, a jež je »zvláštním typem smlouvy pohybujícím se mezi mandátem a trhovou smlouvou« (Sedláček, Právo obligační, část zvláštní, str. 83, Cannstein, Handelsrecht, II. díl, str. 101 a násl.).
Pod smlouvu trhovou patří podle našeho práva smlouva dodávací (»Lieferungsvertrag«); ustanovení čl. 338 obch. zák. sluší považovati za zbytečné (srov. Hermann-Otavský, O obchodech podle IV. knihy obch. zák. str. 73, ze starších autorů Pollitzer, Handelsrecht, str. 623; totéž platí pro obor něm. práva obchodního (srov. Staub-Könige, Kommentar 3. H. k § 373 něm. obch. zák.).
O bližších náležitostech esencialií trhové smlouvy obsahuje základní ustanovení občanský zákon; obchodní zákon pouze v některých směrech předpisy ty modifikuje. Trhová smlouva jest podle definice občan. zák. smlouva, kterou se přenechává jinému věc za určitou částku peněz.
Předmětem trhové smlouvy může býti věc (nikoli jednání), ať již hmotná nebo nehmotná; jmenovitě i pohledávky a práva nehmotná mohou býti předmětem trhové smlouvy. Podle občanského práva mohou býti nemovitosti stejně jako movité věci předmětem trhové smlouvy. Naproti tomu předmětem trhové smlouvy obchodněprávní mohou býti — vzhledem k ustanovení čl. 277 obch. zák. — toliko movitosti. Jinakého rozdílu, pokud jde o předmět trhové smlouvy, mezi občanskoprávní a obchodněprávní trhovou smlouvou není. Většina spisovatelů sice obmezuje obchodněprávní trhovou, smlouvu požadavkem, aby její předmět byl zbožím ve smyslu obchodním, tedy jmenovitě pokud se týká pohledávek, aby byly representovány cenným papírem, což sice dá se dovodit z positivních ustanovení obch. zák., jež se po výtce zabývají případy trhové smlouvy, jejímž předmětem jest »zboží«, ale s druhé strany lze tvrditi, že též z positivních ustanovení obch. zák. nelze podobného obmezení vyvoditi (srov. výše).
Vzhledem k tomu, že normy občanského práva, vztahující se na koupi nemovitostí, nelze vůbec na obchodněprávní trhovou smlouvu vztahovati,, netřeba v této souvislosti se jimi zabývati. Okolnost, zda předmětem trhové smlouvy je věc hmotná či nehmotná, má význam při solučním jednání; o tom srov. níže. Stran případů: emptio spei a rei speratae zmíněných v části první tohoto oddílu, není rozdílů mezi oběma druhy trhové smlouvy.
Cena trhová musí pozůstávati v penězích (o případech, kdy pozůstává částí v penězích, srov. výše).
Cena trhová musí býti určitá ; tak výslovně stanoví § 1053 obč. zák., kteréžto ustanovení, jak správně Sedláček (v cit. spise str. 67) uvádí, je jen aplikací zásady § 869. Uvedené ustanovení obč. zák. stejně jako další §§ 1056—1057 o určení ceny trhové třetí osobou a § 1058, obsahující specielní vykládací pravidlo, jsou sice dána jen pro občanskoprávní trhovou smlouvu, ale platí nesporně i pro trhovou smlouvu obchodněprávní; podotknouti sluší, že ust. § 1059, jednající o zákonnosti ceny trhové a stanovící zvláštní sankci pro překročení maximální ceny (taxy), neodnímá — samo o sobě — platnost smlouvy, odporující taxované ceně trhové i stanoví jen náhradu kupujícímu z důvodu překročení taxy prodávajícím (srov. k tomu důvodovou zprávu k návrhu subkomitétu na příslušné ustanovení — Weiss, str. 85); ustanovení to nelze obmezovati jen na trhovou smlouvu občanskoprávní.
Obchodní zákon stanoví zvláštní vykládací pravidla stran určení ceny trhové, a to především v čl. 352, dle něhož jest v případě, že se kupní cena stanoví podle váhy zboží, v nedostatku zvláštní úmluvy nebo obchodního obyčeje3 v místě odevzdání srážeti váhu obalu, t. zv. táru, tudíž stanovití cenu tržní podle ryzí váhy, t. zv. netta, nikoli tedy podlé hrubé váhy, t. zv. brutta; týž článek stanoví dále, že rozhoduje smlouva nebo obchodní obyčej o tom, zda a v jaké výši lze váhu táry sraziti určitou sazbou nebo poměrem — na místě přesného vyšetření konkrétního stavu — a dále možno-li započísti ve prospěch kupujícího tak zv. přívažek, t. j. ve prospěch kupujícího přičísti k čisté váze (bez zvláštního hodnocení v ceně), nebo opačně odečísti od čisté váhy a příslušné tržní ceny náhradu za poškozené nebo zničené části, tak zv. refakcii (posléz uvedené platí specielně pro určité druhy zboží, ku př. kávu, indigo a pod.; srov. Staub-Pisko, Kommentar k čl. 352). Dále obsahuje čl. 353 obch. zák. vykládací pravidlo ve příčině stanovení ceny tržní nebo bursovní: jest jí v pochybnosti běžná cena doby a místa plnění — a to dle převážného mínění místa plnění podatelova4 — vyšetřená podle zvláštních místních zařízení; v nedostatku toho vyšetření nebo při prokázané jeho nesprávnosti jest jí střední cena, dovozená srovnáním trhových smluv, učiněných v době a místě plnění. Občanský zákon má v uvedeném směru vykládací pravidla toliko ve příčině stanovení řádné tržní ceny v § 1058, věta 2; cena tržní podle tohoto ustanovení jest širší pojem než cena bursovní (Sedláček, cit. spis, str. 68). Okolnost, že obč. zák. dalších, v úvahu přicházejících ustanovení nemá, lze vysvětliti tím, že v době jeho vzniku nebylo podobných zvyklostí ani určitého názoru o věci (o otázce nákladů z trhové smlouvy, na kterou se uvedený zjev rovněž vztahuje, srov. níže).
V této souvislosti třeba uvésti, že obč. zák. v § 1060 nadbytečně stanoví, že ustanovení o zkrácení nad polovinu ceny — §§ 934 a 935 obč. zák. — platí i při trhové smlouvě a že platí i tehdy, jestliže cenu určila osoba třetí; osnova obč. zák. důvodně upouští od tohoto zcela zbytečného předpisu. Pro obchodněprávní trhovou smlouvu laesio enormis neplatí (čl. 286 obch. zák.; srov. však §§ 4 a 10 zákona o obchodech splátkových z r. 1896; slovenské obč. právo ustanovení o laesio enormis nemá).
Trhová smlouva podle obč. zák. je konsensuální. K její perfekci stačí souhlasná vůle stran. Zvláštní formy, totiž zřízení notářského aktu, je zapotřebí (podle § 1, lit. b zákona z 25. června 1871, č. 76 ř. z.) toliko při trhové smlouvě, sjednané mezi manžely. Uvedené o neformálnosti trhové smlouvy platí i pro trhovou smlouvu obchodněprávní, a to již podle všeobec. ustanovení čl. 317 obch. zák. (pokud jde o aplikaci cit. zák. z r. 1871 i na obchody, a spec. i na trhovou smlouvu obchodněprávní, řeší věc kladně jmenovitě Cannstein a to všeobecně, stran všech případů cit. zákonem dotčených, s jehož odůvodněním, že zákon ten, jako pozdější norma derogoval ust. čl. 317 obch. zák., však nelze souhlasiti vzhledem k tomu, že jde o normy, jednak platící pouze pro obchody, jednak o obchodech ničeho nestanovící —, spec. pak pro trhovou smlouvu obchodněprávní uzavřenou mezi manžely Staub-Pisko z důvodu, že ustanovení cit. zák. z r. 1871, jež je povahy materielní, nebylo dotčeno ust. čl. 317 o formě sjednání smluv. Podle Hermanna-Otavského třeba v otázce aplikace zák. z r. 1871 i na obchody uvážiti, zda forma notářského aktu má chrániti zájmy, jež převažují zájmy, sledované zásadou volnosti formy ve smyslu čl. 317 obch. zák.; srov. cit. spis »O obchodech«, str. 64. Podle našeho soudu je uvedený předpoklad dán při obchodně-právní trhové smlouvě, uzavírané mezi manžely.)
(Příště pokrač.) České právo
Časopis spolku notářů československých
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. — Redakce a administrace v Praze-2.
Žitná ul. č. 4b. — Předplatné ročně 40 Kč i s poštovní zásilkou. — Jednotlivé číslo 4 Kč.
