NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 62.

Předražování. Předmět potřeby jest jím i tehda, když za časů pravidelných byl předmětem potřeby přepychové a příležitostné.
(Rozh. ze dne 20. června 1919, Kr I 189/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po veřejném líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Chebu, jímž Josef L. a spol. sproštěni dle § 259 č. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin naznačený v § 20 č. 2 b), cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z., a, zrušiv v odpor vzatý rozsudek, vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Rozsudek vychází z předpokladu, že obuv, o kterou jde, nelze uznati za předmět potřeby ve smyslu cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., čímž by arci padala základní podmínka viny všech obžalovaných ve všech směrech. Předpoklad ten opírá soudní sbor hlavně o posudek znalecký, dle něhož obuv zmíněná je většinou zboží přepychové, a jen z nepatrné části hodila by se k obecné potřebě pro lepší obecenstvo ve městě jako jsou Mariánské lázně, kdežto zboží obyčejného mezi obuví tou vůbec není. Argumentace tato, jíž nad to stížnost zmateční vytýká nedostatek odůvodnění, pokud opouští v jednotlivostech půdu znaleckého posudku, ve stížnosti ostatně rovněž za nedostatečný a vadný označovaného, nestačila by k vyloučení shora vytčené povahy zmíněné obuvi jakožto předmětu životní potřeby. Pojem a obor předmětů potřeby nabyl ve válce a pustošivým účinkem jejím na dřívější možnosti, zaopatřiti se nejen potravou, nýbrž i oděvem, obuví a ostatními nezbytnostmi života, takového rozsahu, že je předem vyloučeno, obmezovati jej na předměty, způsobilé posloužiti potřebě všech a hodící se pro kohokoliv; naopak zahrnuty jsou v něj dnes i předměty, které pro svou vzácnost, malou trvanlivost, křehkost, drahotu, a podobné znaky jakožto zboží přepychové vyhledávány byly za poměrů předválečných jen příslušníky úzkých vrstev společenských, podobně jako z druhé strany tak mnohé, k čemu dříve skoro nikdo nebyl nucen sahati, stalo se hledaným a ceněným předmětem potřeby obecné. Proto i obuv svým již určením, byť i v kusech připouštějících užívaná jen sezónní a promenádní, všechna spadá pod pojem předmětů potřeby ve smyslu cís. nař., pokud jen vůbec jako taková je použitelná. Neboť i obuv jen za určitých příznivých podmínek použitelná je alespoň v té době způsobilá nahraditi obuv pevnější a přispěti tak k oslabení všeobecné potřeby obuvi druhů zpravidla vyhledávaných. Jen tehda by proto při obuvi, o kterou tuto jde, byla vyloučena častěji zmíněná zásadní podmínka použitelnosti cís. nař. na jednání obžalovaných, kdyby bylo jisto, že střevíců a bot Josefem L. prodaných z nějakých důvodů jako obuvi vůbec se nedalo použíti. Toho soud nalézací nevyslovil, ač inu státní zástupce poskytl k případnému zjištění ve směru tom podnět svým návrhem, aby rozsudek znalecký byl doplněn v tom směru, je-li pravdou tvrzení obžalovaných, že obuv byla vzhledem ku své fazóně a tvrzené vadnosti i pří tehdejší ohromné nouzi o obuv neprodejná. Poněvadž vyhovění návrhu tomu bylo by mohlo přispěti k rozřešení řečené základní otázky (§ 3 tr. ř.), bylo se zamítnutím jeho dotčeno zásad, jichž šetřiti káže podstata řízení zabezpečujícího trestní stihání i obranu. Je tedy rozsudek stižen vadou uplatňovanou se stanoviska č. 4 § 281 tr. ř.

Citace:

č. 12428. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 581-583.