Ročník LVIII. Právník 1919. Sešit X.

Ručí-li prodávající při prodeji koně i dnes ještě za zrážlivost?

Píše JUDr. Jan Heller.
Cena dobytka ohromným způsobem stoupla na částku několikanásobnou. Následkem toho při koupi dobytka třeba zvýšené opatrnosti. Proto hořejší otázka nejen theoreticky, ale i prakticky jest velice důležitá. Jak ukázáno bylo v krátké zprávě »denníku« Právníka sešit XXIII., z 15. prosince 1916 str. 893. a 899., bylo podle předpisu § 118. třetí dílčí novelly vydáno nařízení c. k. ministerstva spravedlnosti a orby z 16. listopadu 1916 č. 384 ř. z., kterýmž stanoveno, že právní domněnka, že dobytče již před odevzdáním bylo nemocno, nastává, vyskytnou-li se během dvou týdnů po předání tyto nemoci a vady a sice u koní, oslů, mezků a mulů: ozhřívka, dýchavičnost, jankovitost, vnitřní zápal oční (měsíční slepota).
Tedy ve výpočtu nemocí a vad koní a pod. v tomto nařízení vynechána zrážlivost. To stalo se proto, poněvadž již osnova vládní z r. 1907 str. 139 vytýkala starému § 925. zák. obč., že jmenuje zrážlivost při koních jako nemoc, za niž třeba ručiti správou, kdežto se tvrdí, že jest zrážlivost jen nectností, jíž i zdravý kůň za krátko může býti podroben. Na tomže stanovisku stála i osnova sněmovny panské z r. 1912 str. 171. důvodů — a týž názor přešel do § 118. třetí dílčí novely z 19. března 1916 č. 169 ř. z. a zrážlivost z řady nemocí a vad, ohledně jichž platí za jistého předpokladu domněnka, že tu byla již v době odevzdání, jest definitivně vyloučena.1 Avšak pro praktického právníka, zejména pro toho, kdo projednal dosti sporů o koně, a to i koně zrážlivé — neodstraněny tím všechny pochybnosti a zejména bude pochybovati o tom, že by prodávající nyní, t. j. po vydání onoho nařízení ministerstva spravedlnosti a orby, již nikterakž za to neručil, když prodal koně zrážlivého!
Tu třeba sobě uvědomiti, že zrážlivost koně jest tvrdošíjné a úmyslné vzpírání se koně proti přiměřené a obvyklé práci, t. j. tahu. (Dvořáček: Právní vady domácího zvířete str. 61.) Kůň zrážlivý. má-li táhnouti (co jednospřežní neb dvouspřežní), nechce tahat, vyhazuje, rozbije a poláme třeba vůz a poraní i kočího kdyby stál v dosahu jeho kopyt. Je-li kůň takový popoháněn bičem, tím více ještě se vzpírá a vyhazuje.
Věda zvěrolékařská dnes učí, že to není choroba koně, čili že to není žádná chorobná změna jeho organismu, nýbrž toliko zlozvyk způsobený špatným vychováním tím, že na koně hned při zaučování tahu příliš bylo nakládáno a neb že byl příliš krutě trestán.2 Přes to však zrážlivého koně k tahu nelze řádně upotřebiti. Při řešení otázky, zdali tato nezpůsobilost prodaného koně ku tahu působí jako vada a případ ručení ze správy ve smyslu XVII. hlavy zák. obč. a §§ 922. a 923. a násl., třeba nám míti na mysli tolik:
1. Ani starý, nyní zrušený § 925. r. z. obč. neobsahoval úplný, t. j. vyčerpávající výpočet všech nemocí dobytka, za kteréž by odevzdávající ručil správou, nýbrž toliko výpočet oněch nemocí, ohledně kterých platí domněnka, že dobytče jimi stiženo bylo před odevzdáním. Takového vyčerpávajícího výpočtu všech nemocí dobytka, za něž by prodávající výhradně ručil, nepodává ani nové nařízení ministerstva spravedlnosti a orby z 16. listopadu 1916 č. 384 ř. z. Proto byly a budou spory o ručení ze správy za dobytče, stižené i jinými nemocemi, než oněmi v § 925. a v novém minist. nařízení uvedenými. Tak sami jsme měli spory o krávu, kteráž byla stižena »ochodem« (vochodem — Darmvorfall), totiž z níž občas vycházelo střevo; dále o koně, jenž stižen byl rheumatickým ochrnutím plece, a nemoci ty uznány za vady, za něž odevzdávající ručí. 3 2. Objem ručení ze správy za nemoci a vady určen § 922. a § 923. z. obč. dosud platnými a stanoveno § 922., že kdo věc přenechal způsobem úplatným, ručí za to, že má vlastnosti výslovně ujednané neb obyčejně při ní bývající a že jí může býti užíváno podle učiněné úmluvy. Následující § 923. z. obč. toto ručení pak ještě doplňuje