Ročník 12. V Praze, v květnu 1930. Číslo 5.
Doc. Dr. František Vážný:

O hlavních rozdílech ustanovení občanského a obchodního zákona o trhové smlouvě.

(Pokrač.)
Listiny, jež specielně při obchodněprávní trhové smlouvě často přicházejí, jako faktury, závěrečně listy a рod., nejsou listinami esencielními pro vznik trhově smlouvy a příslušných práv a závazků (jež by po způsobu listin dispositivních byly hmotně právní podmínkou pro vznik práv a závazků z trhové smlouvy), nýbrž jsou toliko jistinami důkazními.
Trhová smlouva, jak z uvedeného vyplývá, přichází k místu bez zvláštní formy, tedy prostou akceptací příslušné oferty; to platí stejně pro trhovou smlouvu občanskoprávní jako pro trhovou smlouvu obchodněprávní. Stran potřebných náležitostí smluvních prohlášení (oferty, akceptace) prodávajícího a kupujícího platí všeobecné předpisy o uzavírání smluv, obsažené, pokud jde o občanskoprávní trhovou smlouvu, jmenovitě v §§ 862—864 obč. zák., pokud pak jde o obchodněprávní trhovou smlouvu, v čl. 318—320 obch. zák., jež pouze v několika jednotlivostech se od sebe liší (příslušná ust. obč. zák. byla 3. dílčí novelou komercialisována). Ustanovení čl. 337 obch. zák. o nezávaznosti nabídnutí k prodeji, jež se děje znatelně vůči více osobám, jmenovitě sdělením ceníků, ukázek, vzorků a pod. nebo při nichž se zboží, cena nebo množství určitě neoznačuje, neznamená novum; jest jen rozvedením zásad všeobecných o určitosti nebo objektivní určitelnosti předmětu i ceny, jíž oferta k trhové smlouvě ke své účinnosti vyžaduje (v případě zaslaní ceníků a pod. jde vlastně o pozvání k ofertě, nikoli — bez dalšího — o ofertu). Podotknouti sluší, že stejně jako pro ofertní prohlášení platí i pro akceptační prohlášení, týkající se trhové smlouvy obchodněprávní, všeobecné normy čl. 318—322 obch. zák., nikoli speciální norma čl. 323 obch. zák., jež analogického rozšíření nedopouští (srov. Hermann-Otavský, výklad k cit. čl. v koment. vydání obch. zák.).
Trhová smlouva ve smyslu ustanovení občanského zákona je smlouvou synallagmatickou: obsahem jejím jsou dvě na sobě závislé povinnosti (jimž korespondují příslušná práva), a to jednak povinnost prodávajícího, spočívající v odevzdání předmětu trhové smlouvy, jednak povinnost kupujícího, zaplatiti trhovou cenu. Obě povinnosti (dodati věc, — zaplatiti cenu trhovou) jsou na sobě závislé v tom směru, že jedna bez druhé nemůže vzniknouti, a dále v tom směru, že žádná strana není — v nedostatku jinaké úmluvy — povinna plniti před nabídnutím plnění druhou stranou; i v případě ujednání, že jedna strana musí plniti napřed, může tato strana — je-li vzájemné plnění protistrany ohroženo jejími špatnými majetkovými poměry — odepříti plnění, dokud jí nebude poskytnuto nebo alespoň zajištěno toto protiplnění (§ 1052 obč. zák.); srov. Krčmář, »Právo obligační«, str. 184. Trhová smlouva je typickou smlouvou úplatnou (z toho důvodu má na př. švýcarský obligační zákon ustanovení o smlouvách úplatných, všeobecného rázu, specielně obsažena při trhové smlouvě). Trhová smlouva, i jak ustanovuje § 1053 obč. zák., náleží — stejně jako směna — k právním důvodům nabytí vlastnictví (tituli adquirendi dominii). Uvedené, jež suvisí s doktrinou, dnes většinou již neuznávanou o titulu a způsobu (modu) nabytí, sluší vztahovati, pokud jde o kupitele, jen na případ, že předmětem trhové smlouvy je hmotná věc. Třeba arci přesně rozlišovati a to bez rozdílu, je-li předmětem trhové smlouvy věc hmotná či nehmotná: obligační stránku trhové smlouvy a soluční stránku této smlouvy. Trhovou smlouvou zakládá se povinnost prodatele k plnění, t. j. k odevzdání hmotné věci do vlastnictví kupitele, postoupení pohledávky, zřízení práva a pod. Tuto povinnost splní (příslušný závazek realisuje) prodatel solučním jednáním, t. j. při hmotných věcech věcněprávní smlouvou, totiž tradicí (což platí též pokud jde o pohledávky z cenných papírů znějících na majitele a řad), při nehmotných věcech smlouvou věcnou v širším smyslu (»realisační«; srov. Tilsch, Občanské právo, část všeobecná, str. 141, Sedláček, Obligační právo, část všeobecná i zvláštní).
Uvedené o základních vlastnostech trhové smlouvy platí stejně pro trhovou smlouvu občanskoprávní jako pro trhovou smlouvu obchodněprávní. Výslovně třeba uvésti, že také v otázce vlastnického nabytí předmětu trhové smlouvy není v obou případech nijakých rozdílů (částečný rozdíl jeví se pouze v otázce přechodu nebezpečí takového předmětu, kteroužto otázku však nelze s otázkou, kdy se kupující stává vlastníkem koupené věci, spojovati; o věci srov. ještě níže).
В. V otázce, jaké se jeví rozdíly mezi ustanoveními občanského a obchodního zákona o trhové smlouvě, upravujícími v jednotlivostech právní postavení prodávajícího a kupujícího, bylo by uvésti jednak závazky prodávajícího (resp. korespondující práva kupitelova), jednak závazky kupujícího (resp. příslušná práva prodávajícího)
α) Prodávající je z trhové smlouvy v podstatě zavázán opatrovati věc až do jejího odevzdání, a odevzdati ji k tomu cíli, aby přešla zcela do jmění nabyvatele, t. j. kupujícího a to ve stavu, způsobilém k řádnému a nerušenému jejímu užívání kupujícím.
Uvedené v zásadě platí pro trhovou smlouvu občanskoprávní i obchodněprávní; v jednotlivostech jsou arci některé rozdíly mezi ustanoveními obou zákonů, jak z následujícího vidno.
Podle ustanovení § 1061 občanského zákona je prodatel povinen věc pečlivě opatrovati scil. od doby sjednání trhové smlouvy až do doby jejího odevzdání; odevzdání sluší na roveň postaviti skutečnost, že prodávající vykonal vše, co směřuje k odevzdání, jehož uskutečnění bylo zmařeno kupujícím (případ prodlení kupujícího s převzetím věci). Také obchodní zákon stanoví — obdobně uvedenému ustanovení — v čl. 343 povinnost prodavatele postarati se o zboží, což precisuje obch. zák. po způsobu čl. 282: »s péčí řádného kupce«, pokud kupující neprodlévá s převzetím.
Uvedené o opatrování trhového předmětu platí arci doslovně jen pro případ, že předmětem trhové smlouvy je věc hmotná, patřící prodavateli (modifikace nastává při prodeji věci cizí; srov. k tomu Sedláček, Obligač. právo, část zvl., str. 70. Je-li předmětem trhové smlouvy právo, lze z povahy věci zastávati, že prodatel je v naznačené době povinen toliko k opatřením, směřujícím k zachování a realisování dotyčného práva).
Prodatel zůstává — až do odevzdání trhové věci — jejím vlastníkem (předpokládaje ovšem, že byl vlastníkem jejím v době sjednání trhové smlouvy), čímž se jeho právní posice v tomto mezidobí liší od depositáře (jde-li o prodej pohledávky, zůstává věřitelem pohledávky až do její cesse). Odevzdáním věci trhové kupujícímu, není-li tu prodatelovy výhrady vlastnictví (čímž se uskutečňuje soluční jednaní) přechází vlastnictví na kupitele. S odevzdáním trhové věci pojí se normálně též přechod nebezpečí trhové věci (t. j. zánik nebo zhoršení věci náhodou nebo jednáním třetích osob, za něž kontrahent nezodpovídá) i užitků z trhové věci s prodavatele na kupitele. Musíme však rozlišovati přechod vlastnictví a přechod nebezpečí (přechod nebezpečí může též býti sjednán samostatně, bez ohledu na odevzdání věci i bez ohledu na přechod vlastnictví. Při výhradě vlastnictví přechází s odevzdáním věci nebezpečí, nikoli však vlastnictví). Podle švýcarského práva nastává přechod nebezpečí a užitků již sjednáním trhové smlouvy, aniž sjednáním smlouvy přechází ještě — jako podle francouzského práva — přechod vlastnictví; čl. 185 švýcar. obligač. zák. Naproti tomu podle anglického práva přechází nebezpečí věci až teprve s přechodem jejího vlastnictví.
