NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 64.

Pro trestnost maření exekuce záleží jen na formálně platném provedení exekučního úkonu. Naproti tomu jest lhostejno, zda exekuce meritorně povolena byla právem čili nic.
(Rozh. ze dne 26. června 1919, Kr II 57/19.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Jakuba S. do rozsudku krajského soudu v Olomouci, jímž obžalovaný uznán byl vinným přestupkem dle § 3 zákona ze dne 25. května 1883 č. 78 ř. z.
Důvody:
Stížnost zmateční uplatňuje proti rozsudku důvod zmatečnosti dle č. 9 lit. a) § 281 tr. ř. Vývody její neseny jsou názorem, že nemůže se dostati ochrany § 3 zákona ze dne 25. května 1883 č. 78 ř. z. stavu bezprávnému, totiž zabavení, jež nemělo býti provedeno, kdyžtě dekretem dvorním ze dne 13. května 1814 č. 1086 sb. z. s. (jenž zachován byl v platnosti článkem VIII al. 6 uvoz. zák. k ř. ex.), bylo vysloveno, že po dobu dodací nebo podobné smlouvy, ujednané vojskem s osobou soukromou nesmějí býti povolovány soudní obstávky nebo zabavení na zboží, které má býti dodáno, ani na nářadí nebo rekvisity, nutné ku splnění takových smluv. Než stížnost přehlíží, že s hlediska § 3 zák. o mař. ex. nejde o právní přípustnost nebo nepřípustnost provádění, exekuce, nýbrž o ochranu soudních opatření proti svémocnému nakládání věcí, opatřením takovým postiženou. Uvozovací zákon k ř. ex. vypočítává v článcích VI. až X., exekuční řád pak sám vypočítává v §§ 250, 251, 252, 290, 291, 292 a 330 celou řadu výjimek z pravidla, dle něhož předmětem exekuce, resp. jednotlivých jejích úkonů a forem může býti vše, co tvoří součást jmění exetuva, při exekuci mobilární ve smyslu § 249 — 289 ex. ř., tedy v zásadě všechny hmotné předměty, jež dlužník chová (§ 253), i pomýšlí exekuční řád sám v ustanovení § 39 č. 2 na případ, že by vedena, t. j. povolena a prováděna byla exekuce na věci, práva nebo pohledávky, jež dle platných předpisů vyňaty jsou z exekuce vůbec, nebo z vedení exekuce zvláštní; pro případ takový nařizuje se v § 39 ex. ř., by z moci úřední (zpravidla po výslechu stran) exekuce byla zastavena a zároveň zrušeny byly veškeré až dotud provedené úkony exekuční. Předpokládá se, (arg. předposl. odst. § 39), návrh strany neb i jinaký podnět, postačující k usnesení se z moci a povinnosti úřední. V souhlase s tím nařizuje § 69 instr. pro orgány výkonné (nař. min. sprav. ze dne 12. července 1897 č. 26 věstn. min. sprav. a ze dne 10. května 1910 č. 9 věstn. min. sprav.), že při zabavování předmětů movitých dlužno dbáti předpisů, dle nichž určité věci ze zabavení jsou vyňaty, § 78 pak znova ukládá orgánům výkonným, by přesně dbaly v platných předpisech založených osvobození od exekuce a omezení exekuce; věci, jichž zabavitelnost je pochybná, mají býti pominuty, není-li ohroženo uspokojení věřitele, by řízení se nezdržovalo nutností zahájiti jednání o zrušení neb omezení exekuce ve smyslu § 39 č. 2 a odst. 2 ex. ř. Konečně pak § 253 ex. ř. upravuje první cestu k uplatňování nároků exekuci bránících, připouštěje poznámku o tom v protokole zájemním. Je tedy předpisy práva formálního postaráno o to, by nebyla exekuce prováděna na předměty z ní vyňaté. Ale byla-li exekuce na předměty takové, byť i neprávem, již povolena a provedena, může býti odstraněna jen opětným usnesením soudním, i nelze již z důvodů trestní politiky připustiti náhled, dle něhož by posouzení právní dovolenosti exekuce po stránce meritorní příslušelo exekutovi, neb osobě jiné s tím výsledkem, že by jím bylo volno, nedbati formálně platně provedených úkonu exekučních, a nakládati po vlastním uznání s věcmi v exekuci pojatými, zejména tedy zabavenými. Nad to pak trestní předpis § 3 zák. o mař. ex. nerozeznává, byla-li exekuce povolena meritorně právem, čili nic. Zakazuje prostě komukoliv, by z úřed. opatření neodnímal předmětů úřadem neb z příkazu jeho sekvestrovaných neb zabavených, byť se i to nedělo v úmyslu a za podmínek uvedených v § 1 zák. Zcela správně vidí proto naříkaný rozsudek těžisko této trestní normy v ochraně, které se jí dostává autoritě úřadu v jeho věcných opatřeních a která autoritě té přísluší bez ohledu na meritorní správnost nebo nesprávnost těchto opatření, zvláště když uplatňovati jich nesprávnost je postiženému možno návrhem ba i pouhým upozorněním ve smyslu § 39 č. 2 ex. ř., resp. stížností ke stolici vyšší. Stížnost neprávem má za to, že § 39 č. 2 ex. ř. nevztahuje se na případy meritorní nedovolenosti exekuce a že smysl jeho je ten, že má dopomoci k uplatnění nároků osob třetích, jímž příslušejí na zabavené věci práva vylučující exekuci pro pohledávku vymáhajícího věřitele proti dlužníkovi. Proti tomu mluví jasné znění § 39 č. 2 ex. ř., jakož i ustanovení § 37 ex. ř. o žalobě excindační. Na použitelnosti § 3 zákona o mař. ex. nemohlo by ničeho měniti, opomenul-li orgán výkonný poznámkou v zájemním protokole resp. relací u soudce exekučního zavdati podnět k přezkoumání meritorní přípustnosti exekuce na kůže, z nichž obžalovaný prý vyráběl zboží pro vojenskou dodávku. Ostatně soud nezjišťuje, nýbrž jen připouští možnost, že obžalovaný výkonnému orgánu hlásil určení koží. V každém případě bylo na obžalovaném, by se ujistil o tom, že poznámka do protokolu, jemu přece k podpisu předloženého, byla pojata, resp. by se ve vlastním zájmu staral o zrušení exekuce, pokládal-li ji za nepřípustnou. Poněvadž pak jest zjištěno, že obžalovaný věděl o provedeném zabavení kůží a po stránce subjektivní se ke skutkové podstatě § 3 nic jiného — kromě úmyslnosti odnětí předmětů z úředního opatření — nevyžaduje, je důvod zmatečností rozsudku dle č. 9 lit. a) § 281 tr. ř. uplatňován zcela neoprávněně.

Citace:

Č. 11989. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 93-99.