tím, že správou ručí, kdo věci přikládá vlastnosti, jichž nemá a které výslovně aneb podle povahy smlouvy mlčky byly ujednány. Rak. obč. zák. tedy prostě stanovil v podstatě totéž, co již (podle Arndtse Pand. § 304. z kraje) dle římského práva z povahy smlouvy trhové plyne samo sebou, totiž, že jest »prodavač práv jak z nedostatku vlastností výslovně neb mlčky slíbených, tak i ze zúmyslně zamlčených vad, kteréž na věci jsou. Když tedy prodávající prodává koně a ujednáno jest mezi ním a kupujícím, že se kůň prodává do tahu, aneb, když se to pro obě strany zřejmě samo sebou rozumí (na př. kupuje koně povozník, neb rolník) — tedy prodávající ručí také za zrážlivost, poněvadž jest to právě taková vada, že kůň tvrdošíjně odpírá tahu.
Ovšem že musí žalující kupec dokázati, že touto vadou, zrážlivostí, kůň stižen byl již před odevzdáním, ježto výhoda domněnky starého § 925. z. obč. nyní pro zrážlivost již neplatí. Úplná zrážlivost jest na překážku řádnému užívání koně v tahu a jest tudíž rozhodně »vada« prodaného koně a nemůže-li býti již napravena, může kupující žádati úplné zrušení smlouvy, ovšem bylo-li výslovně neb mlčky ujednáno, že se kůň kupuje do tahu, neboť podle zřetelného předpisu §§ 922. a 923. rak. z. obč. ručí prodávající za to, že kůň má vlastnosti výslovně smluvené neb obyčejně předpokládané a že ho bude moci býti užíváno podle povahy právního jednání neb podle úmluvy — tedy že se bude moci s koněm tahati; s koněm zrážlivým však tahati se nemůže! Zrážlivost koně do tahu koupeného jest tudíž podstatná jeho vada, kteráž jej činí neupotřebitelným — třeba by to nebyla žádná nemoc, t. j. chorobná změna jeho organismu. Zákon pak za důvody správy uvádí nejen choroby neb nemoci — nýbrž také nedostatek výslovně neb mlčky smluvených vlastností — a tak tomu jest, je-li kůň dle vědomí obou stran do tahu koupený, zrážlivý.
Zdali může býti zrážlivost napravena, jest ovšem těžká otázka znalecká. Z úst znalce při komisi slyšeli jsme, že zrážlivost lze napraviti jen andělskou trpělivostí a za delší dobu.
Podle našeho názoru takové andělské trpělivosti a dlouhodobého učení od povozníka a rolníka, jenž koně koupil do práce, slušným způsobem žádati nelze. Ku dokonalé nápravě vady patří totiž také, aby náprava mohla býti provedena nejen úplně, ale také v čas, to jest v takové poměrně krátké době, aby kupující mohl koně tak brzo užiti, aby přílišným prodléváním v hospodaření nebyl zdržován. Proto máme za to, že v případě úplné zrážlivosti koně může kupující, jenž koupil koně do tahu, žádati dle § 932. z. obč. (§ 123. třetí novely) úplné zrušení smlouvy. Jest ovšem pravda, že vyléčitelná nemoc prodaného zvířete jest vada napravitelná, čili jež se napraviti dá, k čemuž poukazuje zejména Hasenöhrl Oblig. R-II. str. 470 pozn. 87, dokládaje to rozhod. nejvyš. soudu č. 302, 4287. Avšak tato možnost napravení vady neboli vyléčení nemoci dle přirozenosti věcí a zejména dle rozumně předpokládané (praesumované) vůle obou stran musí býti přece časově obmezena; neboť přece nikdo rozumný nemůže žádati na př. od povozníka, jenž koně koupil pro okamžitou práci, pro stěhování neb pod., neb od rolníka neb chalupníka, jenž koně koupil do jarní práce polní — aby zrážlivého koně, jenž se vůbec do tabu nehodí — teprv snad několik měsíců neb i déle cvičil a učil a tak vadu tu napravoval. Naopak, podle našeho názoru v takovém případě, když kůň koupen do tahu, sluší zrážlivost pokládati za nenapravitelnou a přísluší kupci právo na zrušení smlouvy. Proto také Krainz Pfaff Ehrenzweig § 322. str. 89 učí, že kupující může žádati odstranění čili napravení vady, může-li býti vada ta úplně a včasně (rechtzeitig) býti napravena, t. j. v takové přiměřené době, aby kupující mohl koně k zamýšlené a prodávajícímu známé práci tažné užíti, tedy na př. do jarní práce polní; není-li to do té doby možno, jest vada zrážlivosti nenapravitelna, jak dokládá spisovatel (rozh. nejvyš. soudu Ung. Gl. VI. ed. 2254.4