Pokud jde o otázku odevzdání a nabytí vlastnictví trhové věci platí — nehledě k speciel. ust. čl. 306 a 307 — všeobecná ustanovení občan. zák. o odevzdání a nabytí vlastnictví též stran trhové smlouvy obchodněprávní; jmenovitě se vztahuje i výjimečně ustanovení § 429 obč. zák. o nabytí vlastnictví (a držby) při zaslání na obchodněprávní trhovou smlouvu. V otázce přechodu nebezpečí trhové věci však obsahuje obch. zák. též ustanovení, odchylná od obč. zák. V zásadě arci platí jak pokud jde o trhovou smlouvu občanskoprávní tak i obchodněprávní při sjednání této smlouvy: periculum est venditoris, nikoli římsko-právní: periculum est emptoris. Pokud jde o občanskoprávní trhovou smlouvu, platí pro období po sjednání smlouvy: 1. Není-li nic jiného sjednáno, přechází nebezpečí trhové věci., a to jak pokud jde o zánik věci — čemuž jest na roveň klásti vyřazení věci z obchodu a zhoršení věci toho rozměru, že jím se zhorší věc pod polovinu své hodnoty, — tak i zhoršení věci, jež nejde pod polovinu hodnoty věci, s prodatele na kupitele teprve odevzdáním věci. 2. Smluví-li strany, že věc má býti určitého dne odevzdána, má se za to, že tím dnem přechází nebezpečí s prodatele na kupitele, předpokládajíc, že prodatel není v prodlení. 3. Strany mohou smluviti, že nebezpečí přechází v jiné době než když věc je předána; v tom případě stihá nebezpečí od onoho dne kupitele, bez ohledu na to, byla-li věc toho dne též fakticky odevzdána. 4. Při prodeji věci úhrnkem nese kupitel hned po sjednání smlouvy risiko až do polovice hodnoty koupeného celku. 5. Nebezpečí přechází na kupitele, jakmile je v prodlení, ať zaviněném či nezaviněném, s převzetím věci (§§ 1048—1051 obč. zák.; srov. Krčmář, Právo obligační, str. 184 násl., Sedláček, cit. spis 74 a násl.; ustanovení o zhoršení věci dlužno považovati za speciální ustanovení o správě, arci modifikované).
Z uvedeného vidno, že podle obč. zák. přechází nebezpečí při skutečném předání kupujícímu, někdy však i bez skutečného předání. Posléz uvedený případ nastává (arci jen fakticky nikoli právně, ježto jde o odevzdání ve smyslu právním) též při odevzdání věci k dopravě, když kupující způsob dopravy sám určil nebo schválil (ať již přímo před odesláním věci či na základě dodatečně projeveného souhlasu kupujícího, daného prodavači po odeslání věci); § 429, 2. věta obč. zák. V otázce přechodu nebezpečí věci — stejně jako v otázce přechodu užitku — setrvává také osnova obč. zák. při dosavadním stavu.
Obchodní zákon v otázce přechodu nebezpečí má specielní ustanovení pouze pro případ zaslání věci;5 přesně rozlišuje, je-li místo plnění a místo dodání čili určení totožné čí různé (obojí místa mohou sice, ale nemusí spadati v jedno, pročež třeba je juristicky přesně lišiti) a stanoví: 1. je-li místo určení smluvním plništěm prodávajícího, nese týž nebezpečí až do odevzdání na tomto místě čili nese nebezpečí celé dopravy; 2. je-li místo určení odlišné od místa plnění, nese prodavač nebezpečí pouze do tohoto místa, čili nese nebezpečí dopravy toliko do místa plnění. Po odevzdání věci k dopravě nebo speditérovi nebo vůbec jiné osobě, určené k dopravě, nese nebezpečí kupitel. Kromě toho však stanoví obch. zák., že ustanoveními jeho není vyloučeno, aby kupitel nesl nebezpečí již od dřívější doby, pokud tomu je tak podle občan. práva; platí tedy řečené ustanovení jen potud, pokud právo občanské neklade přechod nebezpečí na podatele ještě do doby dřívější (srov. shora uvedené případy přechodu nebezpečí při koupi úhrnkové. Arci i při trhové smlouvě obchodní může dojíti k sjednání doby přechodu nebezpečí bez skutečného odevzdání; uvedené o dřívějším přechodu nebezpečí dle obč. zák. platí arci též pro případ, řešený obch. zák., jenž je uveden shora sub 1, došlo-li k odevzdání věcí kupiteli před dojitím jejím na místo určení, spec. za podmínky čl. 429 2. věty obč. zák.); čl. 345 obch. zák. Ustanovení 2. věty 1. odstavce téhož článku však se otázky nebezpečí vůbec netýká; srov. níže. Ust. 2. věty 1. odst. téhož čl. je pouze předpisem interpretačním. Srov. k věci jmenovitě Hermann-Otavský cit. spis a komentovaný obch. zák. k čl. 345.
Uvedené o přechodu nebezpečí má význam ovšem toliko, je-li věc určena individuelně, nikoli pouze druhovými znaky (species a contr. genus.)6
O přechodu užitků (plodů, úroků) má pouze občanský zákon ustanovení v § 1050: pokud strany neustanovily jinak, je rozhodující den předání věci, resp. den, kdy věc měla býti předána. Uvedené platí analogicky i pro obchodně-právní trhovou smlouvu.
O přechodu břemen nemá obč. zák. specielních ustanovení; lze analogicky použíti § 1050 (Sedláček, cit. spis str. 76).
V otázce, kdy a kde má prodavač odevzdati trhovou věc, t. j. o místě a době plnění prodatelova platí jak pokud jde o občanskoprávní tak i pokud jde o obchodněprávní trhovou smlouvu všeobecné předpisy obou zákonů o plnění ze smluv vůbec. Z těchto všeobec. předpisů se podává, že především je prodatel povinen plniti bez průtahu bud ihned neb v čase sjednaném. Specielní předpis má obč. zák. v § 1052 pro směnu, který platí rovněž pro trhovou smlouvu: nezaplatí-li kupující cenu trhovou, může prodavač věc zadržeti; byla-li cena trhová uvěřena, může tak učiniti, ohroženo-li zaplacení trhové ceny špatnými majetkovými poměry kupitele, jež prodateli v době sjednání smlouvy nemusily býti známy; srov. k otázce času plnění ještě níže (prodlení prodatele).
Stran zákonného místa plnění (tak zv. splniště) platí mezi trhovou smlouvou obchodněprávní a trhovou smlouvou občanskoprávní rozdíly, plynoucí ze všeobecných ustanovení o zákonném splništi (pro plnění prodavače přicházejí v úvahu čl. 324 pro obchodněprávní trhovou smlouvu, § 905 pro občanskoprávní trhovou smlouvu). Pro oba druhy těchto smluv musíme rozeznávati místo plnění a místo dodání či určení.
O povinnosti prodatele v případě distanční trhové smlouvy postarati se o opatření, týkající se dopravy věci má výslovné ustanovení pouze obch. zák. v čl. 344: zákonem stanovená povinnost prodatele, aby s péčí řádného kupce učinil — nestanovil-li nic kupec — na místo něho opatření o způsobu dopravy. Z toho jde, že prodatel nesmí se bez nutného důvodu uchýliti od disposic kupitelových (čl. 345, 1. odst. 2. věta, kteréžto ustanovení nemá nic společného s otázkou přechodu nebezpečí), jinak ručí kupujícímu, stejně jako nepostaral-li se o dopravu.
Pokud jde o otázku nákladů, které jsou spojeny s plněním prodavatelovým z trhové smlouvy, není positivní normy v předpisech občanského zákona o trhové smlouvě. Obchodní zákon stanoví v té věci v čl. 351, že náklady odevzdání, zejména měření i vážení, nese prodatel, kupující pak že nese útraty odběru. Náklady odevzdání rozuměti jest jmenovitě i odevzdání na transport do místa plnění. Náklady odběru jest pak rozuměti spec. náklady na dopravu na jiné místo než splnění. Lze formulovati věc tak, že náklady plnění stihají až na místo plnění prodatele, od toho místa až na místo dodání kupitele (srov. Sedláček, cit. spis str. 70). Uvedené platí arci pokud strany jinak nestanovily (může tedy býti smluveno, že prodavač nese náklady až na místo určení, z čehož ještě neplyne, že místo, kam se doprava děje, platí pro prodatele za plniště; čl. 345, odst. 2., veta 2. Osnova obč. zák. přejímá v § 1061 ustanovení citovaného čl. 351, k čemuž důvodová zpráva uvádí, že tato ustanovení se připínají k zvyklosti již existující).
Důležitý rozdíl mezi ustanoveními občan. a obch. zák. o trhové smlouvě jeví se v úpravě ručení prodavače, že — bez ohledu na jeho zavinění — plněný předmět trhový jest takový, jaký byl vymíněn, t. j. správy (připomenouti sluší, že uvedené neplatí již, pokud jde o osnovu obč. zák., která v tomto' směru, byť i způsobem začasto odchylným, přizpůsobuje předpisy o správě ustanovením obch. zák.).
Rozdíl ten jeví se však spíše pouze v jednotlivostech, týkajících se spec. podmínek pro uplatnění nároků ze správy kupujícím, nikoli v základních podmínkách ústavu správy, totiž existuje-li vůbec nárok na správu; jedinou úchylkou i v tomto směru je, že podle obch. zák. musí prodávající — v nedostatku zvláštní úmluvy — plniti zboží prostředního druhu a jakosti (čl. З35 obch. zák.) Dále je aktuální jen pokud jde o distanční trhovou smlouvu a také tu jen pokud se jedna o faktické vady kvalitní, o čemž pouze platí specielní předpisy obchodního zákona o· správě.
V posléz uvedeném směru platí jak pokud jde o občanskoprávní tak i obchodněprávní trhovou smlouvu v základních rysech jmenovitě toto:7 Existence nároku ze správy ve smyslu §§ 992 a n. obč. zákona, jež podle našeho práva vzchází, má-li věc vady faktické nebo právní, předpokládá, že došlo sice k plnění prodatelem, ale plnění to není řádné, t. j. jaké bylo vymíněno, za což ručí prodatel bez ohledu na své zavinění.
Tu může nastati dvojí případ: 1. věc má vady, za něž prodatel ručí. Podle občan. zákona však není třeba, aby plněná věc, jmenovitě jde-li o dluh generický, byla výborná nebo — na rozdíl od obch. zákona — alespoň prostřední jakosti, stačí i špatná jakost. Nesmí však míti kromobyčejné vady a musí se hoditi účelu, k němuž byla určena podle povahy jednání nebo podle zvláštní úmluvy. Jen nedostatek vymíněných vlastností (výslovně nebo mlčky), nikoli přikládání prodavačem věci vlastností, jichž nemá, dále zamlčení kromobyčejných vlastností a konečně prodavatelovo nepravdivé ujišťování, že se věc hodí k určitému účelu a je prosta obyčejných vad, jsou případy prodatelova ručení za vady faktické. Sem spadá dále též ručení za nedostatek váhy (vady kvantitní) — arg. § 932 obč. zák. — jde-li o věci na váhu kupované s tím, že předmět má správnou váhu. 2. Prodaná věc neskýtá kupiteli právní posice, kterou ve příčině její měl míti. Sem patří případ prodeje věci, jejímž vlastníkem prodatel nebyl, a kterou jako svoji prodal (tak zvaná totální evikce) a dále prodeje věci stižené kromobyčejnými břemeny právními nebo sice obyčejnými břemeny právními, pokud prodatel ujistil, že věc takovými břemeny není stižena (evikce partiální; srov. Krčmář, idem, str. 119 a jeho poukaz na nepřípadnost názvu ručení pro případ evikce, hledíc k našemu právu — a contr. práva římského). Pro obojí trhovou smlouvu mají dále stejný význam ustanovení o podmínce pro úspěšné uplatňování nároku ze správy pro vady právní (§ 931 obč. zák.). Specielně pro občansko-právní trhovou smlouvu (a místní trhovou smlouvu obchodní) jest aktuální ustanovení § 928 o tom, kdy závazky ze správy pokud jde o vady faktické nevzejdou; ust. § 929 má význam pro obojí trhové smlouvy. Modifikace závazků ze správy podle § 930 má význam pro obojí trhovou smlouvu. Rovněž pro obojí trhovou smlouvu platí, že správa předpokládá prodatelovo plnění kupitelem přijaté, ač mohou též nastati případy správy, kdy k splnění ještě nedošlo; v posléz uvedeném směru jsou aktuální jmenovitě ust. §§ 1048 a násl. obč. zák., jež sluší považovati též za nároky ze správy, byť i modifikované a při nichž, ač ještě k odevzdání nedošlo, může kupující, jde-li o zhoršení, nejdoucí přes polovinu hodnoty věci, žádati za snížení ceny trhové o to, oč se obecná hodnota věci snížila (jde-li o zhoršení nad tuto míru, smlouva zaniká; srov. Sedláček, cit. spis str. 751).
(Příště pokrač.) Doc. Dr. František Vážný:

O hlavních rozdílech ustanovení občanského a obchodního zákona o trhové smlouvě.

(Dokončení.)
Žaloby ze správy: jak pro občanskoprávní tak i pro obchodněprávní trhovou smlouvu platí § 932 obč. zák., podle něhož v případě, že vada je té povahy, že nemůže být odstraněna a je spolu na újmu řádnému užívání věci, může kupující žádati, aby smlouva byla zrušena — actio redhibitoria, Wandelklage. Je-li vada správu zakládající taková, že nebrání řádnému užívání nebo může býti odstraněna, může kupující žádati buď za přiměřenou slevu platu (actio quanti minoris, Preisminderungsklage) nebo za zlepšení a doplnění toho, co schází; § 932 obč. zák.; srov. též § 348 slov. obch. zák.).
Pro uplatnění nároků ze správy stanoví obč. zák. v § 933 lhůty, a to preklusivní — 3 let, jde-li o nemovitost, 6 měsíců stran movitostí a 6 neděl stran dobytka. Lhůta může býti dohodou stran prodloužena. Námitkou lze uplatňovati nároky ze správy i po uplynutí těchto lhůt, jestliže během oněch lhůt byly vady prodavateli oznámeny.
Odchylná od obč. zák. ustanovení o správě jsou obchodním zákonem v čl. 347—350 stanovena pro trhovou smlouvu distanční (srov. slova čl. 347 »bylo-li zboží zasláno z jiného místa...«, v čl. 348: »vytýká-li kupitel zboží z jiného místa zaslanému vady ...) a to ve příčině faktických vad, nikoli právních (neboť, jak plyne z čl. 347, jedná se o vady, jež lze zjistiti ohledáním); jak lze dovoditi z výrazů »vlastnosti« v čl. 346, »jakosti« v čl. 349, má obch. zák. ve specielních ustanoveních o správě na mysli jen vady kvalitní, nikoli (jako německý obch. zák.) též kvantitní (ohledně těchto sluší proto použíti předpisů obč. zák.; srov. Hermann-Otavský v cit. spise a koment. zák. k čl. 347—350; částečně jiného názoru: Pollitzer, Handelsrecht, 653). Odchylky vůči občan. zák. pozůstávají, nehledě k zmíněnému již důsledku čl. 335 obch. zák., v tom, že v zájmu rychlosti a jistoty obchodního života, spec. však v zájmu prodatele poctivě plnícího je úspěšné provedení správy kupitelem podmíněno požadavkem, aby kupující zboží bez odkladu po dodání pokud to lze podle řádného postupu obchodního, ohledal a shledá-li přitom vady (tak zv. vady znatelné), ihned je prodateli oznámil (ohledání je arci jen předpokladem pro oznámení vady). Vady, jež nelze při naznačeném postupu hned seznati (tak zv. vady skryté), musí kupující hned po jejich shledání prodatel oznámiti. Opomenutí oznámení v obou případech má v zápětí, že zboží platí za schválené (podotknouti sluší, že často mluví se o »povinnosti« kupitele oznámiti vady, což však není přesné, neboť nejde tu o povinnost, nýbrž jen o podmínku pro úspěšné uplatňování kupitelova nároku ze správy).