Zajímavo jest, že již při sepisování a skládání rak. z. obč. ohledně zrážlivosti vyskytly se závažné pochybnosti o pravé povaze její. Neboť čteme v Ofnerově Urentwurf und Berathungs-Protokolle II., str. 75 pozn. 4, že zrážlivost mezi nemoci § 925 zák. obč. teprve dodatečně byla vsunuta, jak svědčí také str. 559 ku § 920 (II. 75). Do tohoto § 920 (nynějšího § 925 z. obč.) původně totiž nebyla zrážlivost zahrnuta a to na základě zdání vídeňského prof. J. J. Piesinga dto Wien, 6. Nowemb 1806, který zrážlivost byl vyloučil, ježto prý v rakouských zemích jenom ostatní jmenované čtyři hlavní vady činí koupi neplatnou: zrážlivost pak v Prusk. L. R. uvedenou prohlásil za totožnou s jankovitostí. Ale komise kodifikační přes toto zdání Piesingovo zrážlivost dodatečně do § 925 z. obč. přijala a sice na připomenutí samého presidenta.1)
Na tom stanovisku, jak již podotknuto, stojí důvody obou osnov novely k obč. zák., jak osnovy vládní z r. 1907, tak osnovy panské sněmovny z r. 1912 a nyní též třetí dílčí novela k obč. z. Avšak citovaný námi spis Dvořáčkův — ač na str. 61 sám učí, že zrážlivost není žádná choroba, nýbrž nectnost — nezdá se býti sám zcela přesvědčen o správnosti toho učení, neboť hned na str. následující 62. praví: »Dvořáček, X. Právní vady domácího zvířete (X), s. 62« Naproti tomu budiž nám dovoleno ukázati na učení zvěčnělého profesora zvěrolékařství na universitě pražské Dra Struppiho, jež poznali jsme asi kolem roku 1874 při komisionelním ohledání zrážlivého koně v Praze na Václavském náměstí, kde tenkrát na sev.-záp. straně bylo ještě mnoho zájezdních hostinců jako u Štočků, u Charauzů, u Turků etc. — kde kůň stál v konírně. Kůň, byv zapražen napřed sám jednospřežně, do trochu zatíženého vozu, za nic nechtěl zabrat, vyhazoval a tloukl do vozu. Pak byl zapřažen společně s jiným dobrým koněm do lehčího vozu (»štráfky«) — a tu běžel ovšem s sebou: ale p. prof. Struppi hned upozornil, že všechen náklad táhne jenom ten připřaženy zdravý kůň — a zrážlivý že jen prostě běží s sebou a netáhne. Prof. Dr. Struppi — jenž mimochodem řečeno mluvil němčinou dosti chatrné výslovnosti — byl však (jak jsme i při jiných komisích seznali) znamenitým učencem — vykládal, že zrážlivost je jen zlozvyk čili nectnost koně, způsobená špatným jeho vychováním a vyučením, a doložil, že zlozvyk ten lze jen ztěžka a to jen andělskou trpělivostí a za delší dobu odnavyknouti.
Nařízení ministerstva spravedlnosti a orby z 16. listopadu 1916 č. 384 vypočítává totiž toliko nemoci a vady, při nichž nastává právní domněnka, že dobytče již před odevzdáním bylo nemocné — ale ani starý zrušený § 925 ani nové nařízení minist. spravedlnosti a orby neobsahují výhradný, výlučný a vyčerpávající výpočet nemocí neb vad, za kteréž by prodávající ručil výhradně. Zcela jinak jest tomu v právu německém; neboť něm. zák. obč. v § 482 zcela odchylně — jasně a určitě praví: Der Verkäufer hat nur bestimmte Fehler (»Hauptmängel«) u. diese nur dann zu vertreten, wenn sie sich innerhalb bestimmter Fristen (Qewährfristeo) zeigen.Di Hauptmängel u. die Gewährfristen werden durch eine mit Zustimmung des Bundesstaates zu erlassende Kaiserliche Verordnung bestimmt.« — Ale podle rakouského práva ručení prodávajícího není na určité nemoci neb vady, neboli toliko na určitý počet nemocí neb vad omezeno. Proto praví správně na příkl. Hasenohrl Oblig. B. II. Gewährleistung wegen fysischer Mängel str. 472, pozn. 64, že dle rak. práva stejně jako podle prusk. práva ručení ze zprávy může nastati ještě pro jiné v zákoně neuvedené nemoci. Rakouské právo spokojilo se v příčině té s tím, že ulehčilo čili usnadnilo důkaz, že dobytče bylo nemocno již v době odevzdání stanovením právní domněnky (§ 925 z. obč. a nyní cit. nař. minist. spravedlnosti a orby) — a sledovalo tu, jak ukazuje Krainz Pfaff Ehrenzweig II. Oblig. § 322 str. 91, předpisy prusk. LR. I. 11 §§ 199—205. Zejména stanoví § 205 prusk. LR. tuto domněnku také pro pravou zrážlivost (wahre Störrigkeit). Podle toho vzoru zařazena dodatečně zrážlivost též do § 925 z. obč.
Byl-li kůň podle patrného a zřejmého úmyslu stran prodán k jinému účelu, než ku konání obvyklých prací tažních, byl-li na příkl. prodán koňskému řezníku za cenu masa, kůže, kostí atd., pak ovšem prodávající kupujícímu neručí ani za zrážlivost prodaného koně.)

Citace:

Ručí-li prodávající při prodeji koně ještě i dnes za zrážlivost?. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, s. 321-326.