Pro toto oznámení vad, čili tak zvané vytýkání vad (též »dání zboží k disposici«) stanoví obchodní zákon preklusivní lhůtu šesti měsíců, počínajíc od dodání zboží (srov. slova čl. 349 »nedostatek jakosti nemůže býti uplatněn, když byl objeven teprve po uplynutí 6 měsíců od dodání zboží). Vyjímajíc případ »podvodného« jednání prodatelova (osnova obč. zák. volí, jak níže uvádíme, v téže souvislosti vhodnější výraz »obmyslné« jednání), nemohou tedy býti uplatňovány vady, jež buď vůbec nebyly v této lhůtě shledány, nebo byly-li shledány, nebyly oznámeny (stačí podání oznámení na poštu) v této lhůtě. Strany mohou umluviti zkrácení anebo prodloužení těchto lhůt; děje se tak zpravidla na faktuře; podle 4 odst. čl 349 nemění se tím ničeho na zvláštních zákonech neb obchodních obyčejích, jimiž byla stanovena kratší lhůta; sem spadá na př. 6nedělní lhůta, stanovená § 933 obč. zák. pro uplatňování nároků ze správy dobytka. Žaloby ze správy (shora uvedené) se promlčují v 6ti měsících po dodání zboží kupiteli (čl. 349, odst. 2 obch. zák.). Rovněž námitky pomíjejí, jestliže se nestalo bezodkladné odeslání zprávy o vadě v 6měsíční lhůtě po dodání zboží; v kladném případě však nastává perpetuace námitek (čl. 349, odst. 3 obch. zák.). Vzhledem na ustanovení § 1502 (lhůty promlčecí nelze zásadně prodloužiti) je sporné v právní literatuře, jaký vliv má prodloužení vytýkací lhůty na promlčení žaloby ze správy (podle Hermana-Otavského prodlužuje se tím lhůta promlčecí, arci však jen, pokud toho třeba k bezodkladnému podání žaloby. De lege ferenda bylo by doporučitelno stanovití, pokud se týče vhodně vyjádřiti, že jde o lhůty preklusivní, jež mohou býti dohodou stran prodlouženy).
Na rozdíl od občan. zákona stanoví obch. zák. v čl. 348 povinnost kupitele, který odmítá pro vadnost plnění prodatelova podržeti zboží, postarati se o prozatímní jeho uschování. Může dáti — stejně jako prodatel, výtku obdrževší —, objeví-li se vady při dodání neb později, zjistiti stav znalci. Je-li zboží vydáno zkáze a nebezpečí v prodlení, může kupitel dáti zboží prodati podle předpisu čl. 343 obch. zák.
Kdežto německý obch. zák. neobmezuje zvláštní ustanovení o správě na distanční trhovou smlouvu (arci stanoví jiné obmezení, totiž že obě strany musí býti kupci), obmezuje náš obch. zák., jak shora uvedeno, naznačená specielní ustanovení jen na koupi distanční. Analogie těchto ustanovení zastává se pro místní zasílací obchody. Naproti tomu pro obyčejné místní obchody nelze výjimečných těchto ustanovení, spec. o povinnosti oznamovati skryté vady hned po jejich seznání, aplikovati; sluší ve příčině jejich použíti norem obč. zákona.
Poznamenati sluší, že osnova občan. zák. zavádí v § 1062a i pro trhovou smlouvu občanskoprávní (nikoli však pro uplatňování správy vůbec, tedy i při jiných smlouvách) požadavek, kdy kupující hned po odevzdání věci tuto prohlédl, pokud je to možno při řádném hospodaření, a objeví-li nějakou vadu, ji hned prodateli oznámil. Ukáže-li se vada, kterou nebylo lze při prohlídce věci hned poznati, později, musí býti bez odkladu oznámena prodateli. Opomenutí oznámení má v obou případech v zápětí, že se má za to, že věc byla schválena. Výjimka stanoví se pro případ »obmyslného« zatajení vady prodavačem. Též je uvedeným ustanovením stanovena — po způsobu obch. zákona — povinnost kupitele postarati se o uschování věci, jak to žádá poctivý obchod. Na rozdíl od obch. zák. nejsou tato ustanovení obmezena na koupi distanční i platí též pro vady kvantitní. Zastávati sluší, že toto specielní ustanovení modifikuje pouze — po způsobu § 1048 — nárok na správu. Specielně platí základní podmínky pro existenci nároku ze správy, tak jak jsou podle osnovy všeobecně stanoveny v §§ 922—933. (K naznačeným změnám, jež mají, pokud jde o správu při trhové smlouvě, podle osnovy nastati, poznamenává důvodová zpráva, že obyvatelstvo jest podle svého kulturního rozvoje již tak zralé, že mu může býti tato zvýšená péče všeobecně uložena. Pro uschovací povinnost kupitele mluví i důvody národohospodářské.)
O následcích prodlení prodavače s odevzdáním trhového předmětu nemá občanský zákon specielní ustanovení v partii, jednající o trhové smlouvě, nýbrž ve všeobecných ustanoveních §§ 918, 919 a 921 o prodlení při smlouvách úplatných. Obchodní zákon má o tom specielní ustanovení v partii, jednající o trhové smlouvě, a to v čl. 355. Obojí normy byly v důsledku 3. novely k občan. zákonu značně sblíženy. Všeobecně platí, že prodlením, s nímž jsou spojeny právní účinky, v cit. ustanoveních vytčené, rozumí se především zaviněné prodlení (tak zv. subjektivní prodlení), totiž opomenutí dodání zboží v náležitém čase a na příslušném místě. S tímto prodlením je spojeno — mimo uvedené v cit. ustanoveních následky — též to, že prodatel morosní nese nebezpečí takové věci, pokud je v zaviněném prodlení (Sedláček, cit. spis, str. 74). Uvedené v cit. ust. následky stihají morosního prodavače též v případě tak zv. objektivního prodlení, z čehož však dlužno, pokud jde o uplatňování event. nároku na náhradu škody, i přes to, že z doslovného znění zákona to jasně nevyplývá, učiniti výjimku (srov. k věci Krčmáře, cit. spis, str. 78 a násl.; osnova obč. zákona rozlišuje již v příslušných ustanoveních, jmenovitě v § 921, mezi zaviněným a nezaviněným prodlením.
Podle § 918 občanského zákona má v případě prodlení prodavače s odevzdáním věci kupitel právo bud žádati o dodatečné plnění (t. j. o odevzdání věci) a náhradu škody pro opožděné plnění nebo může — stanově přiměřenou lhůtu k dodatečnému odevzdání prohlásiti, že odstupuje od smlouvy (jde-li o plnění pro obě strany dílné, lze podle 2 odst. § 918 obč. zák. při prodlení s plněním částečným odstoupiti buď v příčině jednotlivých nebo všech zbývajících částečných plnění, z čehož jde, že nelze tu odstoupiti od přijatých již částečných plnění), při čemž, jak stanoví § 921, se odstoupení nedotýká nároku na náhradu škody, způsobené zaviněným nesplněním; to platí pro obyčejnou, nikoli však pro fixní smlouvu. Podle čl. 355 obch. zák. může v případě prodlení prodatele s odevzdáním zboží kupující buď žádati plnění a náhradu škody pro opoždění nebo žádati místo plnění náhradu škody pro neplnění anebo odstoupiti od smlouvy, jakoby nebyla sjednána; při tom platí dle čl. 356 obch. zák., že, chce-li požadovati na místě plnění náhradu škody pro neplnění nebo odstoupiti od smlouvy, musí to prodavači oznámiti a připouští-li to povaha obchodu, poskytnouti mu lhůtu, okolnostem přiměřenou, aby napravil, co promeškal (srov. k tomu pozn. č. 9 níže); to platí pro obyčejnou, nikoli však fixní smlouvu. Při plnění, jež podle povahy věci neb smlouvy je dělitelné pro obě strany, platí dle čl. 359, že se odstoupení od smlouvy může státi jen v příčině té části smlouvy, jež nebyla od druhého kontrahenta splněna.
Stejně jako podle občanského zákona platí i podle obch. zákona při výkonu těchto alternativ (podle obč. zák. dvou, podle obch. zák. tří) rozdílné předpisy ve příčině předchozího oznámení prodavači, jde-li o trhovou smlouvu obyčejnou neb fixní; posléz uvedenou smlouvou rozumí se podle § 919 obč. zák. ta smlouva, při níž bylo splnění jedné neb druhé strany ujednáno v době přesně stanovené nebo do doby přesně stanovené s tím, že by jinak došlo k odstoupení; srov. Krčmář, cit. spis, str. 80. Podle čl. 357 obch. zák. jest takovou smlouvou ta, dle které má býti věc dodána přesně v dobu pevně stanovenou nebo ve lhůtě pevně stanovené — což se může v nedostatku výslovného ujednání podávati i z konkrétní situace smluvního ujednání. Podotknouti sluší, že podle něm. obch. zák. je pojem fixní trhové smlouvy širší, ježto se týká i plnění kupitelova, t. j. placení trhové ceny; srov. § 376 německého obch. zák.
Zvláštní ustanovení má obch. zák. pro případy, že kupitel při fixní koupi žádá na místo plnění náhradu škody a zboží má cenu tržní neb bursovní; nežádá-li kupující prokázatelné vyšší škody, záleží náhrada škody v diferenci mezi smluvenou cenou trhovou resp. bursovní a tržní resp. bursovní cenou zboží v době a místě dluhované dodávky (tak zv. abstraktní výpočet škody; kupitel arci může žádati i náhradu škody konkrétně stanovenou, dokáže-li na př., že prodatel zatím zboží zcizil a nemůže je proto dodati; srov. ve věci Hermann-Otavský v cit. spise).
Zmíniti jest se v této souvislosti, že předal-li prodávající věc s výhradou vlastnictví, nesplnil své povinnosti, odevzdati věc prodanou do vlastnictví kupujícího (výhradu vlastnictví lze podle Sedláčka konstruovati jako převedení detence s vedlejší úmluvou suspendované tradice vlastnické).
Náš občanský zákon o výhradě vlastnictví nemá v partii, jednající o trhové smlouvě, ustanovení, ale zmiňuje se o ní v § 297a (výhrada vlastnictví ke strojům). Rovněž obch. zák. nemá v této věci zvláštního ustanovení (osnova ital. obch. zák. zavádí ustanovení o výhradě vlastnictví v partii, jednající o trhové smlouvě obchodní).
Osnova občan. zák. zavádí v předpisech, jednajících o trhové smlouvě, výhradu vlastnictví a to pokud jde o normální trhovou smlouvu, v § 1063 (podle 1 odst. téhož § odevzdá-li prodavač věc kupujícímu, neobdržev kupní ceny, jest věc prodána na úvěr a vlastnictví k ní přechází na kupce; právo odstupné v §§ 918 a 919 určené, tu prodavači nepřísluší; dle 2 odst. téhož § vyhradil-li si však prodavač vlastnictví k movité věci až do zaplacení kupní ceny, nabývá kupec vlastnictví k odevzdání věci teprve úplným zaplacením kupní ceny; prodavač je oprávněn odstoupiti od smlouvy, prodlévá-li kupec s placením. Tato výminka je však účinnou jen tehdy, byla-li smlouva učiněna písemně a v listině určeno podle kalendáře, kdy kupní cena bude zaplacena).8
ß) Kupující je z trhové smlouvy zavázán zaplatiti cenu trhovou, t. j. převésti ve vlastnictví prodavatelovo smluvenou cenu tržní. Sporné je v právní doktríně, zda je kupující též povinen převzíti věc koupenou a může-li býti tento jeho závazek se strany prodavatele uplatňován žalobou.
Stran povinnosti kupujícího, zaplatiti cenu trhovou, platí podle občanského zákona toto: Cenu trhovou jest zaplatiti zpravidla, totiž není-li jinak ujednáno, bez průtahu ihned (»Zug um Zug«). Uvedené neplatí jmenovitě při kreditování trhové ceny; §§ 1062, 1063 (podle 2 věty § 1063 přechází i při uvěření ceny trhové vlastnictví věci ihned na kupujícího — arci předpokládajíc všeobecné podmínky pro přechod vlastnictví. Osnova obč. zák. stanoví pro tento případ, že právo odstupní prodavači nepřísluší).
O místě plnění kupitele nemá občanský zákon specielního ustanovení; platí všeobecně, že pokud není místo plnění kupitele určeno smlouvou nebo plněním prodatelovým, platí tu zákonné plniště dle § 905; dle odst. 2 téhož § platy peněžité je dlužník v pochybnosti povinen dodati na své nebezpečí a útraty věřiteli do jeho bydliště (závodu). Jestliže po vzniku pohledávky toto bydliště se změnilo, nese věřitel způsobené tím zvýšení nebezpečí a útrat (k tomu přičiňuje osnova obč. zák. — po způsobu 2 odst. čl. 325 obch. zák. — dodatek, že tímto ustanovením se nemění nic na tom, co je řečeno v 1 odst. o místě splnění). Obchodní zákon stanoví jednak v 1 odst. čl. 342, že v příčině splniště závazků prodatelových a kupitelových platí ustanovení čl. 324, odst. 1, jednak v 2 odst. cit. čl., že kupní cenu jest zapraviti při odevzdání, pokud není nic jiného podmíněno povahou obchodu nebo ustanoveno smlouvou neb obchodním obyčejem (jinak platí ustanovení čl. 325 také v příčině tohoto placení). Tímto ustanovením, jež je v podstatě jen rozvedením všeobecných zásad, platných podle obč. zák., je určena jak doba, tak i místo plnění kupitelova:
1. Není-li jinak smluvníky stanoveno, jest podle obchodního zákona kupitel povinen zaplatiti cenu trhovou při odevzdání věci prodatelem. To jest určení doby plnění kupitelova. Pokud pak prodatel odevzdává věc v plništi, určeném podle úmluvy stran nebo —· v nedostatku takové úmluvy — podle zákona (v zákonném plništi), určuje se tím též místo plnění kupujícího.
2. Může býti smluveno jednak placení ceny trhové před odevzdáním věci (tak zv. koupě praenumerační) nebo po odevzdání věci (koupě na úvěr). Při distančních trhových smlouvách platí obchodní obyčej, že se má — v nedostatku zvláštní úmluvy o hotovém placení — platiti cena trhová teprve po dojití zboží a možnosti jeho prohlédnutí kupitelem (následkem toho se nepřipouští bez zvláštní úmluvy zaslání objednaného zboží na dobírku). Tím je stanovena doba plnění kupitelova; stran určení místa plnění kupitelova platí v těchto případech — v nedostatku určení jeho smlouvou — zákonné plniště ve smyslu čl. 324.
3. Ve všech těchto případech platí, jak výslovně článek 342 v poslední větě stanoví, čl. 325, dle něhož je povinností kupitelovou, aby na své nebezpečí a na své útraty opatřil placení prodateli na to místo, kde tento měl v době vzniku pohledávky svůj obchodní závod, nebo, neměl-li ho, své bydliště (čímž však, jak výslovně stanoví 2 odst. čl. 325, se nemění zákonné plniště, t. j. v daném případě kupitelovo; srov. Hermann-Otavský, koment. obch. zák. k čl. 324, 325 a 342 obch. zák.).
Stran povinnosti kupujícího, převzíti koupenou věc stanoví občanský zákon v §u 1062 povšechně, že kupující je povinen převzíti věc ihned nebo ve vymíněný čas. Jde tu o spolupůsobení kupujícího při splnění povinnosti prodavatele, odevzdati věc (soluční jednání) čili o akceptaci soluční oferty prodatelovy. Důsledky nesplnění, této povinnosti kupujícím nejsou řešeny občanským zákonem ve specielních předpisech o trhové smlouvě a jmenovitě není positivního ustanovení o žalovatelnosti tohoto závazku kupitelova. Platí tu všeobecný předpis o prodlení věřitele — § 1419 v souvislosti s § 1425 obč. zák. (moraaccipiendi; srov. též níže). Obchod. zákon stanoví v čl. 346, odst. 1., že kupitel je povinen převzíti zboží, pokud má vlastnosti podle smlouvy anebo pokud v nedostatku zvláštní úmluvy vyhovuje zákonným požadavkům (kupitel není tedy snad všeobecně povinen akceptovati soluční ofertu prodatelovu, nýbrž jen za podmínky, že nabízené plnění pořadatelovo vyhovuje smlouvě nebo zákonu); převzetí má se státi ihned, není-li něco jiného vymíněno nebo místně obvyklé anebo okolnostmi vyžadováno. Důsledky nesplnění tohoto závazku kupitelova řeší obch. zákon přímo v souvislosti ustanovení o trhové smlouvě, a to v čl. 343; o tom, přísluší-li prodateli žaloba na splnění tohoto závazku kupitelova, obch. zákon rovněž positivního ustanovení nemá.
Předpisy občanského i obchodního zákona o prodlení kupujícího s převzetím zboží (moraaccipiendi, jíž sluší rozuměti každé nepřevzetí zboží kupitelem, bez ohledu na jeho vinu, tedy i tak zv. objektivní prodlení) shodují se v tom, že má prodlení to za následek ukončení uschovací povinnosti prodavatelovy a přechod nebezpečí na kupitele. Podle obč. zák. může prodávající věc složití u soudu a nehodíla-li by se k tomu, dáti ji k uschování zvláštnímu správci, soudem určenému. Podle obch. zákona může prodatel 1. uložiti věc ve veřejném skladišti nebo u osoby třetí, 2. věc po předchozí pohrůžce kupiteli na účet kupitele prodati (tak zvaný svépomocný prodej, který se má státi zpravidla veřejnou dražbou a toliko, má-li zboží cenu tržní nebo bursovní z ruky prostřednictvím obchodního sensála nebo v jeho nedostatku úředníkem k dražbám oprávněným za běžnou cenu. Hledíc k uvedenému positivnímu ustanovení nelze otázku, zda je k tomu povolán i notář, zodpověděti kladně; de lege ferenda doporučujeme však kladné řešení této otázky. Je-li zboží vydáno zkáze a nebezpečí v prodlení, není třeba předchozí pohrůžky. O výkonu prodeje má prodatel, pokud mu to možno, ihned zpraviti kupitele, jinak ručí za škodu (srov. k tomu §§ 347, 351 slov. obch. zák., který stanoví některé menší úchylky).
V právní doktríně se většinou zastává, že kupitel není povinen převzíti věc koupenou, ač je jeho činnosti zapotřebí k převzetí zboží, jestliže kupitel nepřijme nabízenou mu prodatelem věc, t. j. nespolupůsobí při uskutečnění prodatelova solučního jednání, upadne sice v prodlení věřitelovo, ale prodateli nepřísluší žaloba na odběr věci (srov. jmenovitě Krainz-Pfaff, system des österr. allg. Privatrechts II. díl, 1. část, str. 273, Sedláček, cit. spis str. 72). Pro obor obchodního práva zastává názor, že prodateli přísluší žaloba na odběr věci, jmenovitě Hermann-Otavský. Osnova obč. zák. věc nově neřeší, čehož sluší litovati, ježto ve věci není dnes jasno, jmenovitě pro obor obch. práva bylo by de lege ferenda doporučitelno, věc jasně rozhodnouti ve smyslu přiznání prodavateli této žaloby.
Následky prodlení kupujícího se zaplacením ceny trhové (mora solvendi kupitelova co do zaplacení ceny trhové; považuje-li se převzetí zboží kupitelem za jeho smluvní povinnost, žalovatelnou se strany prodatele, mluví se též v případě nepřevzetí zboží kupujícím o »mora solvendi« kupitele; tento případ však v obch. zák. zvlášť upraven není) jsou řešeny v občan. zákoně ve všeobecných ustanoveních §§ů 918, 919, 921 o prodlení při smlouvách úplatných, v obchodním zákoně ve specielním ustanovení čl. 354 a to jen pro případ, že zboží nebylo ještě kupitelovi odevzdáno (bylo-li zboží kupitelovi odevzdáno, platí cit. normy obč. zákona). V důsledku III. novely k občanskému zákonu byly v úvahu přicházející normy značně sblíženy. Prodlením rozumí se tu zaviněné opomenutí zaplacení dospělé ceny trhové· kupitelem. Jen zaviněné prodlení má v zápětí veškeré následky, v cit. předpisech stanovené, jmenovitě nárok na náhradu škody.
Kdežto podle obč. zákona má prodávající v tomto případě právo: buď žádati dodatečné placení a odškodnění pro opožděné placení anebo stanově přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění odstoupiti od smlouvy, při čemž může žádati též náhradu škody, způsobené zaviněným nesplněním, přísluší podle obch. zákona prodávajícímu další ještě právo: může, místo aby žádal o plnění, dáti prodati zboží podle shora cit. čl. 343 obch. zák. a spolu žádati o náhradu škody. Pro případ, že prodatel trvá — na místo plnění — na náhradě škody pro neplnění anebo odstoupení od smlouvy, musí to podle čl. 356 obch. zák. druhému kontrahentovi oznámiti, a připouští-li to povaha obchodu,9 poskytnouti mu lhůtu, okolnostem přiměřenou, aby napravil, co promeškal.
Obdobně jako při prodlení prodavače platí i při prodlení kupujícího co do výkonu těchto práv a to jak podle občanského tak i podle obchodního zákona rozdíl, jde-li o obchod obyčejný anebo fixní.
Ve příčině odstoupení smlouvy při dílčím plnění platí obdobné, co uvedeno o prodlení prodavače s odevzdáním. trhové věci.
O povinnosti kupujícího, postarati se v případě uplatňování nároku ze správy (odmítnutí podržeti zaslané zboží pro vadnost plnění prodatele). O prozatimní uschování věci má positivní ustanovení toliko obch. zákon, a to pokud jde o distanční trhovou smlouvu. Občanský zákon podobného ustanovení nemá (naproti tomu § 1062a osnovy obč. zák. stanoví, že v těchto případech — a to bez ohledu, jde-li o trh distanční nebo místní — má kupující věc opatrovati dle zásad poctivého obchodu).
C) Posléze bylo by se co nejstručněji dotknouti — k cíli porovnání v úvahu přicházejících norem občanského a obchodního zákona — otázky zvláštních případů trhové smlouvy a vedlejších úmluv při ní.
Tu sluší uvésti, že obchodní zákon má výslovná ustanovení pouze 1. o koupi na zkoušku, 2. koupi podle vzorku či průby a 3. koupi ke zkoušce.
Ad 1. Občanský zákon ustanovuje o koupi na zkoušku v § 1080—1082, obch. zák. v čl. 339 (mluví se též o koupi na ohledanou, na libost — emptio ad gustum, adlibitum, kterýžto názor je věcně nejpřiléhavější). Podle obojích norem platí o tomto druhu koupi, že je sjednána pod výminkou, rázu potestativního, že kupitel zboží podle své libosti schválí. Tato výminka platí v pochybnosti za suspensivní (jinak může býti suspensivní nebo resolutivní). Kdežto podle obč. zák. platí jako zkušební »lhůta na rozmyšlenou« doba kupujícího — v nedostatku jinakého ustanovení stran — u movitostí doba tří dnů, u nemovitostí 1 roku, v kteréžto době musí kupující svoje prohlášení alespoň podati k pošt. dopravě, není obch. zákonem stanovena fixní lhůta; platí tu, že kupující má své schválení vyjádřiti ve lhůtě smluvené anebo v místě obvyklé anebo v nedostatku těchto ihned na vyzvání prodatele. Jinak platí stejně podle obojích zákonů, že neprohlásí-li se kupující ve stanovené lhůtě, nepřichází smlouva k místu. Podle obojích zákonů platí dále, že mlčení kupujícího má právní efekt schválení jeho toliko v případě, že bylo zboží kupujícímu odevzdáno (nebylo-li zboží odevzdáno, znamená to, že koupě nebyla schválena).
Ad 2. O koupí podle vzorku (průby) má specielní ustanovení toliko obchodní zákon v čl. 340; znamená, že prodávající má se říditi podle vzorku při kvalitě svého plnění. Taková smlouva jako taková je tu sjednána — na rozdíl od případu sub 1. — bezpodmínečně, ale zavazující prodavatele, že zboží odpovídá vzorku: prodávající jest práv, nevyhovuje-li zboží stanovené podmínce (liší se tudíž tento případ od trhové smlouvy s výhradou vrátiti zboží, kde se smlouva sjednává s výminkou resolutivní, že koupě se zrušuje, když zboží bude vráceno; srov. Sedláček, cit. spis str. 82).
Ad 3. Rovněž koupě ke zkoušce, o níž má rovněž specielní ustanovení toliko obchodní zákon v čl. 341, jest trhová smlouva bezpodmínečně sjednána, arci však s udáním motivu kupujícího. Podle výslovného ustanovení čl. 347, odst. 4. platí ustanovení o skrytých vadách zaslaného zboží též na koupi na zkoušku a podle vzorku.
Toliko občanský zákon má ustanovení: o právu předkupním (§§ 1072—1079),
o prodeji s výhradou lepšího kupce (§§ 1083 až 1085),
o právu koupě zpětné (§§ 1068—1070) a
o právu prodeje zpětného (§ 1071).
Ροsléz uvedené úmluvy jsou přípustny toliko u trhových smluv, jejichž předmětem je nemovitost. Analogické používání na jiné případy není přípustné. Vzhledem k uvedenému nelze řečené úmluvy vztahovati i na trhové smlouvy obchodněprávní. Naproti tomu prve uvedené úmluvy lze sjednati i při trhových smlouvách obchodně právních.
Poznamenati sluší, že úmluva odstoupení od smlouvy pro případ, že kupující nebo prodávající do určité doby nesplní své závazky, je přípustná, byť i náš zákon občanský i obchodní se o ní výslovně nezmiňoval. Plyne totiž z obecných předpisů právních.
Naproti tomu má slovenský obch. zák. specielní ustanovení o právu jedné nebo druhé strany, odstoupiti podle své libosti od takové smlouvy, v §§ech 364—367. Podle § 364 slov. obch. zák. platí, jestliže strany umluvily, že prodatel může libovolně od smlouvy odstoupiti, že byla smlouva uzavřena s výminkou rozvazovací. Právo odstoupení nutno, není-li jinaké úmluvy, vykonati do 3 dnů od uzavření smlouvy. Dle §u 365 pozbývá v případě vykonání tohoto práva smlouva své účinnosti. V tomto případě je kupitel povinen trhový předmět, prodávající pak trhovou cenu vrátiti. Nevrátí-li se trhový předmět vůbec nebo jen ve zhoršeném stavu, může prodávající žádati o náhradu, škody. Podle §u 366 nemůže prodávající uplatňovati právo odstupu proti osobě třetí, jež věc bona fide od kupitele nabyla; má tu pouze nárok na náhradu škody proti kupujícímu. Dle §u 367, bylo-li umluveno právo odstupu ve prospěch kupujícího, může týž uplatňovati toto svoje právo v téže lhůtě, jako prodavatel, avšak jen s podmínkou, že může kupní předmět vrátiti právě v tom stavu, v jakém; ho převzal).
IV. Z vylíčeného možno, pokud jde o schematické nastínění vzájemného poměru mezi ustanoveními občanského a obchodního zákona o trhové smlouvě či vzájemných rozdílů ustanovení těchto zákonů, učiniti toto resumé:
Rozlišovati v dané věci lze:
1. normy občanského zákona, jež jsou sice dány jen pro občanskoprávní trhovou smlouvu, a jimž odpovídající normy obchodní zákon nemá, ale které sluší, a to nehledíc k ustanovení článku 1. obch. zákona, aplikovati i na trhovou smlouvu obchodněprávní;
2. normy občanského zákona, které platí jen ohledně trhové smlouvy občanskoprávní, a jež nelze na obchodněprávní trhovou smlouvu vůbec aplikovati.
3. normy občanského zákona o trhové smlouvě, na něž (jakožto pro prodatele příznivější) se obchodní zákon v korespondujících ustanoveních o trhové smlouvě obchodněprávní výslovně odvolává;
4. normy obchodního zákona, jež jsou sice dány jen pro obchodněprávní trhovou smlouvu, ale jichž lze analogicky aplikovati — v nedostatku příslušných norem občan. zákona — i na občanskoprávní trhovou smlouvu;
5. normy obchodního zákona, vztahující se toliko na trhovou smlouvu obchodněprávní (a to v prvé řadě specielní normy obch. zák. o trhové smlouvě, a dále i všeobecné normy, jež platí i stran jinakých smluv, jsoucích obchody, pokud ovšem nemají povahy výjimečného ustanovení, jež analogicky rozšiřovati nelze, jako ku př. čl. obch. zák. 323), jimž korespondující normy má občanský zákon, a jež — vůči těmto normám — zásadních rozdílů nevykazují;
6. normy obchodního zákona, jež se vztahují toliko na trhovou smlouvu obchodněprávní a jež se v zásadních směrech odlišují od obdobných norem občanského zákona.
Z vylíčeného vysvítá, že jest pouze několik norem, jež možno řaditi pod kategorii sub 6., čili že mezi ustanoveními občanského zákona s jedné strany a obchodního zákona s druhé strany není — nehledíc k těmto několika normám — rozdílů povahy zásadní. Většinou jde při rozdílech, jež jeví normy obch. zák. o trhové smlouvě vůči obdobným ust. obč. zák. pouze o větší pružnost a přizpůsobení se obchodnímu životu. Pokud arci nejde o předpisy kogentní povahy, mohou smluvní strany výslovně ujednati i při trhové smlouvě občanskoprávní jednotlivosti, odpovídající specielním ustanovením obch. zák. o trhové smlouvě. Ovšem to předpokládá výslovné, zvláštní ujednání stran. Při vylíčení rozdílů mezi obojími normami šlo nám o normální případ trhové smlouvy, bez těchto zvláštních výhrad.
Z ustanovení osnovy občanského zákona o trhové smlouvě je patrno, že »komercialisace« příslušných ustanovení občanského zákona, provedená z veliké části již 3. dílčí novelou, má býti ještě vyšší mírou provedena v příštím občanském zákoně. Z toho ovšem nenásleduje, že by snad stala se zbytečnými specielní ustanovení obchod. zák. o trhové smlouvě; dualism trhové smlouvy občanskoprávní a obchodněprávní má svoje vnitřní odůvodnění a odpovídá potřebám obchodního života. Bude však nutno přistoupiti — a to paralelně s reformou občanského zákona — k revisi dosavadních ustanovení obch. zák. o trhové smlouvě a — v rámci reformy celého obchodního zákona — upraviti je podle potřeb a přání moderního života obchodního.

Kdežto náš obch. zák. vychází při stanovení pojmu obchodu jednak z principu objektivního (některá jednání jsou obchody bez ohledu na kvalitu osoby je provozující), jednak z principu subjektivního (kdy pro kvalitu obchodního jednání je podmínkou, že je provozuje kupec), je německý ob. zákon založen pouze na posléz uvedeném principu.
Tyto smlouvy mohou ovšem býti obchody, arci jinakými, než obchodní trhová smlouva, vyhovují-li jinak podmínkám, stanoveným obchodním zákonem pro obchody (na př. opatření věci směnou za jinou věc s úmyslem opatřenou věc dále zciziti je absolutním obchodem podle čl. 271, č. 1); neplatí však na tyto smlouvy, i když jsou obchody, normy, jež stanoví čl. 337—359 (na př. na směnu, i když je obchodem, nevztahují se specielní ustanovení obch. zák. o správě při trhové smlouvě).
»Obchodním obyčejem« sluší tu rozuměti nikoli pouze obchodní obyčej ve smyslu právního pramene (čl. 1 obch. zák.), nýbrž i obchodní zvyklosti (usance); srov. Hermann-Otavský v komentovaném obch. zák. k čl. 352.
Srov. Hermann-Otavský, O obchodech podle IV. knihy obch. zák., str. 79.
Trhová smlouva, při níž děje se převod koupené věci bezprostředně mezi kontrahenty v místě, nazývá se místní na rozdíl od distanční trhové smlouvy, kde se děje převod koupené věci z jednoho místa na jiné místo prostřednictvím osoby třetí, jež není zástupcem ani jednoho z kontrahentů. Tak zv. zasílací trhová smlouva je pojmem širším, než distanční trh. s., ježto i při místních obchodech může se jednati o zaslání věci (srov. Hermann-Otavský, výklad k čl. 342 obch. zák.).
I pro obor francouzského práva zastává se pro trhovou smlouvu zásada »genera non pereunt« (srov. Thaller, Traité élémentaire de droit commercial, str. 618).
O základních podmínkách stran správy srov. z naší literatury jmenovitě cit. spisy Krčmáře a Sedláčka a specielní pojednání Roučka v »Právníku« roč. 1923 a »Sborníku věd právních« roč. 1923. Shora podáváme jen stručný nástin zásad správy, pokud tak je k porovnání s obdobnými ustanoveními obch. zákona zapotřebí.
Podle osnovy obč. zák. platí tedy, že toliko v případě výhrady vlastnictví má prodavač právo odstoupiti od smlouvy, nezaplatil-Ii kupec ve stanovené lhůtě. Nevyhradil-li si prodavač vlastnictví, má se za to, že věc byla prodána na úvěr a právo odstupní prodavači nepřísluší. Nelze však souhlasiti s tvrzením v důvodové zprávě k tomuto ustanovení (dův. zpráva str. 89), že podle čl. 354 (nesprávně citován též čl. 355) obch. zák., nemůže prodavač, který zboží již odevzdal, odstoupiti. Správně připomíná Hermann-Otavský k cit. článku, že bylo-li zboží odevzdáno, platí při prodlení kupitelově prostě právo občanské, jež — v dosavadní úpravě — odstupní právo prodavači přiznává, af zboží bylo odevzdáno či nikoli.
Důvodně poukazuje Čakrt v cit. shora pojednání na to, že dovětek čl. 356 »dopouští-li to povaha jednání« měl by býti pojat — při důsledném provádění zkomercialisování obč. zák. — do § 918 osnovy obč. zák.

Citace:

VÁŽNÝ, František. O hlavních rozdílech ustanovení občanského a obchodního zákona o trhové smlouvě. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, číslo/sešit 3-6, s. 118-120, 127-129, 133-136, 142-146.